Dvě stě tisíc za dvanáctiletou nevěstu a otrokyni. Zbohatlí Mexičané překroutili obyčej

Jedna z domorodých, indiánských vesnic v horách státu Guerrero na jihozápadě Mexika. Za dveřmi domu stojí velmi mladé děvče a kojí své miminko, zatímco její starší syn si hraje s čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruce. Jiné děti s nemluvňaty ve svých náručích jsou podobně plaché, mluví tichounce a málo. Po letmém gestu namísto pozdravu se rozprchnou. Takových jsou ve vesnicích v horách, kam přijde málokdo cizí, tisíce.

Manželům je rodiče prodali jako velmi mladé, podle dávného obyčeje, který staletí nevymazala. Dokonce je pravdou opak: V minulých desetiletích přicházely do kraje peníze díky migraci do USA, z dětí na vdávání se stalo zboží, které může vynést 200 tisíc pesos (215 tisíc korun), ba ještě víc. Na místní poměry jmění, které pokryje nový dům, svatbu s živou hudbou a spoustami grilovaného masa a piva.

Handl o dceru

Malá dívka přijde ze školy, doma na ni čeká budoucí tchán – přišel žádat o její ruku a smlouvat o částce. Dívku tyto peníze odsoudí ke krutému manželství, v němž je na sebemenší stížnost jednoduchá odpověď: „Zaplatil jsem za tebe.“

Smlouvání není jen tak obyčejné handrkování: Někdy zájemci přijdou připraveni s kalkulací „mléčného práva“ – na kolik novou rodinu přijde vychovat nevěstu do dospělosti, živit ji při těhotenstvích či zařídit porody. Řádově půjde o desetitisíce pesos.

Když se rodiny dohodnou, svatba bude brzy následovat. Úmluvu ale oslaví rovnou, a už tato fiesta vypadá jako menší svatba: Pivo, limo, kila chili, krůty, kukuřice… A dnes nesmí chybět kapela.

Boj s chudobou podle diktátora: Pinochet prodával děti domorodců do Švédska

Zákon v Mexiku svatby tak mladým zakazuje, ale tradice se úřadům vymýtit nepodařilo. Faráři by takové svatby neměli oddávat, ale někteří to dělají. A když kněze skutečně nepřemluví, vystačí si novomanželé s jednodušším ceremoniálem. Otec nevěsty většinou hovoří o tom, kterak přivedl svou „princeznu“, „andílka“, „poklad“… Přitom nejspíš dceru držel doma takřka pod zámkem, venku pod bedlivým dozorem.

„Dodávají je jako panny, čisté, kujné, bez zlozvyků, když jsou ještě poslušné a lze je ovlivnit, ukázat jim, jak pracovat v domě i na poli, v mateřství a manželství,“ říká pro El País Abel Barrera, ředitel lidskoprávního centra Tlachinollan v Tlapě, sídelním městě regionu Tlapa (ten zahrnuje 19 měst, na šest stovek obcí a dohromady 400 tisíc lidí).

V mnohých z těchto vesnic obývaných domorodými obyvateli platí historické zvykové právo (zvané usos y costumbres), zakotvené ovšem formálně v mexické ústavě. Na spravedlnost, volby i každodenní život dohlížejí rady složené z předních mužů, starších. Otázky rovnosti pohlaví se tu samozřejmě neřeší.

Zároveň to byly regiony i na mexické poměry chudé, násilí nebývá vzácné. Není divu, že mnozí zkoušejí štěstí a riskují ilegální přechod hranice s USA. Muži i ženy začali odcházet v 80. letech a dodnes se migrační proudy nezastavily; v některých vesnicích narazíte prakticky jen na staré lidi a děti, které čekají, až se jim ze Spojených států zase vrátí rodiče.

Zároveň ale migranti posílají nebo s sebou přivážejí peníze. Už jsou prostředky na vybudování betonových domů, které se nezbortí pod náporem přívalových dešťů jako ty hliněné. Mladí chodí na střední, ba vysoké školy. Na druhou stranu s penězi přichází arogance a nafouklá ega navrátilců.

Únos nevěsty po mexicku

„Sestřenice se vdávaly ve dvanácti, třinácti letech. Strýc prodal dvanáctiletou dceru muži, který se vrátil z USA, za 130 tisíc pesos (140 tisíc Kč),“ říká pro El País třicetiletá žena pod pseudonymem Carmen. Sama podobnému osudu unikla: Otec ji také plánoval prodat, ale odešla z domu ve dvanácti dál studovat, sotva skončila základní školu. Sebedůvěru jí dodala učitelka.

Sama se narodila z podobného svazku. Otec si její matku nekoupil, nýbrž unesl, což je podobný obyčej. Jednoho dne nesla babičce chili; jak zabočila za roh, drapnul ji a odvlekl. „Bylo jí jedenáct,“ říká Carmen. „Její sestra to šla říct babičce, ale nikdo nic nedělal.“ Pak musel „únosce“ za dívku také zaplatit, tehdy jen 20 tisíc. Násilí v rodině pokračovalo; když se syn matky zastal, otec své rány obrátil i na něj. „Nemůžu odejít, můj otec prodal můj život,“ říkala vždy Carmenina matka smířená se situací.

Často to není jen ziskuchtivý otec, který dceru ochotně dá za nějaký obnos nebo hmotné statky – matky tomu také nebrání. A u tchyně pak nevěsta zpravidla také nenajde zastání, naopak se z dívky stává spíš služka.

Do kanceláře právničky Neil Ariasové chodí mnoho dvacátnic, většinou se dvěma, třemi dětmi, kvůli domácímu násilí. „Se sňatkem nesouhlasí, takže násilí začíná už svatbou. Také se je nikdo neptá, zda chtějí děti, jsou k tomu donuceny,“ popisuje pro El País Ariasová. „K těm ženám se chovají jako k věcem, roky je zneužívají. Muži vždycky opakují tutéž větu: Zaplatil jsem za tebe. A prokurátor obvykle podpoří manžela: Pokud chce žena odejít, musí uhradit, co za ni on zaplatil."

Češi na svatbách „škudlí“ a výdaje drží do 50 tisíc. Odpadlo i věno

Nevládní organizace Yo Quiero Yo Puedo se s nedůstojným obyčejem snaží skoncovat, ve vesnicích pořádá kurzy, které by měly mentalitu místních změnit. Občas slaví úspěchy, zvláště u žen. „Není správné, abych své holčičky prodala,“ prohlašuje Domitila Mendozaová, která se s manželem dohodla, že tradici zruší. On ji přitom před lety koupil za deset tisíc pesos.

„Bývalo to o respektu,“ vzpomíná pro El País jeden ze „starších“ či „ambasadorů“, José Reyes Mendoza (75). Že se teď za dívky platí takové peníze, se mu nelíbí. „Ženy nejsou zvířata nebo majetek. Některé rodiny už to nedělají. Když chtějí za nevěstu dát kůzle nebo pár slepic, je to jejich rozhodnutí, výraz respektu.“ Ale kdyby odporoval, vyženou ho z města, jak tvrdí. „Musíme na tom pracovat pomalu, postupně.“

Jak informoval El País, Mexiko zaznamenává ze zemí OECD (uskupení 38 většinou rozvinutých států) nejvíc těhotenství nezletilých; 6,2 % všech porodů se týká matek pod 18 let.