Manželé se viděli po třech letech a jen přes plot. Rozdělila je hranice USA s Mexikem

Za železnou bariérou se píší neuvěřitelné příběhy. „Vidíme se poprvé po třech letech,“ vypráví se slzami v očích Oscar. Proti němu, na mexické straně, stojí za plotem jeho žena Yesabel. Skrz hustý plot jí skoro není vidět do tváře, ale je poznat, že je dojatá. „Je to můj šťastný den, budu ho mít navždy ve svých vzpomínkách,“ dušuje se.

Našince okamžitě napadne: Proč to všechno? Proč jeden z nich nejede za tím druhým, proč se Oscar nevrátí do Mexika za svou rodinou?

Oscarovi slíbili v USA zelenou kartu. Až ji dostane, bude moci jeho žena přijet za ním. Bez toho to nejde. Pokud totiž Mexičan získá pracovní povolení v USA, které se uděluje na dva roky, nemůže po tu dobu Spojené státy opustit. A stejně tak, pokud si žádá o zelenou kartu. Musí se tedy rozhodnout, zda vydělávat u svého severního souseda silné dolary a zabezpečit rodinu, ale nevidět ji, nebo živořit v Mexiku.

Řada Mexičanů volí první variantu. Takoví jsou pak o sobotách a nedělích k vidění ve zmíněném parku, „kleci“ zhruba o rozměrech 100 na 50 metrů, kde mohou vždy od 10 do dvou odpoledne vidět své blízké. Přitom na mexické straně žádné restrikce nejsou. Je to prostě obyčejný plot na severozápadní hranici Tijuany, na nějž navazuje pláž, ulice a vedle stojí dnes už nepoužívaná býčí aréna.

Podle toho vypadá i atmosféra na obou stranách. Zatímco na té americké hlídkují rangeři z pohraniční stráže – byť přátelští a s vazbami na pravidelné návštěvníky – a člověk se hlídá, aby náhodou nešlápl, kam nesmí, nebo se jinak neprovinil proti pravidlům, na mexické straně vládne karnevalová pohoda: vyhrávají tam muzikanti, mezi lidmi chodí prodavači chipsů a jiných pochutin, opodál se připravují tortilly a vládne všeobecné veselí.

Čech z hranice s Mexikem: O Trumpově zdi proti migrantům i drogovém králi

Přitlačit se k plotu nikdo nesmí kvůli drogám

Byť by člověk čekal smutek a pláč, vidí spíš radost. „Je to hořkosladké místo. Lidé sem přijdou, kolikrát se rozbrečí štěstím, že vidí po takové době své příbuzné, pak si povídají, veselí se, ale pak odbije druhá hodina a oni najednou zase vědí, že se vidí na dlouhou dobu naposledy,“ upřesňuje Maria Teresa Fernandes, která je členkou organizace Friends of Friendship Park (Přátelé Parku přátelství – pozn. autora), jež se snaží pečovat o toto místo a jejímž aktuálním cílem je poskytnout rodinám na hranici prostor, kde by se mohli jejich členové alespoň na moment obejmout. Teď se smějí dotknout jen konečky prstů, což se stalo místním ekvivalentem podání ruky.

Pravdou je, že si lidé mohou vybrat – buď stát takto blízko sebe u dvojitého plotu s malými očky, nebo využít o kousek dál navazující železný plot se svislými plaňkami asi 10 centimetrů od sebe, od kterého si ale musí držet dvoumetrový odstup, aby nehrozilo, že tudy budou putovat drogy nebo peníze.

Zpravodaj Blesku u ukázek Trumpovy zdi. „Víc toho nepostaví,” míní místní

Jednoho dne si tam otec fotil své tři dcery, které se zbytkem široké rodiny pózovaly zpoza zrezlých planěk, jindy skrz něj čerství rodiče ukazovali měsíční miminko jeho dědečkovi na mexické straně.

„Nejhorší je, že tyhle děti v takovém režimu vyrůstají, a hrozí, že si zvyknou, že je tohle kolem normální, a bude takových případů přibývat,“ smutní Maria, která na místo dojíždí každý víkend, a vždycky, když ho opouští, tak trochu vzlyká, třebaže její život už je dávno v San Diegu, 20 let má americký pas a žádní příbuzní ji v Parku přátelství nečekají.

A zatímco ona nasedá do své dodávky a mlčky odjíždí, pohraniční stráž zavírá brány parku a v dálce mizí postavy těch, kteří se vracejí ke svým novým životům ve Spojených státech.