První afghánská starostka čekala na smrt: Útěk před Tálibánem za sedadly u nohou rodiny!

Ghafariová musela odejít do ústraní ihned poté, co tálibánští bojovníci osídlili prezidentský palác v Kábulu. Starostce již dřív vyhrožovali smrtí. „Sedím tu a čekám, až přijdou. Není tu nikdo, kdo by mně a mé rodině mohl pomoct. A oni půjdou po lidech, jako jsem já, a zabijí mě. Nemůžu opustit svou rodinu. A stejně, kam bych šla?“ psala tehdy po pádu vlády vyděšená starostka. Mezitím se ale Ghafariové podařilo utéct ze země. Detaily popsala německému serveru Der Spiegel.

„Do Bonnu jsem dorazila v pondělí večer společně s mou rodinou,“ řekla novinářům Ghafariová. Na letiště v Kábulu se dostali na konci minulého týdne, bývalá starostka strávila cestu v autě v prostoru pro nohy za sedačkami. Řidiči se i přes veškerý chaos podařilo rodinu dostat skrze tálibánské kontrolní stanice.

„Zastavili nás a muž se zeptal našeho řidiče, kam jedeme. Odpověděl, že jsme na cestě z jedné provincie do druhé. Dál jsem se krčila za sedadly u nohou mé rodiny. Skoro jsem nemohla dýchat, mé srdce bilo tak divoce,“ vzpomínala Ghafariová.

Do evakuačního letadla se bývalá starostka dostala díky pomoci mezinárodních úřadů. „Nakonec jsme nastoupili do letadla do Islámábádu, poté jsme odletěli do Turecka. Tam se německý konzulát v Istanbulu postaral o to, abychom mohli odletět do Německa,“ popsala náročnou cestu aktivistka.

Zákaz hudby a ženy pod dohledem: Tak bude vypadat život v područí Tálibánu

Kvůli situaci na kábulském letišti si Zarifa nemohla dovolit vzít s sebou cestovní kufry, z rodného Afghánistánu si tak odvezla jen vojenskou čepici, která patřila jejímu zesnulému otci, a plechovku plnou písku. „Nemůžu usnout, dokud se nedotknu hromádky písku,“ svěřila se novinářům.

Ghafariová je teď po několika týdnech strachu a nejistoty v bezpečí, i tak se jí ale stýská po domově. „Jestli chcete vědět, jak se cítím, zkuste si představit, jaké to je být vytržen ze svého milovaného domova. Je to kruté. Nevíte, jestli ho ještě někdy uvidíte, nebo zda ještě někdy obejmete lidi, se kterými jste vyrůstali. Moje země pro mě znamená všechno.“

Uprchlá starostka: Ženy musí zvednout hlas

Ghafariová nyní shromažďuje plány na pomoc afghánským ženám. Chce se stát jejich hlasem a ukázat světu, jaké to je být ženou v Afghánistánu a jakými strastmi si musí denně procházet. „My ženy musíme stát pospolu po celém světě. Musíme zvednout hlas. Chci být bojovnicí za práva afghánských žen,“ řekla německým novinářům.

Zprávu má i pro Tálibán. „Budu pracovat na tom, aby se Tálibán vrátil k jednacímu stolu. Nevybíjejte si své násilí a krutost na naší zemi a nechte dívky chodit do školy! To je to nejdůležitější: aby škola zůstala otevřená všem dětem,“ zdůraznila Ghafariová.

„Jsme připraveni mluvit a vyjednávat. Není rok 2000, máme mnoho vzdělaných žen, které se nevzdají. Tálibán nám musí naslouchat, nebo nebude schopnen vládnout,“ řekla Ghafariová při rozhovoru se serverem India Today.

S podobnou myšlenkou se svěřila i indické tiskové agentuře ANI. Zarifa se v brzké době plánuje sejít se zahraničními politiky a upozornit na situaci žen v Afghánistánu. „Můj cíl je potkat se s vysokými úředníky, politiky a ženami z jiných států a nastínit jim, jak to opravdu vypadá v Afghánistánu. Chci je požádat, aby se ke mně přidali a odstartovali nové hnutí,“ představila své plány exstarostka.

Oceňovaného fotografa zabil Tálibán. Přejeli ho autem a zmrzačili? Tělo prošpikovali kulkami

„Afghánistán je náš a zůstane náš, ať už přijde kdokoli. Ženy jako já tam teď nejsou, ale přesně jako tygr, který udělal dva kroky zpět, i my se vrátíme s větší silou. Musíme světu ukázat pravou tvář Tálibánu,“ dodala Ghafariová. Afghánské ženy nehodlá nechat napospas extremistům.

Místní lidé se proti terorismu neozvali

Podle bývalé starostky jsou za návrat Tálibánu k moci zodpovědná zahraniční společenství, ale i místní lid, který chyboval tím, že se nikdy jednotně nepostavil proti terorismu a ostatním zlům.

„Za to, čemu teď Afghánistán čelí, můžou všichni. Včetně místních lidí, politiků, dětí a mezinárodních společností. Místní lidé se nikdy jednotně neozvali proti terorismu,“ řekla Zarifa agentuře ANI. Později novinářům sdělila, že nedokáže nikomu odpustit, jelikož veškeré úspěchy posledních dvaceti let jsou nyní ztraceny.

„Nic mi nezbylo. Dnes mám ze své země jen hlínu a písek.“ Naději ale neztrácí, naopak předpovídá další a další odpor vůči Tálibánu. „Nezajímá mě, jestli se Tálibán chová slušně nebo ne, protože my Afghánci jsme nezastavitelní. Kolik lidí může Tálibán zabít?“ vyzvala extremisty. Boje za svou vlast se Zarifa nebojí.

Prstem ovšem ukázala i na okolní země. „V situaci, kdy jsme je nejvíce potřebovali, nás zklamali,“ řekla v rozhovoru s německým ZDF Heute Journal. Vina podle bývalé starostky padá i na ramena Pákistánu. „Významná role Pákistánu v ovládnutí země Tálibánem je velmi jasná. Uvědomuje si to i každé afghánské dítě.“

Přišli mi klepat na dveře

Zarifa byla zvolena na pozici starostky ve svých 26 letech. Když se v roce 2018 stala politicky aktivní ženou, dostala se na seznam nepřátel Tálibánu. Byla jen otázka času, kdy ji bojovníci přijdou navštívit. Hnutí extremistů Ghafariové slibovalo smrt už dřív, nejprve se ale zaměřilo na jejího otce generála Abdula Wasiho, který by zastřelen minulý listopad.

59 zachráněných dětí z Kábulu: Nejmladšímu je měsíc! Co je čeká v Česku a kdo se o ně stará?

Poté, co Tálibán převzal moc nad Afghánistánem, bylo Zarifě jasné, že patří mezi hlavní terče hnutí a její život je v ohrožení. Agentuře ANI sdělila, že ji bojovníci ihned po osídlení Kábulu přišli hledat na adrese jejího trvalého bydliště. Skupina islamistů během své krátké návštěvy stihla zmlátit člena ochranky, který měl za úkol strážit dům, napsal server SheThePeople. Zarifa byla v tu dobu už naštěstí pryč.

Tálibové jí později ukradli auto. „Pokud opravdu chtějí dát ženám šanci, tak proč mi prohledali dům, vzali mi auto a vyhrožovali mi? Rozhodně v nic takového nevěří. Ale pokud ano, tak pak jsem já jakožto reprezentantka afghánských žen připravená vyjednávat,“ prohlásila odvážná Zarifa.

Poté, co se hnutí začalo postupně zmocňovat místních provinčních měst, strávila Ghafariová několik dní asistováním a pomocí zraněným vojákům a civilistům v hlavním městě, brzy poté ale musela odejít do ústraní. Veřejně se ozvala až z bezpečí Německa.