V Sýrii zuří válka už 10 let. Tomáš: Na maso tu nemají ani bohatí, dětství končí ve 12

Je tu smutné desetileté výročí, kdy 15. března 2011 začal vnitřní ozbrojený konflikt v Sýrii, který stále ještě neskončil. Mohl byste našim čtenářům popsat, jak nyní země vypadá?

Asi nebude překvapením, když řeknu, že je země zdevastovaná ekonomicky, sociálně, kulturně i politicky. Je vztahově rozdělená mezi různá etnika a skupiny. Byly tam napáchány škody, které jsou nevratné, tedy alespoň v několika dalších letech a životních etapách.

Pomozte mi s vizuální představou, odsuňme na chvíli stranou samotné obyvatele.

Co se týče fyzického zničení, tak je dobré si uvědomit, že válka neprobíhala na celém území Sýrie, soustředila se do různých oblastí. Jsou tak místa, která jsou prakticky nedotčená (západ, pobřežní část Sýrie a část Damašku), ale pak jsou místa, která jsou zcela zničená.

Není to tak, že by byly zcela zničené silnice, přeci jenom když spadne bomba nebo raketa, tak se díra zahrne a dá se přes ni přejet. Spíše je to viditelné ve městech nebo ve větších celcích, kde jsou popadané a rozstřílené domy, všude je suť, nefungují služby a infrastruktura, není možnost práce a výplaty jsou na úrovni minima.

Markétu pustili Turci z vězení: První selfie na svobodě a radost z testu na koronavirus

„Na maso nemají ani bohatí, na práci nenarazíte“

Co si mohu představit pod minimálním platem? Jaké se zde oproti naší zemi pohybují ceny?

Ti šťastní, kteří mají práci, dostávají tak 50-80 dolarů, tedy asi 1300-1700 korun. Za to si pořídíte nejzákladnější potraviny, tedy rýži, fazole, olej, mouku - určitě za to nepořídíte maso. Řada syrských rodin neměla maso celé měsíce, i poměrně slušně etablovaná rodina si jej dovolí třeba jen jednou za 14 dní. Ceny jsou pak asi na třetině cen v ČR, ale když si to srovnáte s reálným příjmem, tak i tak je to pořád hrozně málo.

Čím se zde vlastně můžu živit? Je mi jasné, že jsou zde převážně zemědělci, ale jaké další pracovní příležitosti země nabízí?

Když odebereme zemědělství, tak nám toho moc nezbývá. Samozřejmě řada lidí je zaměstnaná v armádě nebo v ozbrojených složkách, a to především v oblastech, které nejsou pod kontrolou vlády; ve vládních oblastech jsou rekruti, kteří plat nepobírají, pokud se nejedná o profesionální vojáky.

Někteří pracují pro státní správu, ale velká část lidí prostě pracuje jako námezdní dělníci. V některých městech jsou na ulicích fronty lidí, co stojí u silnice s lopatami a čekají, až je někdo nabere na práci.

Pak jsou samozřejmě ženy, které často nemohou pracovat. Jsou tak z velké části odkázané na humanitární pomoc. Určitě bych zmínil i pomoc od příbuzných, kteří posílají rodinám peníze z jiných regionů nebo ze zahraničí. Nemám k ruce statistiky, ale řekl bych, že tvoří významnou část prostředků v ekonomice Sýrie.

Dítětem v Sýrii jen do 12, pak manželství a práce

Situace tamních žen a dětí je zajímavé téma. Jak to v Sýrii vypadá v tomto ohledu? Je zde hodně vdov a sirotků?

Řada mužů byla zabita v bojích, takže obecně je zde počet vdov větší, než můžeme vidět v jiných zemích. Velká část příjemců naší pomoci jsou právě vdovy s dětmi.

Co se týče sirotků, těch je spousta. Velká část z nich je ale absorbována různě po rodinách. Nevidíte, že by po ulicích bylo velké množství dětí. Nicméně sirotci jsou tak do 10-12 let. Děti od 13-14 let už se o sebe často musí starat a musí pracovat. Prostě žijí ve strašných podmínkách.

Do těch 12 let se ale tamní obyvatelé o děti starají?

Existují zde samozřejmě sirotčince. A jsou rodiny, které je u sebe nechají. Sám jsem viděl jeden takový případ, když jsem navštívil domácnost spravovanou 4 ženami. Tam bylo osm dětí, z toho dvě byly z ulice. Oni toho neměli moc, choulili se k sobě, měli jen pár dek a pár potravinových lístků od nás. Takových případů je tam spousta. Takové dětí často nechodí do školy a mají tak celkově mizivé perspektivy.

Nevěsta ISIS přišla o poslední naději, domů se vrátit nesmí. Představuje hrozbu, vzkázal soud

Je právě vzdělávání jednou z věcí, kterou Člověk v tísni místním obyvatelům zajišťuje? 

Ano, ale máme jen omezené kapacity. Podporujeme existující školy, kde se může vzdělávat asi 15 tisíc dětí, ale to je jen zlomek z mnoha milionů dětí. Odhaduje se, že více jak třetina dětí nenavštěvuje školy, někde je to až polovina, třeba v severovýchodní Sýrii.

Jsou to i děti, které například přežívají v uprchlických táborech, kde jsou případně jen provizorní školy s mnohdy nekvalifikovanými učiteli. Neumí číst, psát. Dívky jsou odkázány na to, aby se ve 14 provdaly, chlapci na to, aby začali pracovat. To je katastrofální. Víte, dům dokážete opravit, vodovodní sítě také, ale zpackaný život dítěte, ten neopravíte.

Přes 6 milionů Syřanů musí nyní přežívat v provizorních domovech a v táborech. | Člověk v tísni

Co dalšího humanitární pomoc přináší tamním obyvatelům? Oceňují to, nebo se setkáváte i s méně vřelým přijetím?

My máme v Sýrii především místní týmy. Máme tam asi 500 zaměstnanců, kteří doručují humanitární pomoc bezprostředně příjemcům. Dodáváme jídlo, dodáváme potravinové lístky, máme program na vytváření pracovních míst a na opravy vodních zdrojů i kanalizací. V některých oblastech jsme také opravili skoro tisíc zbombardovaných bytů. Nejedná se o nijak honosné rekonstrukce, ale prostě o takové, kdy se zajistí střecha nad hlavou, dveře a nejsou díry ve stěnách.

Ve světě jsem se setkal se situacemi, kdy jsme byli podezřívaní z toho, že jsme zkorumpovaní. Někteří lidé prostě nevěří našim pohnutkám a motivacím a vidí za tím něco jiného. V Sýrii nevylučuji, že se to také děje, ale já osobně jsem se setkal s pozitivním přijetím. Nedávno za mnou v Sýrii přišly dvě ženy, které čekaly 20 minut na to, až domluvím, aby mi poděkovaly.

Polovina Syřanů opustila domov, vracet se už nemohou

Nabízí se i otázka uprchlictví. Kolik lidí již zemi opustilo, případně se muselo přestěhovat ze svých domovů?

Přesné statistiky v hlavě nemám, ale pokud si dobře pamatuji, jedná se o asi 6,4 milionu lidí, kteří uprchli do zahraničí, a dalších více než šest milionů přesídlilo na jiná místa v zemi. Tedy více jak polovina populace, která před válkou činila 22 milionů obyvatel.

Co čeká tyto uprchlíky po konci války? Chtějí se vracet do svých domovů?

Lidé se chtěli vracet v prvních letech. To jsem zažil, když jsem pracoval v tureckém Gaziantepu, kde bylo více než 200 tisíc uprchlíků. Ještě v roce 2015 pevně věřili, že se do svých domovů vrátí, ale nyní, po deseti letech, už ta víra skomírá. Jsou lidé, kteří by se rádi vrátili, ale nemůžou. Bojí se, že budou mučeni nebo zabiti režimem, proti kterému se třeba hlasitě ozývali. Řada lidí se ani nemůže vrátit, protože jsou jejich domy zničené, případně v nich bydlí někdo jiný.