Léčba zachráněným koněm

Kdyby mohli mluvit, vyprávěli by smutné příběhy o lidské nevděčnosti a bezohlednosti. Většinu koní, kteří se prohánějí na pastvinách v Předních Nezlech u Úštěka na Litoměřicku, už posílali na jatka. Dnes vracejí dětem zdraví. Koně před smutným koncem zachránili farmář Václav Michalec a jeho přítelkyně Monika Stehlíčková. První byla šetlendská kobylka Bony. Před více než třemi lety ji Václav získal od členů komunity White Light, v níž se léčí drogově závislí. "Pořídili si tehdy dvě kobylky, na které pak ale nestačili," vzpomíná. Bony se svým zachráncům odměnila už několika hříbaty. Navíc dělá radost i farmářově dceři Věrce, která se s ní úspěšně účastní amatérských závodů dětí s koňmi do výšky 140 centimetrů. K Bony později přibyl Toník. Původní majitel, ze samé radosti, že se koně zbavil, k němu přidal na jedno oko slepého šetlendského poníka. Od té doby se Václav Michalec cíleně sháněl po koních, kteří by jinde zřejmě neměli šanci na život. Na jeho dvacetihektarových pastvinách se jich teď prohání už šestnáct. Většina z nich je handicapovaných, slepých nebo přestárlých, s dalšími si jejich původní majitelé nevěděli rady. "Osmiletému dostihovému Parsifalovi zničila kariéru natržená šlacha. Od té doby musí stále jezdit s bandáží. V plném tréninku byl i Lážo Plážo, který měl při zátěži potíže s dýcháním. Ukázalo se, že má obrnu hlasivek. Zřejmě z nejkrutějších podmínek k nám ale přišel Lancis. Žil uvázaný na býčím kruhu, byl špatně živený, napájení měl na zemi," popsal Václav příběhy svých dalších svěřenců. Vypiplané, zachráněné koně začali využívat nejdříve na agroturistiku. Lidé z okolí, chalupáři, chataři i děti ze škol v přírodě si na farmu chodí zajezdit. V poslední době se však jejich koně uplatňují i při hipoterapii. "Jejich jedinou prací je občas povozit děti. Tak si vydělají alespoň na kováře," řekla Monika. "Na Jivě a na Bony jezdí holčička a jeden chlapec po obrně. Je úžasné vidět, jak je to těší a jak se na koních cítí dobře," dodal Václav s tím, že právě na hipoterapii by ještě potřeboval dvě menší, nejlépe opět šetlendské kobylky. "Dohodl jsem se totiž s pracovníky nedalekého liběšického ústavu, že by k nám na hipoterapii také s dětmi jezdili," dodal.