Svržení cara i stávka matek. Na MDŽ si připomeňme 7 ženských protestů, jež změnily historii

MDŽ se v komunistickém Československu slavil ve velkém, má ovšem původ v kapitalistickém Západě. Datum je připomínkou stávky newyorských švadlen roku 1908, za lepší podmínky (kratší pracovní doba, vyšší plat, konec dětské práce či hlasovací právo) tehdy pochodovalo přes 15 tisíc žen. V dalších letech Socialistická strana USA stála za obdobnými demonstracemi koncem zimy, Národní den žen se slavil poslední únorovou neděli. Záhy se přidaly další země, totiž mezinárodní organizace socialistů - tzv. Druhá internacionála, začal se slavit MDŽ. Když se přidaly Rusky o poslední únorovou neděli 1913, nastalo zmatení kolem kalendářů: 23. únor podle jejich juliánského kalendáře znamenal v našem gregoriánském 8. března, jak připomíná web MDŽ.

Připomeňme si i sedm dalších významných protestů, které ve světové historii vedly ženy.

K symbolům americké revoluce, totiž boje za nezávislost na Anglii, patří tzv. Bostonské pití čaje. Bostoňané protestovali proti imperiálnímu útlaku - tehdy konkrétně proti novému zákonu o dovozu čaje z Anglie - tím, že 16. prosince 1773 stovky beden z lodí v přístavu naházeli do moře. Méně radikálních bojkotů imperiálního dovozu byla spousta, 25. října 1774 se datuje další takový „čajový dýchánek“, tentokrát ovšem organizovaný dámami - jako jedna z prvních politických akcí žen.

Penelope Barkerová v Edentonu v Severní Karolíně s dalšími padesáti ženami podepsaly slib bojkotovat britské produkty včetně módy a právě symbolického čaje (nahrazovaly ho bylinkami). Kopii deklarace Barkerová poslala anglickým novinám. „Možná to dosud byli jen muži, kdo protestuje proti králi,“ prohlásila. „Teď Britové budou vědět, kdo jsme.“

Někteří si za oceánem všimli, ale dochovaly se jen posměvačné, urážlivé reakce, jako třeba karikatura Barkerové a spol., zobrazující je jako škaredé, parádivé alkoholičky, které se špatně starají o děti.

Dobová karikatura Edentonského čajového dýchánku - ženského protestu proti koloniální nadvládě. | archiv

V začátcích Velké francouzské revoluce - už po pádu Bastilly, ale ještě než začaly ve velkém padat hlavy - došlo i na významný den francouzských žen. Bouřily se proti drahotě a nedostatku chleba na tržištích, nakonec vpadly do zbrojnice, spolu s muži se zmocnily zbraní a vyrazily směr Versailles.

Za úsvitu 6. října 1789 dav oblehl královský palác a vnikl dovnitř, po potyčkách (které stály život jednoho revolucionáře a dva královské gardisty) se situace uklidnila. Dalšího dne král Ludvík XVI. ustoupil, vystoupil před davem a nedobrovolně se za doprovodu revolucionářek a revolucionářů přemístil do Paříže. Francouzská monarchie tím momentem ztratila výsadní postavení.

Ženský pochod na Versailles 1789 - ilustrace dobového tisku. | archiv

Roku 1891 probíral parlament Nového Zélandu návrh zákona na volební právo žen. Sufražetky šířily petice po celé zemi, podepsalo je 9000 žen. Dolní komorou návrh prošel, nikoli však horní. Dalšího roku se situace opakovala, napotřetí roku 1893 už petice podepsalo 32 tisíc žen - každá čtvrtá běloška v zemi.

Před hlasováním v horní komoře sufražetky pořádaly obrovské mítinky, zákonodárcům posílaly hromady telegramů… a uspěly. Zákon prošel dvaceti hlasy ku osmnácti, koloniální guvernér ho posléze podepsal. Nový Zéland se stal první zemí, jež umožnila ženám volit v parlamentních volbách. Týkal se bělošek a domorodých Maorek; početné imigrantky z Číny tehdy právo nezískaly.

Ne karafiátům: České feministky chtějí rehabilitovat MDŽ

Velkým impulzem pro pozdější mohutnost MDŽ bylo jeho připomínání v Petrohradě 8. března 1917 (dle jejich kalendáře stále únor). Dělnice z textilních fabrik vyhlásily stávku a požadovaly konec první světové války, nedostatku jídla i carské vlády. Přidali se i mužští dělníci, podle revolucionáře Lva Trockého tehdy stávkovalo 90 tisíc lidí. A další den dvojnásobek.

Vypukla tím Únorová revoluce, 12. března (27. února) už car Mikuláš II. abdikoval. Moci se chopila prozatímní vláda, začaly vznikat revoluční rady - sověty. Jejich neshody vyústily 7. listopadu (25. října) v druhou, Říjnovou revoluci, kdy se moci v Rusku chopili bolševici.

Ženská demonstrace za chleba a mír v Petrohradě (8. 3. 1917). | archiv

Abeokuta je dnes jedním z mnoha měst Nigérie, bývalo ale samostatným městským státem pod vládou krále (alake). Ve 40. letech 20. století byl vládce loutkou v područí britských kolonizátorů. V té době učitelka Funmilayo Ransome-Kutiová založila „dámský klub“ pro vzdělané ženy jako ona. Brzy se spojily s trhovkyněmi, na které těžce dopadalo stále vyšší zdanění. Petice nepomáhaly, demonstrovaly desetitisíce žen.

V říjnu 1946 Ransome-Kutiová vedla tisícovku žen k sídlu panovníka, zpívaly odvážné písně, ztloukly a svlékly muže, kteří se jim postavili… A některé ze starších žen se údajně „revolučně“ obnažovaly. Nakonec to zafungovalo. Čtyři ženy dostaly místo v místní radě, extra zdanění žen se zrušilo, alake abdikoval a odešel do exilu. Kutiová si v médiích vysloužila přízvisko Lisabiho lvice podle bájného hrdiny; od SSSR zase Leninovu mírovou cenu.

Funmilayo Ransome-Kuti: led the Abeokuta Women's Union in Abeokuta Women's Revolt in Nigeria #unsungrevolutionaries https://t.co/lxtzm8wouw pic.twitter.com/h0Llc9ICln

— Verso Books (@VersoBooks) May 9, 2017

V politice byla dál aktivní, stejně jako její syn, slavný jazzman a pionýr afrobeatu Fela Kuti. V 70. letech hlasitě kritizoval vojenskou vládu Nigérie, 18. února 1977 oblehlo jeho domov tisíc vojáků a začali ho pustošit, jak napsala Al Džazíra. Jeho starou matku (†77) vyhodili z okna z druhého patra, v nemocnici se už z kómatu neprobrala.

Funmilayo Ransome-Kutiová vedla pochod žen v Abeokutě. | UNESCO

Rasistický režim Jižní Afriky měl řadu hrůzných aspektů. Jedním z nejhorších projevů útlaku byly „propustkové“ či „pasové zákony“ - černí muži nesměli bez povolení do jiných částí země. V 50. letech to vláda chtěla rozšířit i na ženy, což vyvolalo rozsáhlé protesty.

V hlavním městě Pretorii se 9. srpna 1956 sešlo skoro 20 tisíc demonstrantek - a třebaže bylo zakázané míchání ras, k protestu se sešly ženy různých barev kůže. Jejich zástupkyně předaly vládě 14 tisíc petic ze všech koutů země. Půl hodiny dav protestoval mlčky, pak se ženy rozezpívaly. Od roku 1995 si JAR připomíná 9. srpen státním svátkem.

Proti sexismu a nerovnostem protestovaly 24. října 1975 Islanďanky. „Ženský kongres konaný v Reykjavíku vyzývá ženy, aby si na Den Spojených národů vzaly den volna, a tím demonstrovaly důležitost své práce,“ stálo ve výzvě. Uposlechlo ji toho dne neskutečných 90 % Islanďanek, zavíraly se školy, obchody i továrny. A protestně nepracovaly i matky v domácnosti.

„Pro mnoho mužů to byl těžký den. Banky, obchody, dílny i kanceláře byly plné dětí. Některé z nich do té doby neviděly otcovo pracoviště,“ uvádí Archivy ženské historie. „Po celý den měli otcové za děti odpovědnost. Někteří muži dodnes hovoří o ‚dlouhém pátku‘.“

Zaměstnavatelé se na dětský nápor nezřídka připravovali, nakupovali pastelky a sladkosti. A jelikož tátové museli chystat i večeře, v mnohých obchodech se vyprodaly párky, uvedl The Guardian.

Podobné akce se v zemi opakují o výročí „dne volna“, ne už tak radikálně. Například se ženy podívaly, o kolik mají v průměru menší platy než muži, a o to dřív odešly z práce.