Sbohem, židovská Praho!
Praha si stále, jako jedno z mála evropských měst, drží kouzlo tajemství židovské obce, její tradice a zvyky.
Dodržují přísná náboženská pravidla. Muži jsou obřezaní a vdané ženy zase úplně holohlavé. Pravidelně se omývají v rituálních lázních a k jídlu si vybírají pouze potravu, která je zaručeně košer. A v sobotu zásadně nepracují - dokonce ani nestisknou tlačítko ve výtahu a nevytáhnou kapesník z kapsy, aby se vysmrkali - ten mají pro jistotu rovnou přivázaný k ruce. O kom je řeč? O chasidech, těch nejortodoxnějších ze všech ortodoxních Židů. Jak vlastně žijí? Co jí, aby to bylo košer? A kolik je jich vůbec v Praze, která vždy bývala centrem židovství v Čechách a kdysi dokonce i na celém světě? Asi největší hustotu chasidů na metr čtvereční pražské dlažby zažila česká metropole v únoru 2000. Tehdy se sem sjela asi stovka ultra-ortodoxních Židů z Evropy, Spojených států i z Izraele, aby tady demonstrovali za zachování starého židovského hřbitova ve Vladislavově ulici, kde chtěla jedna z pojišťoven postavit kanceláře. "Nedotknutelnost hrobů je jedním ze základních pravidel nejen chasidů, ale Židů všeobecně," řekl newyorský rabín Edgar Block. Když truchlil nad pražskými hroby, byl jako vystřižený ze snímků ortodoxních Židů z Izraele. Měl dlouhé pejzy na skráních, černý klobouk s širokou krempou, černé kalhoty a dlouhý černý plášť. Právě takové oblečení je pro chasidy charakteristické. Také chasidky jsou zahalené a ty vdané bývají dokonce ostříhané do hola a do společnosti nosí paruku. Takové postavy ale v Praze běžně nepotkáte. "Ortodoxní Židy v Praze můžete spočítat na prstech několika rukou," říká předseda Židovské obce Praha Tomáš Jelínek. Podle něj žije v Praze jen pár chasidů a někteří mají dokonce v naší metropoli jen jakýsi občasný byt... Mashgiach a košer Z košer jídelny v útrobách staré pražské židovské radnice zní cinkot vidliček a nožů. Dnes je vegetariánské menu - košer zeleninová polévka a košer škubánky. U stolů sedí několik postarších dam a pár mladíků. Všichni mají do běžné české představy o typických Židech daleko. Nejsou tu žádné pejzy ani holá hlava, žádný černý plášť. Jen pár jarmulek. Jednu z nich má na hlavě i Andrej Nemessányi, který šéfuje pražským košer vývařovnám. Kromě toho by na vizitce mohl mít i titul mashgiach - označení pro rituálního dozorce nad tím, zda košer jídlo je skutečně košer! "Mashgiach je vlastně jakousi prodlouženou rukou rabína, který dozoruje košer stravu. Mashgiach kontroluje výrobu jídla přímo v každé kuchyni. Nejdříve prohlédne základní suroviny, pak dozoruje vše od prvního zapálení ohně až po výsledný produkt. Třeba každé vajíčko musí osobně rozklepnout, aby v něm nebyl zárodek. Jakmile uvidí malou rudou skvrnku, putuje vejce do koše," vysvětluje Andrej Nemessányi. Příprava košer jídla totiž podléhá přísným pravidlům. Například košer maso (hovězí, drůbeží nebo z některých ryb, vepřové je zakázáno) musí pocházet ze zvířete, které bylo usmrceno tak, aby netrpělo. Při porážce se proto vede jediný řez na krční tepně. Zvíře se pak zavěsí na hák a nechá se vykrvácet. Naporcované maso se ještě musí zbavit krve speciální procedurou za pomoci soli. Jsou i další pravidla. Například masová jídla se nesmějí kombinovat s mléčnými. Proto jsou třeba v kuchyních Pražské židovské obce vždy dva oddělené provozy - jeden na masová jídla, druhá na mléčná. Hrnce, vařečky, ale ani talíře se nesmějí promíchat! Chasidé jsou na toto pravidlo obzvláště pečliví. Když mají například masové jídlo, nikdy ho nezakončí zmrzlinovým pohárem ani kávou s mlékem (pouze sojovým). Pogromy, vraždy, požáry Pražské židovství má tisíciletou historii. Kdysi to ale bývaly jiné časy. V Praze nebyly jen tři čtyři košer restaurace. I ortodoxních Židů tady bývalo mnohem více. Po dláždění židovského ghetta cupitaly drobné Židovky do rituálních lázní a v krámcích klapala počitadla finančníků. Ve své době bývalo pražské ghetto největší židovskou aglomerací na světě. "Největšího rozmachu dosáhla židovská obec za císaře Rudolfa II. Tehdy žilo na území Prahy kolem deseti tisíc Židů. Praha byla známá působením slavných rabínů, jako byl Rabi Löw nebo Landau, i mnoha židovských vědců. Dnes máme zhruba 1600 členů. Jsme sice malou obcí, ale máme velkou tradici," říká Tomáš Jelínek. V průběhu staletí přečkali pražští Židé desítky pogromů. Například v roce 1389 pražské ghetto téměř kompletně vyhořelo a tři tisícovky jeho obyvatel byly brutálně povražděny. Další útrapy přinesla druhá světová válka, kdy zcela zanikly desítky židovských obcí, a také doba poválečná. "V padesátých letech změnilo Československo politiku vůči Izraeli, a to se samozřejmě projevilo i na české židovské komunitě. StB zblízka kontrolovala naši činnost a i současný rabín Karol Sidon byl předmětem jejího zájmu. Známe případy lidí, kteří přežili nacistické koncentrační tábory a v roce 1948 bojovali o svobodu Izraele. Když se pak vrátili domů, vyslechli si obvinění, že jsou agenty sionismu a putovali rovnou do socialistických lágrů," říká Tomáš Jelínek. V roce 1989 přišel zvrat. Židovská obec pocítila šanci k návratu k tradicím a dnes provozuje židovské školy, gymnázium nebo třeba domovy důchodců. Golem na půdě Pražská židovská obec spravuje tři desítky židovských míst. Jen hřbitovů má ve správě téměř 180. "Víte, dnes už nemáme takovou možnost ovlivňovat židovský svět jako v minulosti. Ale máme tu obrovské kulturní dědictví, o které se musíme postarat." Právě staré stavby jsou tím, co je asi nejviditelnějším pozůstatkem židovské mystiky v Praze. Je tu třeba Starý židovský hřbitov - bájné místo duchů, kde jsou pochováni nejslavnější členové pražského ghetta. Třeba Rabi Löw, který vdechl život siláku Golemovi. Na hrob rabína lidé dodnes kladou podle staré židovské tradice malé kameny a lístečky s tajnými přáními, které jim rabi - muž zázračných schopností - dozajista splní. "Starý židovský hřbitov patří k našim nejcenějším památkám. Židé tu byli pohřbíváni po staletí, a tak některá místa mají dvanáct vrstev hrobů nad sebou. Naposledy se tady pochovávalo v roce 1787. Dnes se mrtví ukládají do hrobů na Novém židovském hřbitově. Pohřeb vypadá tak, že se tělo rituálně umyje, zabalí do plátka a uloží do dřevěné rakve z nehoblovaných prken. To aby všichni lidé byli pohřbeni za rovných podmínek a tak, jak byli stvořeni," vypráví Tomáš Jelínek. Dalším mystickým místem je Staronová synagoga. Je opředená mnoha půvabnými pověstmi. "Nejraději mám tu o požáru, kdy synagoga zachránila židovské město před zničením. To, že Staronová synagoga chrání starou čtvrť, se potvrdilo také během povodní. Voda sice zaplavila synagogu, ale dál už nešla a třeba Staroměstské náměstí si mohlo oddechnout." Slavnější pověstí je však ta o Golemovi - silákovi z hlíny, který spí na věky věků na půdě Staronové synagogy. "Jediné schody na půdu vedou po plášti budovy. Já tam nikdy nebyl, protože legenda říká, že kdo na půdu vkročí, potká ho něco zlého," usmívá se Tomáš Jelínek. V Praze jsou dodnes asi dvě desítky synagog, ale Židé se modlí jen v pěti z nich. "Moje nejoblíbenější synagoga se nachází v Michli. Nikdo netuší, kde se tam vlastně vzala. Po světové válce v ní bylo skladiště židovských modlitebních tór, které nacisté zabavili po celé Prahy. Později je československý stát rozprodal židovským organizacím v zahraničí." Svatebčané z Ameriky Pražské ghetto bývalo vždy spojené se slavnými jmény. Ať už to byl Rabi Löw, lékař Delmedigo nebo učenec Gans. Jednou z nejváženějších osobností byl Mordechai Maisel. byl především skvělým finančníkem. Peníze se mu v rukou množily doslova dělením. Kromě toho však byl také velkorysým mecenášem. Financoval opravy ghetta i stavbu nových synagog. Je i dnes mezi členy Židovské obce Praha podobný dobroděj? "Takový mecenáš tu není. Dnes máme tři základní zdroje financování - nájmy z budov, které nám byly vráceny, příjmy z turistického ruchu a státní nebo magistrátní dotace." Židé vždy byli, stejně jako Meisel, dobrými finančníky. Nic jiného jim totiž ani nezbývalo. Třeba v Praze totiž platilo nařízení, že musejí žít za zdí, nosit na šatech viditelné označení a věnovat se pouze obchodu s penězi. "Dnes neexistuje speciální profese, které by se věnovali jen Židé. Členy obce jsou lidé od docentů po inženýry, lékaře, právníky a novináře. Ale neznám významného pražského finančníka, který by byl Žid." Co z židovské mystiky přežilo do současnosti, jsou staré zvyklosti a rituály. Třeba klasické židovské svatby se vší parádou. "Naše radnice organizuje pět šest pravých svateb ročně. Musí jít o lidi uznané rabinátem. Svatby se konají v synagogách, konkrétní výběr je na zájemcích. Během obřadu ženich a svědci podepíší smlouvu, kterou pak dají nevěstě. Ve smlouvě je uvedeno, co všechno bude muž pro ženu dělat - že ji bude oblékat drahými látkami, kolik jí bude dávat peněz apod. Je to vlastně jakýsi předchůdce dnešní předmanželské smlouvy. Není bez zajímavosti, že v Praze se nechávají oddávat i páry, které jsou třeba až z Ameriky," dodává Tomáš Jelínek.
Copak, pane Kohn? Mystika pražského židovského města pomalu mizí. Staré židovské anekdoty však zůstávají. * Umírá paní Sára a povídá manželovi: "Albert, slib mi, že až umřu, půjdeš za rakví s mojí maminkou." "Dobře, já ti to tedy slibuji, Sára. Ovšem upozorňuji tě, že budu mít celý den zkažený." * "Tak, vy si ode mě chcete půjčit dvacet tisíc, Kohn? A jakou mi můžete dát záruku?" "Slovo gentlemana, Roubíček." "Nuže dobře, tak mi ho přiveďte." * Pan Roubíček potká pohřeb. Zastaví se a najednou kouká, že za pohřebním vozem kráčí Kohn. Nenápadně se k němu přitočí a šeptá: "Copak, Kohn, manželka?" "Ne, tchyně," zašeptá Kohn. Roubíček pokýve uznale hlavou: "Tak tchyně? Taky dobrý..."
