Šéf ČEZ: Jak cílevědomý chlapec z Havířova k bohatství přišel
Když se prvňáček Martin Roman paní učitelce zpovídal, že chce být veterinářem, asi si řekla – chlapče, máš na to! Od první chvíle se totiž jevil jako cílevědomý hoch. Kdyby se jí ale asi tehdy někdo snažil namluvit, že za nějakých pětatřicet let bude z tohoto prvňáčka multimilionář a jeden z nejbohatších manažerů v zemi, asi by si spíš zaťukala na čelo.
Sny o zvířátkách byly zapomenuty velmi záhy. Romanovi učarovala ekonomika. „Někdy v páté šesté třídě jsem se ve fotokroužku dostal k negativům hudebních skupin jako Kiss, Beatles a další. Vyvolával jsem je s nákladem do jedné koruny za fotografii a ve třídě je pak prodával za trojnásobek,“ vzpomínal Roman. Peníze už tehdy sehnat uměl. Nepohrdnul přitom ani mytím oken. Ani později, když už se dostal do zahraničí, mu prý žádná práce nebyla na obtíž.
Rozvážel potraviny z obchodu do domu bohatým dámám, dělal zahradníka, frézaře, pracoval i v cementárně. „Nakonec mi možná ty brigády daly víc než samotné studium,“ připouštěl později. Prvním krokem k úspěchu byl jeho odchod do Prahy na právnickou fakultu. Poslechl maminku, která ho zapřísahala, ať nechodí na Vysokou školu ekonomickou. „Nemáme tam žádnou protekci, tatínek byl vyloučen ze strany, budeš dělat nějakého referenta v kanceláři. Běž raději na práva, tam máš větší možnosti,“ řekla mu.
Dveře do byznysu však Romanovi spíše než studium otevřely studijní stáže ve Švýcarsku a Německu. Sepsal tam tak pozoruhodnou seminární práci o českém maloobchodě, že zaujal hned několik německým společností, kterým chtěl práci prodat. Bylo krátce po revoluci a Němci prahli po informacích o českém trhu. Vybral si firmu Wolf Bergstrasse, a ta ho v Česku jmenovala ředitelem prodeje.
Stalo se cosi neuvěřitelného. Roman nikdy – kromě letních brigád – nepracoval jako řadový pracovník. Rovnou ze školy nastoupil na vysokou manažerskou funkci. A to v té době ještě neměl ani dostudovanou vysokou školu. Firmu na výrobu chipsů opustil po roce. Jeho neuvěřitelná jízda pokračovala.
Tehdy pětadvacetiletému Romanovi se podařilo vyhrát konkurz na šéfa výrobce vzduchotechniky Janky Radotín. Podnik na pokraji krachu ostrým řezem, kdy propustil polovinu zaměstnanců, zachránil. V roce 2000 už nikdo nepochyboval, že je Roman velmi schopným manažerem. Snadno se mu tak podařilo získat post šéfa plzeňského Škoda Holdingu. A když se v roce 2003 začal hledat nástupce Jaroslava Míla jako generálního ředitele ČEZ, Roman nezaváhal a u jemu nakloněné vlády ČSSD zabojoval.
1. dubna 2004 se stal šéfem největší české společnosti. A nebyl to apríl. Sedm tučných let v ČEZ mu přineslo nejen pohádkový plat půl milionu měsíčně, ale hlavně stamiliony z prodeje akcií. Ceny elektřiny letěly vzhůru, ČEZ expandoval do zahraničí a tím rostla i cena akcií, na nichž Roman zbohatl. Nejbohatší manažer v zemi ale překvapoval jistou skromností.
Jistě, postavil si luxusní vilu odhadovanou na 100 milionů, ale telefonoval třeba zoufale vyběhaným modelem mobilu... „Samotné peníze neudělají nikoho šťastným. Když se bezdomovec dostane k lahvi čůča, je šťastnější, než když si Bill Gates objedná lahev toho nejluxusnějšího vína,“ řekl.
Ani v záplavě milionů Roman neztratil paměť. Kdysi chudý ale cílevědomý žáček z Havířova, který měl zoufale nudné vysvědčení se samými jedničkami, dal sto milionů na školu prezidentova syna Václava Klause. Z jeho peněz studují ti, jejichž rodiče by si jinak nemohli dovolit tak kvalitní školu. Roman ale myslí i na své dvě vlastní děti. Oznámil, že většinu svého majetku hodlá rozdat na charitu a svým potomkům nechá jen to nejnutnější. Aby se museli za svým snem vydat také po svých.
„Nemáme tam žádnou protekci, tatínek byl vyloučen ze strany, budeš dělat nějakého referenta v kanceláři. Běž raději na práva, tam máš větší možnosti,“ ... Jinými slovy: nemáme tláču... Synek z ruidé rodiny tak jako tak a matka ambicioznější než Hitler.