Vesnický mejdan...

Když slaví narozeniny jednotlivec, sfoukne svíčky u dortu, poděkuje za dárky silným hlasem, v duchu si řekne: Mohlo to bejt lepší, a nemá-li zatím ještě játra ztvrdlá na kámen, dá si se sousedem dva tři čtyři panáky. Pokud ovšem slaví narozeniny celá obec, veškerá legrace končí. "Z toho budeme žít až do vánočního koncertu," svěřuje se místostarosta Miloslav Oliva. "Něco takového Hradešín ještě nezažil. Kam se na nás hrabou v New Orleans, my bychom jim to tam zorganizovali mnohem lépe." "Šel jsem spát ve čtvrt na pět a vstával v půl sedmé," svěřuje se pan Oliva. "Večer jsme do půl desáté sekali trávu. Šermíři stavěli stánky až do půlnoci. Informační tabule jsme dotloukali ráno s Paterkou. A taky jsme vybrali deset zasloužilých občanů, kteří dělali pro obec něco navíc, a jeden z nich, nějaký pan Hrdlička, nám týden před oslavou zemřel." Obec Hradešín, ležící asi šest kilometrů od Úval u Prahy, není z největších. Má pouhých dvě stě deset obyvatel a jeden z nich, jedenadvacetiletý sympatický Jan Psota, k zbláznění miluje historii. Tento mladý nadšenec z farní kroniky vyčetl, že v roce 1905 se konala oslava tisíciletého výročí založení obce. Tak vznikl nápad na velkolepou slávu, která měla za úkol daleko, daleko přesáhnout hranice okresu. Ale zorganizovat to všechno bylo asi o nervy. Starobylé kostýmy poskytla spřátelená kostymérka z Barrandova, sváteční perníčky zdarma napekla perníkářka Marie Rothová, vstupenky svorně vyráběly ženy z vesnice po večerech na obecním úřadě. "Připomínalo to staré časy, kdy ženský chodily drát peří," podotýká místostarosta. A ještě ke všemu obec neměla ani svůj znak, ani svůj prapor. Naštěstí jel prý náhodou kolem heraldik pan Kasík z Roudnice nad Labem, a když spatřil na hradešínské vývěsce amatérské návrhy na obecní znak, řekl: "Tak to ne, vážení, takhle to nejde." V pravé poledne Před osudnou zářijovou sobotou se zraky všech zúčastněných zoufale upíraly k obloze. V prvé řadě Hradešínští zřejmě prosili boha o pomoc, ale v druhé řadě taky hlavně koukali, jak bude. Bylo krásně. O desáté hodině dopolední se průvod slavnostně vyšňořených občanů, kejklířů, zbrojnošů i kočárů tažených koňmi hnul směrem k návrší s kostelem svatého Jiří. Koně zjevně vyděšení z foťáků, rachotivého zvonění zvonů a vlastně úplně ze všeho se neustále plašili a zoufale řehtali, což dodávalo průvodu ten správný říz. Jedna z půvabných jezdkyň navíc v jednom kuse vykřikovala, že se na ni všichni chlapi vykašlali a koně jsou to jediné, co jí tedy zbylo. (Šťastná to žena.) Před kostelem na procesí čekali dva pánové: místní pan farář a biskup Václav Malý. Krátce poté, co požehnali nové hradešínské vlajce, se nečekaně ozvala příšerná rána. Šermíři vypálili petardu a panu faráři z toho zalehlo ucho, což se pak řešilo. Následně se střídali řečníci a mluvil též pan místostarosta. Místy ovšem umlkal a vůbec mluvit nemohl. Později se nám svěřil, že je to tím, že mu právě zemřel pes: "Tak proto jsem se u projevu zasek. Jako mají obce svého obecního blázna, tak tohle byl takovej obecní pes, pořád se tady coural. Kdysi mi ho někdo postřelil, ale vím kdo, protože policajti mu pod plotem našli patronu." A v pořadí druhou obecní kriminální historku dal k dobru perníkář pan Josef Roth: "Jak je hasičská zbrojnice, tak tam má naše perníkářská firma sklad. Naproti je hospoda Na Hradě. V pravé poledne přišli dva pánové, přiložili manželce a synovi pistoli k hlavě a vzali, co šlo, i nový počítač za šedesát tisíc. Odešli a manželku se synem naštěstí jen zamkli. To se stalo před restaurací, která byla plná hostů. Policie ví, kdo to udělal, ale nemá důkazy. Tak máme od té doby bodyguarda a jsme ozbrojení." Staré pověsti hradešínské Odpoledne patřilo šermířům, hercům, ukázkám historických řemesel, parašutistům, kteří se snesli přímo na hřiště, živé hudbě, fotbalu a pivu. Kdekdo pěl chválu na starostu, například pan doktor Karel Svoboda řekl: "Když jsem sem před třiatřiceti lety přišel, byl pan starosta malý kluk. Teď je to chlap, jak se patří. Tam, co je fotbalové hřiště, rostly ještě nedávno kopřivy a lebeda, člověk by si tam leda zlomil nohu. Tři roky starostuje a co všechno se změnilo! Je tu vodovod, rozjíždí se kanalizace, budují se tenisové kurty a v zimě si tady můžete zabruslit, budeme mít kluziště." Poetický podvečer podbarvila kapela, která hrála písně jako Ty a já, prázdnej dům či Sundej z hodin závaží. Na lavičce na hřišti, kde se právě odehrával strhující fotbalový zápas mezi Hradešínem a Škvorcem, seděl mimo jiné i mladý historik Jan Psota a objasnil nám, že Hradešínem vskutku kráčely dějiny: "Husité tudy táhli na Lipany, prošel tudy carský vojevůdce Suvorov a Marie Terezie Savojská upustila v sousedním Škvorci do studně zlatý pohár. Ten prý leží na dně studně dodnes. V Hradešíně na zvonici po válce zavlál první československý prapor v celém Středočeském kraji. Stalo se to třetího května pětačtyřicátého roku, vyvěsil ho tehdejší pan děkan. Neměl rodinu a nebál se tolik, co ostatní." Jan Psota a doktor Karel Svoboda jsou i přes jistý věkový rozdíl dobří přátelé. "Ráno jsi v tom kostýmu vypadal jako mladej Palackej," spokojeně sdělil svému mladšímu příteli doktor Svoboda.