9°C
Erdogan se dere do čela muslimů v Africe. Naváže na Kaddáfího a máme se bát?
Libyjský diktátor a plukovník Muammar Kaddáfí byl posledním, kdo se snažil sjednotit Afriku pod svým vedením. Nejnovější „mesiáš“ Afriky ani není z tohoto kontinentu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan potvrzuje další z mnoha afrických cest, že se hodlá stát minimálně prorokem afrických muslimů. A další země vně Afriky, které se na kontinentu silně angažují, se na Erdoganovy africké mise dívají s rostoucí nervozitou.
Afrika je pro tureckého prezidenta Erdogana mimořádně oblíbenou destinací. Alespoň z pohledu jeho zahraničních cest v posledních letech. V roce 2015 navštívil Somálsko, Etiopii a Džibutsko, v roce 2016 pak Ugandu a Keňu, loni se zastavil v šesti dalších afrických zemích. A nyní na svoji diplomatickou šňůru navléká další „korálky“: Alžírsko, Mauretánii, Senegal a Mali.
Už složení jeho delegací naznačuje, že mu nejde jen o peníze. Obchodníci v jeho překvapivě velkých týmech nepřevažují. Cílem Erdoganových cest je zde posílit nejen ekonomický, ale i politický vliv, shodují se odborníci.
Erdogan jako vůdce muslimského světa?
Zpravodajský web Deutsche Welle si povšiml, co nejnovější Erdoganovy mise spojuje. Ve všech čtyřech zemích je 90 procent obyvatel muslimského vyznání. „Není to náhoda,“ řekl k tomu turecký zpravodaj serveru Cagri Özdemir, aby dodal: „Země jsou pro něj lákavější, pokud zde existuje tento společný základ.“
Erdogan se už dlouho pokouší prosadit roli Turecka jako uznávaného obhájce muslimů na celém světě. Příkladem může být nečekaně silné angažmá Ankary ve věci vytlačování muslimské menšiny Rohingů ze vzdálené Barmy. Stejně tak to bylo Turecko, které iniciovalo svolání mimořádného summitu Organizace islámské spolupráce (OIC), aby na něm bylo odsouzeno uznání Jeruzaléma Spojenými státy za hlavní město Izraele.
Jak si „zaháčkovat“ africké země?
Sám Erdogan označil své nynější africké turné neskromně za historické. Žádný turecký prezident například v Mauritánii nebo Mali nikdy nebyl. Kvůli ekonomickým vztahům tam nejede, důležitější je pro Turecko bezpečnostní a politický vliv, soudí experti. Cagri Özdemir to vysvětluje na příkladu Somálska.
„V této občanskou válkou rozvrácené zemi začala Ankara nejdříve s ekonomickou pomocí, například pomohla vybudovat nové letiště či některé nemocnice. A loni v létě tu Turecko otevřelo vojenskou základnu a usadilo na ní několik stovek vojáků, jejichž proklamovaným úkolem je cvičit somálské jednotky,“ připomněl Özdemir.
Podle odborníků se snaha Turecka o posílení vazeb s africkými zeměmi datuje zhruba rokem 2005, kdy mimo jiné Turecko získalo status pozorovatele v Africké unii. V současné době má Ankara diplomatické zastoupení ve 41 zemích na kontinentu, zatímco ještě v roce 2009 jich bylo pouze 12. Objem zahraničního obchodu Turecka s africkými zeměmi se za posledních patnáct let zvýšil šestkrát – na více než 14 miliard eur (354 miliard korun) v roce 2017.
Oživování ducha Osmanské říše?
Ze sílícího tureckého angažmá v Africe jsou nervózní nejen bývalé koloniální velmoci jako Francie a Británie, které zde stále mají velké geostrategické plány. Neklid vzbuzuje i u nových velkých ekonomických a politických investorů – Číny a zemí Perského zálivu. Tam jde o „náboženské“ investice, o prosazování striktnější podoby islámu.
Jako argument v kritice tureckých ambic v Africe se objevuje především podezření ze snah plíživě obnovit vliv z časů Osmanské říše. Přibližně od 16. až do konce 19. století spadala pod její vliv velká část severní Afriky a další území v subsaharské Africe. Mimochodem, často je de facto ochránila před vnějšími vpády – například v 16. století zabránila kolonizaci Somálska Portugalci. „Je pravděpodobné, že právě tyto historické souvislosti nyní Turecku na řadě míst pomáhají upevňovat si vliv v Africe,“ komentoval to turecký list Daily Sabah.
Rozladěny byly už při předchozí prosincové návštěvě Erdogana zejména země z oblasti Rudého moře a Perského zálivu – od Egypta až po Saúdskou Arábii. Rozruch vyvolalo například to, že se Erdogan dohodl v Súdánu na obnově dávno zničeného osmanského přístavního města Suakin na břehu Rudého moře a na výstavbě přístavů pro civilní i vojenské lodě. Pohled na mapu to vysvětlí: Súdán je jediným sousedem Egypta na jihu a Suakin je kousek od hlavního přístavního města Jeddah v Saúdské Arábii.
„Žádnou partyzánštinu tu nestrpíme“
„Nostalgie turecké vládní strany po časech Osmanské říše možná má pozitivní efekt doma, ale opačný účinek v arabských zemích, kde jsou vzpomínky na Osmany úplně jiné,“ uvedla k tomu zpravodajská stanice Al Džazíra.
A asi nejsilněji zareagoval v oblasti na turecké aktivity na východě Afriky ministr zahraničí Spojených arabských emirátů Anwar Gargash. Ten na internetu několikrát vyzval k izolaci Turecka a k obraně před „regionálními ambicemi Ankary a Teheránu“. „Sektářský, partyzánský přístup ve vztazích v regionu tu nemůžeme trpět,“ dodal.
Měli nechat Kaddáfího na světě, ten si uměl svoji sebranku spacifikovat