Zuzana ve Štrasburku zažila hrůzu a třes. Od teroru ji uchránila šťastná náhoda
Pracuje pro redakci Blesk Zpráv jako zkušená politická reportérka. A za svoji novinářskou kariéru zažila už leccos. Na večer 11. prosince ve Štrasburku ale jen tak nezapomene. Zuzana Štíchová přiblížila, jak si nakonec rozmyslela cestu za svařákem na vánoční trhy, kde pak umírali lidé. I co všechno sama zažila, když do detailu sledovala z místa tragédie každé slovo. Tady je její osobní pohled.
Nikdy jsem u ničeho takového nebyla. Jako novinářka bych přitom měla být imunní, vždyť o podobných věcech píšeme, bohužel, téměř denně. Kdo to ale nezažil, nepochopí. Zdánlivě banální sirény hasičských aut a záchranek a jeden vystrašený telefonát od kolegy změnily tuctový večer v jednom z hotelových barů v těžko popsatelný mix hrůzy, strachu, euforie a nakonec úlevy. Zhruba v tomto pořadí.
„Počkej, fakt? To si děláš srandu, že jo?“ zvedl kolega sedící vedle mě svůj obstarožní telefon kolem půl deváté večer. Na druhém konci jindy vtipkující kamarád zní smrtelně vážně. Právě ho společně s desítkami, možná spíš stovkami dalších lidí zavřeli v sídle Evropského parlamentu. Sedíme vzdušnou čarou asi kilometr od něj. Měli jsme být přitom někde úplně jinde. Klidně i v dráze některé z kulek, které zraňovaly a zabíjely.
Celý den jsem obcházela kolegy, známé, kamarády v europarlamentu a lanařila je na vánoční svařák do centra. Měla nás jít parta. Jeden ale musel dostříhat reportáž do slovenské televize, druhý se necítil kvůli rýmě (chlap, takže jednou nohou v hrobě, vtipkuji), třetí potřebovala dopsat článek (budeš si navždy pamatovat který, že, Lucko?). No a ten čtvrtý na vánoční povyražení ve vyzdobeném centru města kývnul. Kolegovi z Itálie ještě rychle píšu, že se potkáme v centru, až skončí…
Mezi nás a cestu na náměstí Kléber, Gutenberg a další (trhy se konají na několika místech po městě) se ale postavila banalita – propocená košile. A s ní spojené pozvání na drink v hotelovém baru… (Když už jsme tady, tak to odstartujeme, ne?). O hodinu později jsem dotyčnému slíbila, a klidně to tisíckrát zopakuji, že ho budu poslouchat do konce života. (Předpokládám, že mi to bude zhusta připomínat…)
„Ďakujem, že si ma poslala do riti. Aspoň žijem“
Telefon, který ani nechtěl zvednout. Šok. Málokdy se začnu ze stresu klepat. Tohle je jeden z těch případů. Novinářské instinkty pěstované posledních několik let jsou ale silnější. Google, databáze zpráv ČTK, Reuters, stránky Le Monde, Mirroru a dalších novin. Nežertoval. Je to v tu chvíli něco mezi ránou na solar a otravou jídlem. Zvedá se mi žaludek. Sbírám rychle poslední klid, než si uvědomím, co se skutečně děje, a volám domů.
„Ahoj, než se to dozvíte z televize nebo na internetu. Střílelo se tu. Jsem v pořádku, nebyla jsem nikde v blízkosti,“ blekotám rychle do telefonu mámě. Pro jistotu ji ale nenechám se moc vyptávat a postupně více a více přetíženou a vypadávající telefonní síť na kolenou prosím o odpovědi od svých přátel a kolegů. Většina děkuje své pracovní vytíženosti a je zamčena v parlamentu.
„Ďakujem, že si ma poslala do riti. Aspoň žijem,“ stojí v textovce od slovenského kolegy s rýmou, jehož stěžování jsem o dvě hodiny dříve nemohla poslouchat a poslala ho „domů“.
„Sehnali jsme víno,“ snaží se o pozitivní přístup kolegyně z našeho vydavatelství. „Alespoň máme co jíst a pít. Vy ale máte skutečné skleničky,“ vtipkuje i belgický technik, se kterým obvykle točím „větší“ rozhovory v parlamentním studiu, a posílá mi fotku s papírovými kelímky od automatů na vodu. Jen bez té vody. Je to asi v lidské nátuře, nejen té české, že právě v takových chvílích je prostor pro vtípky.
Strach z každé sirény i výkřiku
Jak rostou počty zabitých a zraněných v ulicích pár stovek metrů od nás, roste i náš účet v hotelovém baru. Kolega naštěstí obstarává všechno mluvení, já jen nevěřícně civím do telefonu a aktualizuji zprávy. Řešíme i kam si sednout, zda je taktické vidět na vchod do hotelu, nebo být raději schovaní za sloupem… Najednou se od baru ozve ostrý výkřik. Nadskočím. Ale to se jen někdo opájí sladkou nevědomostí a na notebooku sleduje zápas Liverpoolu v Lize mistrů. Padl gól. Za hodinu už si i on přečte, co se stalo, že se pryč jen tak nedostane, a ponoří se do alkoholu.
Na telefonu máme známou, která se před střelbou musela schovat. Slyšela několik výstřelů, neviděla nic, jen paniku utíkajících lidí. Odmítá nabídku na odvoz a asi za dvě hodiny už s námi sedí u stolu. Policie ji pustila z uzavřeného centra. Zmrzlá, zaražená, ale ve skrytu duše určitě vděčná.
Zatímco pro mě je to nepříjemná premiéra, zbytek stolu si ještě živě pamatuje útoky v Bruselu. Oba jsou zaměstnanci europarlamentu, kterých se v baru později objeví mnohem více. Vedle totiž skončil vánoční večírek jedné z parlamentních frakcí a procházet se venku nikomu nechce. Střelce nechytili, přestože ho policie měla pod palbou. Navíc to v tu chvíli vypadá, že se střílelo na více místech. Bar, který je jindy o půlnoci prázdný a zavřený, je jako jediné útočiště otevřen solidárně dlouho do noci. I skleničky na víno došly.
S povděkem přijímám nabídku na přespání v hotelu, ve kterém nebydlím. I když jsou z toho nakonec jen dvě hodiny neklidného převalování, protože sebou při každé další siréně trhnu. Do hotelu v německém Kehlu, který je od Štrasburku přes řeku, se totiž nedostanu. Policie začala poctivě kontrolovat každého, kdo chce překročit jindy bez překážky prostupný most přes Rýn, jenž tvoří hranici mezi Francií a Německem.
„Stojíme tu už hodinu a půl a popojeli jsme cca 500 metrů,“ dostávám echo od české skupiny, se kterou jsem do alsaské metropole přijela. Takže na debatu o Babišově střetu zájmů ve stejném oblečení. A co.
A přesto nám politický hovado belgie vyhrožuje že pokud nepříjmeme vrahy,teroristy,znásilnovače,muslimskou verbež tak příjdeme o výhody ty grázle tak bych tě nakop že by stebe vypadlo hov.o!! To myslíš výhody co se u vás děje, nechávaté vrařdit svoje lidi vy dobytkové a nazýváte to výhody.