Výlet do budoucnosti

Zahubí nás i naše děti skleníkový efekt? Uvaříme se, nebo upečeme? I když o tom bylo řečeno hodně, v podstatě nikdo nic určitého neví. Jednou z mála výjimek jsou vědci z Ústavu krajinné ekologie v Brně. V Beskydech, poblíž hory Sulov, na místě zvaném Bílý kříž, zkoumají možný vývoj klimatu a zejména to, jak k jeho »učlověčení« (a tedy k přežití lidstva) pomáhá les. Jsou bez přehánění nakročeni alespoň jednou nohou v budoucnosti. Proto dokáží říci, co nás s velkou pravděpodobností čeká a nemine. V katastru Horní Bečvy, pár desítek metrů za vesničkou Bílá, začíná jiný svět. Úzká asfaltová cesta se víc než deset kilometrů proplétá mezi starými buky, duby a smrky. Nejsou tu lidé ani stavení. Až nahoru na hřeben je třeba dojít, až k česko-slovenské hranici. Když se po levé ruce objeví mezi smrky a v cárech mlhy na bílo natřený kříž (podle něj se místo nazývá Bílý kříž), zbývá z cesty už jen pár desítek metrů. A pak se člověk musí zastavit, protože to, co před sebou vidí, jako by patřilo do jiného letopočtu a možná i jiné civilizaci. Ve dvou skleněných pavilónech s masívní ocelovou konstrukcí rostou smrky. Padesát šest v každém, všechny jedenáctileté a všechny zasazené ve stáří pěti let. Každý je napojen na čidla, registrující jak žije. Tedy kolik škodlivin z ovzduší přijímá, jaké množství kyslíku dává atmosféře, kolik jím proteče vody a živin a jakého druhu jsou, jaký je jeho zdravotní stav až po to, jestli ho třeba nenabodly a nevysávají mšice. To vše předávají senzory zvláštnímu počítačovému programu, jehož vyhodnocení je každodenním chlebem vědců na Bílém kříži. Zástupce ředitele Ústavu krajinné ekologie Dalibor Janouš, podle jehož plánu projekt vznikl, říká: "Stromy v prvním pavilónu rostou ve zdvojené koncentraci kysličníku uhličitého, druhý pavilón je bez něj, (přesněji - je ho tam tolik jako momentálně kolem nás) a pak ještě tentýž počet stromků sledujeme na pozemku ve volné přírodě." Smyslem pokusu je zjistit, jak les reaguje na skleníkový efekt, na onu »pokličku« tvořenou zejména kysličníkem uhličitým (CO2), která zvyšuje teplotu ovzduší a mění klima na celém světě. Pokud by totiž všechno pokračovalo jako dosud, za padesát let nebo o něco později se u nás v republice zvýší množství CO2 v ovzduší dvakrát, což znamená poskočení teplot o dva stupně. Co bude pak? Vědci jsou si jisti tím, že v klimatickém systému bude nesrovnatelně víc energie (kvůli skleníkovému efektu nezmizí ve vesmíru) a ta se bude muset vybíjet. Proto zcela jistě vzroste počet ničivých bouří, průtržových a záplavových dešťů, hladina světových moří se zvýší asi o padesát centimetrů. Není vyloučeno, že v Čechách i na Moravě budou běžná tak ničivá tornáda jako nyní na americkém Středozápadě. "Nemusí být ale tak zle, pokud se budeme k lesům kolem sebe chovat šetrně a chránit je," zdůrazňuje inženýr Janouš. Jak říká, kysličník uhličitý ve vzduchu je pro stromy něco jako hnojivo. Ve dne ho absorbují a při fotosyntéze vylučují kyslík. To si každý pamatuje ze školy, ale ne každý zná závěry, k nimž vědci na Bílém kříži došli. "Dříve se soudilo, že dvojnásobná koncentrace CO2 v ovzduší znamená až pětatřicetiprocentní nárůst dřevní hmoty. To bylo zejména pro dřevaře kdekoliv na světě velmi zajímavé. My jsme ale zjistili, jak působí tzv. aklimační deprese." Když totiž smrk jímá z ovzduší dvojnásobnou dávku kysličníku uhličitého, vznikají v jeho jehličí škrobová zrna. Brání fotosyntéze a zároveň omezují předpokládaný růst hmoty stromu (místo o 35 jen o 15 procent). "Teď už víme, že smrk víc investuje do kořenů, než do kmene a větví," vysvětluje inženýr Janouš. "Proto se nám zdá logické zaměřit se na pěstování lesa nejen pro dřevo, ale zejména kvůli jeho schopnosti absorbovat CO2." A právě tento fakt může mít v budoucnu pro naši republiku značný význam. Mezinárodní dohody z Kjóta určují, o kolik procent je povinna ta která země snížit emise škodlivin, a zejména CO2. Nejsnadnější a nejméně nákladnou cestou je výsadba a údržba lesů. U nás to jde, porosty nejsou zdaleka tak poničené jako ve většině zemí nejen západní Evropy. Hektar zdravého lesa pohltí ročně asi patnáct tun CO2, přičemž likvidace jeho tuny nyní v Evropské unii stojí deset eur. Když se stát bude řídit výsledky výzkumného pracoviště Akademie věd na Bílém kříži, mohla by republika svou přebytečnou »lesní absorpční kapacitu« výhodně prodávat zemím, které požadavky z Kjóta nedokáží splnit. "České lesy jsou schopny pohltit veškerý kysličník uhličitý, vzniklý spotřebou benzínu a nafty, tedy dopravou ve státě, a to je ve srovnání s jinými zeměmi neocenitelná výhoda," tvrdí Dalibor Janouš. "Kdybychom funkci lesa nedoceňovali, jakože se to mnohdy děje, zhoršíme klimatologické poměry a sami si pod sebou podřízneme větev." Bílý kříž je školicím střediskem Evropské unie, která zaplatila většinu ze čtyř miliónů korun na jeho postavení. Zbytek dali státní grantové agentury i samotná Akademie věd. Režie provozu (bez platů zaměstnanců) nepřekračuje milión ročně. Za tento faktický pakatel se českým vědcům podařilo najít cestu, která může významně přispět k omezení skleníkového efektu. A člověk by řekl - obyčejné smrky!