Bašta "pohozených" umělců

Když vývěsní štít s nápisem "Penzión pro pohozené pány" v moravských Ivančicích před časem míjel věcí neznalý turista, zastavil, protože si myslel, že natrefil na nevšední erotický salón. Pravda ale byla jiná. Tohle zařízení je baštou umělců, kteří sami sebe považují za podivíny. Chtějí totiž od rána do večera dělat především to, co je baví. "Tak vás tu vítám," vyšel nám v ústrety majitel tohoto ojedinělého zařízení Pepa Zahradník. Z nohavic tepláků se přitom marně snažil oprášit piliny. Pak nás pozval dál a nalil whisky. "Není na mně nic zvláštního, jsem úplně normální podivín, ale ptejte se, na co chcete," řekl. Tak dobrá, třeba: "Jak se pozná podivín?" Prý nečte noviny, nemá mobilní telefon, netouží po drahém autě a cestování po světě. Neumí žádné cizí jazyky, pouze pasivně slovensky, a Pepa dokonce tvrdí, že nezná ani všechna písmenka abecedy. "Jestli něco trochu umím, je to vyřezávání panďuláků. A všechno, co k životu potřebuju, mám tady," tvrdí náš hostitel. A to i přesto, že za sebou má řadu významných výstav a jeho výtvory najdete jak v galeriích, tak i v soukromých sbírkách. "Penzión pro pohozené pány je vlastně kumštýřská huť. Kdysi nás tu bylo deset. Dělali jsme se dřevem, odlívali bronz, mlátili do kamene, dělali keramiku, a protože nás deset chlapů trávilo společně celé dny, začali jsme si tu připadat jak v penziónu," vysvětluje Pepa. Umělci, kteří se tu sešli, měli ideu vyrábět atypické bytové doplňky, ale po několika letech firma zkrachovala. Všem se prý ohromně ulevilo, protože být v kolotoči má dáti - dal je pro citlivou duši umělce něčím na způsob slučitelnosti oleje a vody. Pak z téhle umělecké dílny vzešlo i několik dětských hřišť a dnes v "penziónu" tvoří umělci dva - Pepa dělá se dřevem a kovem a mladší Petr vyrábí keramiku. Stříbský mlýn u Ivančic, kde se umělecká dílna nachází, si Josef Zahradník koupil před lety v dezolátním stavu a dát ho jakžtakž dohromady si vyžádalo léta práce. A jak se nekonvenční umělec dnes uživí? Je to náročné, zvláště když tvoří hlavně proto, aby dal najíst své duši. Ovšem bohužel to samé si žádá i tělo. "Hlavně to musím vysvětlovat svým dětem. Když jsme koupi tenisek museli odložit o měsíc a vůbec se jim to nelíbilo, upřímně jsem jim řekl, že i přesto se cítím být velmi bohatý. Máme se přece rádi s jejich maminkou, je - děti - jsme strašně moc chtěli, mám práci, která mě baví, a navíc i dobré rodiče a přátele. Co víc si přát?" říká Pepa. A jedno z jeho životních hesel - "O prachy nejde, hlavně že se nadřu" - to vystihuje přesně. "Je jedno, co člověk dělá, jestli vyrábí sochy nebo plete čepice, ale když to dělá s láskou a upřímně, věřím, že ta věc má svou malinkou dušičku a to jí pak dává jedinečnou kvalitu," filozofuje. Z rukávu sype spoustu životních moudrostí, a tak nás ani neudiví, když posléze prozradí, čím vším v životě prošel. Kdysi vystudoval teologickou fakultu a čtyři roky působil jako kněz. Protože ale všechno bral až příliš selským rozumem, moc dobrým farářem asi prý nebyl. A touha po rodině byla také silnější, takže posléze církevní řady opustil a prošel řadou dělnických povolání - dělal údržbáře i horníka v dole, kuchařku i varhaníka. "Když člověk není flegmatik, každý den mu může dát hodně. Čím jsou ale lidé starší, tím silnější kolem sebe mají obranný štít, protože se bojí bolesti, kterou by jim druzí mohli způsobit. To má ale za následek, že naplno pak neumějí prožít ani radost. I když ve skutečnosti to jsou i v šedesáti pořád titíž kluci a holky, jako byli třeba v patnácti. Jen to pod tím nánosem najít!"