Plátýnko: legenda českého hazardu

Boží požehnání, gotes neboli plátýnko. Jedna z nejstarších a nejoblíbenějších hazardních her. Když Emil Drmota (46) rozloží kus látky s našitými dvaatřiceti kartami vedle výčepu v pražské pivnici Kozlovna, rázem je v obležení. Mezi prvními si přijde vsadit fotbalový internacionál Ladislav Vízek (52), vášnivý karetní hráč a sázkař. Emil drží bank. Zamíchá balíček mariášových karet a dvě otočí, tím jsou ze hry. Na zbylých třicet 'čertových obrázků' lze vsadit. Vmžiku je plátýnko pokryto mincemi i sto a dvousetkorunovými bankovkami. Konec sázek, začíná hra. Emil otáčí po dvou kartách. Kdo jim věřil, vyhrává dvojnásobek sázky. Na další dvě trojnásobek a pak čtyřnásobek. Napočtvrté je otočena jedna karta. Trefa, za kterou hráč obdrží desetinásobek vkladu. "Teču jak Niagarskej vodopád," komentuje bankéř vyplácení výher po každém otočení listů. Vše, co po trefě zůstane na plátýnku, je jeho. Jedna hra stíhá druhou, kdosi ve finanční tísni sází stravenky. "Stovku na Šmícu," pokládá jeden z hráčů bankovku na žaludového spodka. Této kartě se zde neřekne jinak od chvíle, kdy se k plátýnku se zájmem přichomítl Vízkův zeť fotbalový reprezentant Vladimír Šmicer. "Je z nás nejbohatší, ale chvíli mu trvalo, než po kapsách našel dvacku," směje se Emil. Tu vsadil právě na žaludského spodka. A vyhrál trefu. Pistole do zástavy Gotes okoukal Emil před pětadvaceti lety v hospodě od starých hráčů. Ještě neměl své plátýnko, v ČKD, kde tehdy dělal soustružníka, sázeli na rozložené karty. "Dávali jsme to o přestávkách v šatně, nejvyšší vklad byl dvacet korun. I tak se daly vyhrát i prohrát velký prachy," vzpomíná při míchání karet. Hravost má zřejmě po otci. "Jeho kamarádovi přivezli do sběrny náklaďák aušusových kravat z nějaký fabriky. Táta prej, že je to škoda. Tak je vyžehlili a prodávali před sály, kde byly odpolední čaje. Namlouvali mladíkům, že je dovnitř bez kravaty nepustí," vypráví Emil. "Za týden vydělali sedm tisíc, což byly za starých časů nějaký peníze. Odešli na karty a za dva dny prosili mámu, ať jim půjčí na polívku a rohlík." Během budování socialismu se plátýnko nejčastěji hrávalo v zadních místnostech hospod, zpravidla po zavírací hodině, nebo tajně v bytech. Pravidelní hráči věděli, kdy a kam mají přijít. Po revoluci už ostražitost před občasnými zátahy Veřejné bezpečnosti nebyla potřeba. "Jsem černej jak žížalí voko," zlobí se naoko Emil, když vyplácí tisícovku na stovkovou trefu. Plátýnko, které mu počátkem devadesátých let ušila manželka kamaráda, už něco pamatuje. Třeba nájezdy profesionálních hráčů, které lákala skutečnost, že Emil neomezoval výši sázky. "To byly bouřlivý doby. Jeden večer mi tady zůstala do zástavy kožená bunda, několik zlatých řetízků a pistole. Radši jsem nešel spát, aby mě někdo nevykradl, než to přijedou vyplatit." Kvůli kartám koupil hospodu S boomem výherních automatů, kasin, heren či sport barů zájem velkých sázkařů o gotes opadl. "Hrajeme pro srandu. Občas se s kamarády a štamgasty hecneme, vytáhnu zpod pultu plátýnko a to pak končíme v pět ráno za stálého bombardování telefonáty od manželek," usmívá se Emil. Nebo třeba jednoho zelináře odvolali, protože mu přijel z ciziny kamion melounů. Nechtěl přijít o hru, tak zavolal Emilovi na mobil a sázel po telefonu. Sázky se běžně pohybují od deseti korun do dvou set, občas se někdo snaží získat prohrané peníze zpět a riskuje s tisícovkou. Co by bankéř přišel Emil za večer nejvíc o pětadvacet tisíc, nejvyšší celková výhra činila 40 tisíc. "Už si dávám doma pozor. Přijdu takhle k ránu, položím si patnáct tisíc na stůl a když se probudím, přivezou novou lednici. A manželka s nevinnou tváří tvrdí, že prej myslela, že jsem tam ty peníze nechal pro ni." Mezitím se Ladislav Vízek zvaný Vizour přesunul od plátýnka ke stolku u okna na pravidelnou partičku karet. Cenzr, darda, mariáš, to je jeho. "Tuhle hospodu jsem koupil kvůli tomu, abych mohl hrát karty ve svým a dokdy budu chtít," říká. Už se mu nemůže stát to, co dřív: "Hráli jsme dardu a když jsme v jedenáct večer byli v nejlepším, vyhodili nás odsud a zavřeli." Pokračovali na rampě u hospody, kde prokřehlou dvojici nad ránem objevil Emil, jenž bydlí nedaleko. Vzal je k sobě do obýváku a probuzené manželce to zdůvodnil: "Klidně zase spi, kluci si jen potřebujou dohrát karty." S Emilem jsou kamarádi čtvrt století a tak nebylo divu, že když Vízek koupil Kozlovnu, vzal ho sem jako číšníka a později mu pivnici pronajal. "Já z toho vyžiju," baví se fotbalová legenda. "Mám svých sto tisíc měsíčně na útratu a na karty, na nikom nejsem závislej." Navíc na Emila je prý spolehnutí. Když tady hrál Vizour se dvěma kumpány karty sedmdesát hodin v kuse, celou dobu je obsluhoval, jen si občas zdřímnul na stole, přikrytý ubrusem.

---

Slavní: Velký hráč i sebevrah Ze známých tváří býval velkým a protřelým hráčem textař Michal Horáček. Před rokem 1989 začínal jako černý bookmaker v Chuchli a držel bank v proslulé karetní hře teta, která se tajně hrála po bytech. Později o tom napsal píseň Srdce jako kníže Rohan. Hned jak to šlo, založil a vybudoval se třemi společníky sázkovou kancelář Fortuna, kterou před třemi lety prodali. Když dostal chuť na hazard, zaletěl si do Las Vegas, kde hrál kostky. Špatně naopak dopadl někdejší klávesista Olympiku Miroslav Berka. Dluhy ze sázek na koně a z karet ho přivedly před dvaceti lety k sebevraždě. Hazard nebyl cizí ani proslulému herci, národnímu umělci Zdeňku Štěpánkovi. Po první světové válce se jako propuštěný zajatec živil v Rusku co by falešný karetní hráč. Valchařem býval svého času i písničkář Vlasta Redl. Z výher v kartách pocházela část základního kapitálu kontroverzního příbramského podnikatele Jaroslava Starky.