Ideální árijské dítě? Goebbels si vybral židovské miminko, rodina musela uprchnout

S velkýma kulatýma očima a s otevřenou pusinkou se zvědavé dítko dívá do kamery. Její kulatý obličej je orámován bílou dětskou čepicí s volánky, z boku uvázanou pod bradou. Spod pokrývky hlavy vykukuje několik jemných vlásků a malé kudrlinky.

Tak vypadá velmi povedená fotografie roztomilého dítěte, a přesto dokázala rodiče malé Hessy v roce 1935 pořádně vyděsit. Její rodiče, Jakob a Pauline Levinsonsovi, drželi ve svých rukou kopii nacistického propagandistického časopisu Sonne ins Haus (Slunce do domu) a na obálce na ně hleděla fotka jejich osmiměsíční dcerky. Podle časopisu to mělo být „nejkrásnější árijské dítě“. Jenže Levinsonsovi byli Židé.

„Obrázek je pro mě symbolem hlouposti filozofie árijské rasy,“ řekla Hessy Levinsonsová Taftová v rozhovoru pro server Spiegel.de. Šestaosmdesátiletá žena přebývá u své dcery v San Francisku, dokud se pandemie trochu neuklidní a cestování nebude opět bezpečnější. Poté se chce vrátit do New Yorku, kde žije od roku 1948 a kde je také jedno z jejích nejcennějších rodinných dědictví: klavír, který dal její otec matce při příležitosti dcerčina narození.

Jakob a Pauline Levinsonsovi se vzali v Lotyšsku v roce 1928 a přišli do Berlína studovat hudbu na Hochschule für Musik. Na počátku třicátých let dostal Jakob příslib smlouvy jako baryton, jenže nakonec narazil kvůli svému židovskému příjmení. Změnil tedy dráhu, stal se podnikatelem a založil úspěšný podnik na import a export. V květnu 1934 se jim narodila první dcera Hessy.

Goebbelsova propaganda

Náležitě pyšní rodiče chtěli miminko zvěčnit, a tak ho vzali do fotoateliéru tehdy slavného berlínského fotografa Hanse Ballina. Tam vznikl snímek malé Hessy, který ji nedlouho poté proslavil. Nacistické ministerstvo propagandy totiž vyhlásilo soutěž o nejkrásnější německé dítě a Ballina jakožto úspěšného fotografa oslovilo, aby do ní zaslal deset svých nejlepších fotografií. Mezi ně propašoval i foto Hessy – a obrázek židovského miminka nakonec vyhrál.

Když hospodyně řekla Levinsonovým, že jejich malou dcerku viděla na obálce Sonne ins Haus, nejdříve tomu nemohli uvěřit. A tak jim hospodyně výtisk přinesla domů. Byli v šoku. „Maminka okamžitě utíkala do fotografova studia a přímo se ho zeptala: ‚Vždyť jste přece věděl, že fotíte židovské mimino!‘ ‚Ano, ale chtěl jsem mít trochu legrace.‘ Mojí matce to samozřejmě moc vtipné nepřipadalo,“ vypráví Levinsonsová Taftová.

Tehdy totiž zdánlivě nevinná zábava s fotkou uvrhla podle Spiegelu rodinu do velkého nebezpečí. Židovské občany od roku 1933 nacisté postupně zbavovali práv a rasistická ideologie nabývala na intenzitě. Pouhých osm měsíců po zveřejnění fotografie Hessy byly přijaty Norimberské zákony, základní kámen systematického vraždění židovského obyvatelstva.

Miminko v karanténě

Levinsonsovým bylo jasné, že pokud se zjistí totožnost „dokonalého árijského dítěte“, ministerstvo propagandy to nenechá jen tak. „Zavřeli mě do karantény,“ vzpomíná pro Spiegel.de Levinsonsová Taftová. Rodiče se totiž báli, že ji v ulicích Berlína někdo pozná. Ven ji brali pouze v kočárku se závěsem.

Mezitím se fotografie rozšířila do všech koutů Německé říše. „Teta v Litvě mi chtěla koupit přání k narozeninám a našla mou fotografii na pohlednici, tak mi ji poslala,“ uvedla Levinsonsová Taftová v rozhovoru pro Americké muzeum holokaustu.

Mezitím Levinsonsovy znepokojovalo rostoucí nebezpečí v nacistickém Německu. V roce 1937 byl Jakob dokonce zatčen; propustili ho jen díky jeho účetnímu, jenž se za něj zaručil. „Tehdy jsme zjistili, že to v Německu už není bezpečné,“ vzpomíná Levinsonsová Taftová. Jen pár měsíců předtím se navíc narodila její mladší sestra Noemi. Nově čtyřčlenná rodina začala spřádat plány na útěk.

Útěk před policií

Mladá rodina se nejdříve přestěhovala za příbuznými do Lotyšska a poté v roce 1938 do Paříže. Ale ani tam nebyli v bezpečí; když byli jednoho dne u přátel, volala jim recepční jejich bytového domu, že se na ně byla ptát policie. Zatímco Pauline hned s dcerami uprchla do Bordeaux, Jakob se v bytě zdržel, aby zachránil milované piano. Z Bordeaux rodina v roce 1941 odjela do Nice. Převaděči uprchlíků je v noci vedli lesem. „Nikdy nezapomenu, jak jeden z mužů vytáhl velký nůž a řekl nám dětem: ‚Pokud někdo jen špitne, vyříznu mu jazyk‘!“ uvedla Levinsonsová Taftová. Tehdy sedmiletá se zakousla do rtů a nevydala ani hlásku.

V Nice čekala na rodinu obálka se čtyřmi vízy do USA. Jenže vstup do země se musel uskutečnit do tří měsíců, a než vůbec dorazili do Nice, ztratili 45 dní. Na loď museli sednout až v Portugalsku; spolu s plavbou přes Atlantický oceán to nemohli stihnout. Jakob tedy musel v Nice začít znova, obešel konzuláty všech jihoamerických zemí, ale všude ho odmítli. „Nakonec uspěl na kubánském konzulátu, kde ho vyslechli, vzali si nějaké peníze a dali mu víza na Kubu,“ popsala pro Americké muzeum holokaustu.

Goebbelsova milenka Lída Baarová (†86): Odpanil ji slavný režisér! Který?

Plavba z Lisabonu do Havany trvala v roce 1942 tři týdny. „Všude ležely matrace a loď byla plná uprchlíků,“ vzpomíná Levinsonsová Taftová. V Havaně se jejímu otci po mnoha pokusech podařilo získat půjčku a založit nové podnikání. Hessy a Noemi navštěvovaly britskou školu. „Žili jsme si tam velmi dobře a já jsem Kubánce přímo zbožňovala,“ dodává.

Příjezd do Ameriky

O šest let později se rodina přece jen do USA dostala a v roce 1948 se usadila v New Yorku. „Otec se stal přesvědčeným Američanem. Zpočátku se mi to v Americe nelíbilo a chtěla jsem se vrátit na Kubu, protože kultura americké mládeže byla hodně odlišná od kubánské školy i mých evropských kořenů,“ vysvětluje po letech.

Přesto ale vystudovala chemii a potkala svého manžela; s Earlem Tafta měla dvě děti. Celý život pracovala v oboru, nakonec se stala profesorkou chemie na univerzitě St. John's v New Yorku. I přes svůj pokročilý věk je stále aktivní v Americké chemické společnosti.

Jarmila prošla čtyřmi koncentračními tábory: V Osvětimi se starala o děti a po válce se stala lékařkou

Ačkoli traumatizující zážitek z útěku a příběh její fotografie ji provázely po celý život, o událostech dlouho mlčela. Až v roce 1978 ji oslovil přítel, aby napsala kapitolu do knihy o přeživších holokaustu z Lotyšska. „V rodině jsme o tom moc nemluvili. Můj otec chtěl na vše zapomenout. Spíše moje matka byla ta, která byla ochotnější o traumatu útěku hovořit,“ říká Levinsonsová Taftová. Právě matka ji nakonec přesvědčila, aby kapitolu v knize napsala.

Při útěku z Berlína vzala s sebou Hessyna matka i tři vydání Sonne ins Haus. V 90. letech darovala Hessy jedno z vydání Americkému muzeu holocaustu, v roce 2014 dala další izraelskému památníku Jad Vašem a veřejně pohovořila o svých zkušenostech. „Myslela jsem, že tam titulní stránka s mou fotkou a její příběh patří,“ vysvětluje šestaosmdesátiletá žena.

Náckové u policie

Po svých životních peripetiích se stala přesvědčenou sionistkou: „Potřebujeme vlastní zemi, ve které budeme v bezpečí.“ Je vděčná za americkou i německou podporu Izraeli, po válce pečlivě sledovala, jak se její rodná země se svou minulostí vyrovnávala. „Německo se s tím vypořádalo velmi dobře a přijalo svou odpovědnost lépe než jiné země,“ kvituje.

Teď však sleduje zprávy s obavami. Toho rána si přečetla článek v New York Times o krajně pravicovém myšlení německých policistů. „Znovu se bojím. Doufám, že se Německu podaří tyto skupiny a jejich myšlenky zničit,“ uzavírá pro Spiegel.de Hessy Levinsonsová Taftová.