Propojená příroda Pandory, hrdinný mesiáš. Avatar se inspiroval Dunou i další knihou Franka Herberta

Inspirace? Pocta? Vypůjčování? Nebo plagiát? Mnohde lze verdikt vyřknout při podrobnějším hledání, jinde je to sporné. Cameronův Avatar každopádně obsahuje nejedno jméno a motiv známý z děl velmistra scifi Herberta.

Už samotný název filmu a jeho ústřední motiv - Avatar. „Je to inkarnace (vtělení) jednoho z hinduistických bohů, který si bere tělesnou podobu. V tomto filmu to znamená, že lidská technologie budoucnosti je schopna vpravit lidskou inteligenci do vzdáleného biologického těla,“ vylíčil Cameron onehdy pro magazín Time.

Fenomén indické mytologie využil i Herbert se spoluautorem Billem Ransomem: „Dávné superego hinduistické nadduše,“ připomíná hrdina Kristovy epizody. Avata se v románu označuje mimozemské vědomí na planetě Pandora, které spojuje různé tvory a inteligentní mořské řasy. Příroda tak dokáže aktivně ovlivňovat celou planetu a sveřepě se brání před dobyvačnými lidmi a jejich stroji. Docela podobně jako v prvním Avatarovi, kde se domorodí Na’vi spojují skrze Strom duší a napojují se i na zvířata, aby čelili kolonizátorům s těžkou technikou.

Zápletka prvního Avatara se také v mnohém podobá Duně (1965), což je jeden z nejuznávanějších vědeckofantastických románů, mj. i kvůli důrazu na planetární ekologii. Hrdina „přeběhne“ k domorodcům (Paul Atreides k Fremenům, Jake Sully k Na’vi), kteří mají zvláštní pouto k přírodě - poušti, respektive pralesu. Sblíží se s dcerou náčelníka (Chani, Neytiri), která přebírá pozici jakési kněžky, vědmy či šamanky.

Protagonista se naučí jezdit na mocném tvoru (písečný červ, respektive toruk), čímž si získá přízeň domorodců, a záhy se postaví do jejich čela při boji s nájezdníky, kterým na jejich světě jde o jediné: o těžbu velevzácné suroviny (koření, unobtainium). A v obou případech obránci zapřáhnou do protiútoku přírodu - písečné červy a pouštní bouři na Duně, živočichy na Pandoře.