Každý týden pod lavinou!

Tříletý černý labrador Jago je na začátku své pravděpodobně závratné kariéry lavinového psa. A proč vlastně po horách nechodí takoví ti klasičtí bernardýni se soudky rumu? "Bernardýni už nechodí, protože ten rum ochutnávali tak dlouho, až se z nich ze všech stali alkoholici," s naprosto vážnou tváří vysvětluje vedoucí psovod a člen Horské služby Karel Novák ze Špindlerova Mlýna. Jago mu leží u nohou a působí dojmem tvrdě spícího nebo dokonce už nežijícího zvířete. Nikde žádná katastrofa, nikde žádná lavina, žádný opilý Němec dnes ještě nebloudí ve zdejších černých lesích, a tak se lavinový a pátrací pes možná maličko nudí. Přitom nuda je jeho nepřítel. Toto zvíře musí být vždy ve střehu. Jedna z revolučních záležitostí, která pomůže přežít lavinu, je batoh se dvěma kapsami. Samozřejmě že je neobyčejný a velice drahý. V případě laviny se ze dvou kapes zavazadla vznesou dva airbagy, které člověka nadnáší a drží na vrchu sněhového pekla. Ten, kdo takový batoh nemá, musí spoléhat na to, že ho v případě zasypání sněhem najde speciálně vycvičený pes. V Krkonoších nyní působí čtyři lavinoví a pátrací psi, ten pátý, německý ovčák, se těší ze zaslouženého důchodu u pana Nováka doma na dvorku. Psi mají na starosti třicet osm místních lavinových svahů. Na odpočinek odcházejí asi tak v osmi letech. Výcvik trvá zhruba tři roky, začíná se s ním samozřejmě už ve štěněcím věku. Neboť co do psa dostanete do jednoho roku, to v něm zůstane po celý život. Konkrétně Jago dokáže vyhledávat lidi pod lavinou, v terénsu i v sutinách, klobouk před ním dolů, má na to dokonce papíry od ministerstva vnitra. Kdybyste jej náhodou chtěli koupit, sto tisíc korun vám stačit nebude. Psovod Karel Novák ho dostal k narozeninám od kamaráda. Předtím byl zvyklý na německé ovčáky, fyzicky zdatné, dobře osrstěné, s výborným nosem. Štěně labradora zprvu cvičil běžným způsobem, učil ho přiběhnout na přivolání a další cviky poslušnosti. Pak ovšem přišlo to nejpodstatnější: speciální prvky lavinového výcviku. "Vykope se díra do sněhu, tam si pán lehne. Pomocník vypustí psa, aby pána našel," popisuje psovod. "Následuje další fáze: pán se zasype sněhem tak, aby ho pes neviděl. Pes musí použít nos a hrabat. Přichází fáze číslo tři: zasype se figurant, který má jiný pach než pán." V poslední, už velmi záludné fázi, se dva figuranti zahrabávají do hlubokých jam, a do sněhu se pohřbívají též lyže a hůlky. Po třech letech před vámi stojí už hotový lavinový pes a s ním se objeví podivuhodný problém: laviny bohužel (bohudík) nepadají každý den. A nelze přece dopustit, aby se z perfektně vycvičeného psího odborníka stalo cosi permanentně a blaženě spícího pod radiátorem ústředního topení! "Pes se musí neustále aktivovat," vysvětluje psovod. "Není možné ho to všechno naučit a nechat ho být. To se vám na to vykašle a jeho zájem o práci půjde prudce dolů. Každý týden se musí aktivovat." Aktivovat lavinového psa znamená v podstatě simulovat lavinu. Z čehož vyplývá, že lavinový pes nemůže mít líného majitele, neboť takový by se z jeho každotýdenního aktivování zbláznil. "Vždycky musím přemluvit někoho, aby se zahrabal," objasňuje pan Novák. "Nikoho z rodiny už nepřemluvím, tak se zahrabou kamarádi. Jo, dýchat můžou. Když tam nejsou dlouho." Psovodovi přátelé bývají tedy často vystavováni dosti dramatickým zkouškám: pohřbeni hluboko pod sněhem (kolem nich je velkoryse ponechána vzduchová kapsa) rezignovaně očekávají, zda a kdy (a jestli vůbec) je vyhrabe lavinový pes Jago. "Sníh se z osmdesáti procent skládá ze vzduchu, takže teoreticky by se člověk pod lavinou udusit neměl," říká Karel Novák. "Jenže! Vrstva sněhu se rozpustí teplem lidského těla, promění se v ledovou slupku a přístup vzduchu se zastaví. Platí, že dokud se lavina hýbá, můžete se hýbat i vy. Jak se zastaví, je konec, pouhopouhý metr pod sněhem už nepohnete ani rukou. Komu se nepodaří odhodit lyže, je ve stejné situaci, jako by hupnul do vody s pytlem cementu na krku. Lyže vás pak tlačí dovnitř do laviny, nezůstanete na povrchu," říká záchranář. "Když jdete do laviny, máte nejdřív prověřit situaci nahoře: zda tam není sníh, který by vás mohl ještě ohrozit. Ale to víte. Chodí se, i když to bezpečné není. Ale často není potřeba se psem do laviny jít. Stojíte na kraji a pes pracuje samostatně. Při nočních akcích má na sobě dečku s blikačem. Ohromně spolupracujeme s Poláky, mají na své straně Krkonoš jen jednoho psa, a každý rok tam spadnou laviny a zahynou lidi. Když to včas oznámí, jsme tam dřív než oni." Není už psovod z těch věčných stresujících záchranných akcí tak trochu na nervy? Není: "Vždycky si odfouknu, dám si panáka a jde se dál," tvrdí. Vzpomínat se mu příliš nechce, nicméně na svého prvního zachráněného si samozřejmě pamatuje velmi dobře: "Ve Vysokých Tatrách zachránil můj první pes život polskému horolezci, který se zřítil z Červeného žlabu. To byl můj první zachráněný člověk. Pár jich ještě bylo, v zimě i v létě." Úplně první krkonošský lavinový pes působil v Peci pod Sněžkou. Bylo to v polovině padesátých let a jednalo se o psici jménem Herma cvičitele Wolfganga Bergera. Pan Karel Novák se dal k Horské službě v pětasedmdesátém, přišel rovnou se psem. Předtím pracoval jako lesník, psi jej provázeli od mládí, z loveckých přešel na německé ovčáky, labradora má poprvé. Pes už byl dvakrát nasazen v lavině naostro, loni v zimě na polské straně a také u nás v Obřím dole. Nejposlednější labradorova vyhledávací akce proběhla teď druhého ledna. Z Labské boudy hlásili, že kdosi nepřišel přes noc do chaty. Jelikož plánoval túru do Obřího dolu, psovod i Jago se tudy pustili. Jenže dotyčný se na Obří důl vykašlal a přespal v restauraci v Peci pod Sněžkou.