9°C
Život pod Tálibánem: Někde se s radikály dalo domluvit, na krutých trestech však trvají
Jak bude vypadat Afghánistán opět ovládnutý hnutím Tálibán? Mnozí se dívají na minulé období jeho krutovlády (1996-2001) s extrémními výklady práva šaría. Představitelé militantního hnutí tvrdí, že dnes to bude jinak. Příkladem však může být i nedávná minulost, Tálibán totiž ovládal četná území země docela dlouho. Někde tvrdou rukou, jinde vycházel místním vstříc, napsal Washington Post.
„Samozřejmě je ohromný rozdíl mezi námi dnes a před dvaceti lety, nikomu v Afghánistánu neublížíme,“ prohlásil oficiální mluvčí hnutí Zabíhulláh Mudžáhid na tiskové konferenci brzy po obsazení Kábulu. Alespoň prozatím nechali pracovat novinářky či zdravotnice, což po roce 1996 byllo tabu.
Jenže i tehdy Tálibové slibovali vstřícnost, připomíná Washington Post. „Jak jen budeme schopní, chceme ustanovit islamistickou vládu, která nebude v rozporu s moderním světem,“ prohlašoval například Mohammad Abbás Stánikzaj. Tehdy se chopil postu náměstka ministra zahraničí, nyní vede politickou kancelář a patří k sedmičce hlavních představitelů hnutí.
„Vykreslovali se nejen jako ochránci islámu, ale i spasitelé Afghánistánu,“ popisoval v říjnu 1996 jihoasijský korespondent Washington Postu Kenneth J. Cooper.
A také slibovali, že omezení pro ženy budou platit jen dočasně, dokud se neustanoví pravidla pro jejich zaměstnání a vzdělávání v souladu s islámem. „Od samých začátků ozbrojeného úsilí ovládnout Afghánistán sliboval Tálibán, že jakmile chaotickou a bezprávnou zemi dostane pod kontrolu, svá přísná pravidla poleví,“ psala v září 1998 Pamela Constableová z Washington Postu. „Místo toho ještě přitvrdili.“
To trvalo do konce roku 2001, kdy Tálibán svrhla koalice vedená Američany a zbylí bojovníci se ukryli v horách. Postupně však hnutí zase nabíralo síly a v zemi bez efektivní a silné vlády pak dostávalo pod svou kontrolu či vliv některá území. Za dvě dekády konfliktu a politikaření vznikla mozaika nařízení a zákonů, někde přísných, jinde vstřícnějších.
Veřejné výprasky a popravy zůstaly rutinní záležitostí, ženy na veřejnosti byly neviditelné a Tálibové jim upírali rovný přístup ke vzdělání a zaměstnání. Oproti dřívějším dobám však více umožňovali přístup ke zdravotní péči, případně do škol – ne, že by je přímo poskytovali, ale nechali působit vybrané zahraniční charity.
Tvrdé tresty Tálibán nijak nepopírá; jak se vyjádřil mluvčí Mudžáhid, jsou potřeba jako prevence přečinů a pro udržení bezpečnosti obyvatelstva.
Tresty, mučení, vynucená přiznání
Podle loňského reportu Human Rights Watch (HRW) se radikálové při vládnutí spoléhají na tvrdé tresty, nezřídka po tvrdě vynucených doznáních. „Zdá se, že Tálibán hodlá vládnout skrze strach, bez odpovědnosti vůči komunitám pod jejich nadvládou,“ uvedla Patricia Gossmanová z vedení HRW.
„Na územích, jež Tálibán ovládá, odvolal některá ze svých nejtvrdších opatření, ale nadále je obtížné a nebezpečné mít vůči jeho správě námitky,“ dodala k některým ústupkům. Oficiálně vrchní představitelé už dříve tvrdili, že hnutí není proti vzdělání dívek, realita však bývala různá, záleželo na preferencích místního velitele.
Reportéři Washington Postu mluvili s 19 obyvateli těchto míst, kteří popsali různé praxe islamistů. „Všechny změny dělali jen ve svůj prospěch,“ uvedl 22letý student z provincie Hilmand, který periody nadvlády Tálibánu zažíval po celý život. „Nic se nezměnilo na tom, že když jste začali Tálibán kritizovat, stal jste se jejich nepřítelem.“
Učitel (27) z provincie Balch na severu země zažil, jak se dá právo šaría zneužívat k nátlaku. Jednoho dne mu zazvonil telefon, volala žena, se kterou v dětství kamarádil. Teď byla vdaná a komunikaci s mužem mimo její rodinu Tálibán striktně zakazoval. A tak učitel hovor promptně ukončil.
Další den si ho Tálibové předvolali; nasadili mu želízka a odvedli jej do cely. V budově viděl členy rodiny, o které věděl, že se pře s jeho příbuznými. Došlo mu, že to na něj ušili. „Jsem vzdělaný muž. V naší společnosti jsem byl někdo,“ vysvětluje.
Výprask jako výstraha
V cele ho nechali snad den, pak přišel krajský guvernér Tálibánu a chtěl po něm doznání – obvinil ho z cizoložství se ženou, která mu volala. Když učitel trval na své nevině, Tálib ho bil klackem a vyhrožoval lynčem, že prý ho po vesnici potáhnou za motorkou.
Za dva dny obviněného pustili, když se za něj zaručili kmenoví starší. Týdny se bál chodit z domu, pak úplně uprchl z domovského kraje. Vrátil se až za několik měsíců. „Zničilo to mou důstojnost, totálně mě to rozhodilo,“ svěřil se Washington Postu.
„Tálibán ho nezbil ze své vůle, byl to verdikt soudu. Třebaže nebylo prokázáno, že spáchal cizoložství, byl potrestán výstražně, aby se v budoucnosti do takových aktivit nepouštěl,“ ospravedlňoval tvrdé zacházení mluvčí Mudžáhid.
S podobnými útrapami se Washington Postu svěřilo víc Afghánců, další popsali případy svých blízkých. Krejčí Sali Chán Momand z provincie Balch vykreslil, kterak bojovníci Tálibánu ztloukli pažbami pušek jeho strýce a na čtyři dny uvěznili jen proto, že měl v mobilu simkartu operátora Tálibánem zakázaného.
Muhammad (39), etnický Uzbek z kraje Zárí v provincii Balch, dostal 109 ran za členství v milici spolupracující s oficiální vládou. Po měsících věznění ho Tálibové propustili v rámci výměny vězňů. Z domova vzal rodinu a odešli do nuzného uprchlického tábora u Mazáre Šerífu. „Máme právo trestat takové lidi, kteří proti nám bojují a chtějí nás zabíjet,“ komentoval lakonicky Mudžáhid.
Lepší než vládní korupce
Nadvládu Tálibánu však nelze vykreslit jen jako krutou porobu. Hnutí by nebylo tak úspěšné, kdyby nemělo své zastánce. Když se roku 1996 chopilo moci, bylo to v kontextu chaosu a občanské války; četní Afghánci uvítali, že přinesli aspoň nějaký klid a stabilitu.
„Tálibán pracuje rychleji než vláda,“ pochvaloval si taxikář Mubarakša Zafár (38) z Mazáre Šerífu. „A není zkorumpovaný.“ Uvedl svůj případ, kdy se u formálních soudů marně snažil dovolat spravedlnosti ve sporu o rodinný majetek. Tálibové mu verdikt dodali rychle.
Jinde místní na příchod Tálibů hleděli s nedůvěrou, ale časem si zvykli, našli jistý způsob fungování. „Nebyli organizovaní a všichni bojovníci byli tak mladí,“ vzpomíná Mohammed Ibráhím (34) z provincie Lógar na dobu před patnácti lety. Rodiny se zamykaly v domech, vyděšené z bojovníků najednou brázdících ulice.
Postupem let Tálibán upevnil svou moc v kraji, naverboval i místní mladíky, což pomohlo k jisté důvěře obyvatel. Fungovala komunikace, Tálibové naslouchali lidem a přijímali stížnosti. Dokonce na naléhání kmenových starších otevřeli dívčí střední školu a mladým mužům i ženám dovolili dojíždět na univerzitu na území kontrolované vládou.
Video Zeman o Tálibánu: S teroristy se nejedná
Video se připravuje ...
„Starší jim řekli, že když budou děti studovat zemědělství, mohou se vrátit do vesnice a rozpoznávat choroby našich plodin,“ popisuje Ibráhím. „Tálibán si uvědomil, že to je v jeho zájmu.“
„Není to jen sebranka hrdlořezů, která nechápe místní situaci,“ komentoval afghánský výzkumník zaměřený na Tálibán – jezdil hnutí zkoumat i na jeho území. Kde je pevná komunita schopná vzdorovat, tam bojovníci nasadí vstřícnější přístup. Jinde ale nemají motivaci tvrdá pravidla zmírňovat. „Využívají zastrašování, jak to jen lze, ale také znají jeho limity,“ dodává badatel.
Přibylo krutostí
„Jediná změna v jejich vládě je, že přibylo krutostí,“ konstatoval farmář (34) z kraje Nád Alí v provincii Hilmand. Kraj Tálibán ovládal v letech 2008-2011 a pak zase od roku 2019. Předtím podle farmáře byli neorganizovaní, řešili hlavně boje a třeba přísná pravidla oblékání nechávali být. Když však kraj pevně ovládli, přitvrdili.
Vybírají od místních jídlo i daně, vyžadují přístřeší, rádiem vyhlašují verdikty podle práva šaría. „Sebrali nám svobodnou vůli,“ dodává zemědělec. Když viděl, jak za neposlušnost bijí jeho sousedy, uprchl do provinční metropole Laškar Gáhu, tehdy ještě pod kontrolou vlády.
Tradičním územím Tálibánu je jih Afghánistánu. Ještě do loňska tam ale byl ostrov ovládaný formální vládou z Kábulu: provincie Kandahár. Po dohodě americké vlády s představiteli Tálibánu (v únoru 2020 Donald Trump slíbil stažení vojsk) se však hnutí pustilo do expanze s novou vervou. Jak se bojovníci blížili k městu Kandahár, ženy z komunitního centra si začaly stěžovat na šikanu. Centrum založila Marjam Durráníová na pomoc ženám z území jak vládních, tak pod nadvládou Tálibů. Roky fungovalo dobře, až doteď.
Například 33letou matku šesti dětí si vyhlédli dva mladíci na motorce. „Proč opouštíš domov? Proč chodíš do školy?“ pokřikovali na ni. A pak jí strhli šátek z hlavy, což je v její konzervativní vesnici velká potupa.
Přitom kurzy ručních prací si vybrala právě kvůli hrozící tyranii. „Do školy chodím, protože se bojím návratu Tálibánu. Chci se naučit nějaké dovednosti, které můžu praktikovat doma, až nebudu smět ven. Zase přicházejí temné časy.“
Témata:
Související
Bohužel existují vážné obavy z toho, že zcela zásadní příjmy této země bude tvořit obchod s opiem, tedy paradoxně s komoditou, kterou islám zakazuje. Jak je vidět, účel světí prostředky a i tak nekompromisní organizace jako je Tálibán se jistým ústupkům nevyhne. To ovšem neplatí pro muslimy. No a vzhledem k tomu, že se v zemi nachází neskutečné nerostné bohatství a na severu, podle posledních průzkumů i ropa, je velmi pravděpodobné, že USA, Čína i Rusko budou intenzivně hledat způsob, jak toto bohatství ze země dostat. Pokud vyloučíme možnost další vojenské intervence pod jakoukoli záminkou, nezbude, než akceptovat požadavek Tálibánu o jeho uznání coby legitimní vládu v Afganistánu a následně začít jednat o možnosti těžit. Vzhledem k tomu, že Afganistán nedisponuje sofistikovanou technikou k těžbě nerostů, či ropy, bude muset přistoupit k zahraniční spolupráci s tím, kdo nabídne víc a bude zároveň loajální k režimu. Tedy oslepne a ohluchne v okamžiku, kdy dojde řeč na lidská práva v této zemi. Domnívám se, že v tomto ohledu má dobře nakročeno Čína, která si s tímto fenoménem také moc hlavu neláme a její ekonomika má co nabídnout. A nejstrategičtější bude patrně Lithium.