Zpravodaj Blesku dobrovolníkem v Mexiku: Pomoc i zmar po ničivém zemětřesení

Autor: Václav Lang - 
2. října 2017
11:40

Před dvěma týdny zasáhlo centrální část Mexika jedno z nejtragičtějších zemětřesení v historii země, která je jinak na otřesy zvyklá. Na místo dorazil i zpravodaj Blesk Zpráv Václav Lang, který se tu zapojil i do dobrovolnických prací.

„Ahoj, jsem z České republiky a chtěl bych pomáhat.“ Tu větu jsem minulé úterý pronesl svou lámanou španělštinou několikrát. Večer předtím jsem přiletěl z Los Angeles, kde jsem tou dobou pobýval, do Mexico City. Rozhodl jsem se přiložit ruku k dílu poté, co týden předtím mexickou metropoli zpustošilo jedno z nejtragičtějších zemětřesení v historii. A tak zatímco většina lidí rušila své lety do této části světa, já se jí vydal v ústrety.

„Máme plno. Leda byste byl elektrikář“

„Děkujeme, ale máme plno,“ dostalo se mi v Mexiku opakovaně odpovědi. Něco takového jsem vůbec nečekal. Jak to? Vždyť přece dobrovolníků nemůže být nikdy dost. „Leda bys byl elektrikář, ty teď potřebujeme,“ doplnili několikrát titíž lidé. A jelikož mé znalosti elektřiny dosahují maximálně k výměně žárovky a pojmu „nulák“, nesnažil jsem se jim nalhávat, že bych se v daném oboru vyznal.

Vypadalo to beznadějně. V pohodlí hollywoodského hostelu jsem si představoval, že budu pod kymácejícími se domy vytahovat z trosek lidi a vrátím se jako hrdina, ale to už měli pod kontrolou profesionální záchranáři.

Přestože mí mexičtí kamarádi obvykle kroutili hlavou, když jsem jich ptal na totéž, nakonec jsem přece jen uspěl. V emergency centru pro lidi, kterým katastrofa vzala domov, bývalém skladu v centru 20milionového velkoměsta, jsem uspěl. „Teď máme plno, ale když přijdeš zítra ráno, něco se najde,“ usmál se asi 30letý kluk s náušnicí v uchu a přátelským vystupováním.

Žádná jména, jen pomocníci

Ráno jsem si tedy přivstal a vydal se na půlhodinovou cestu metrem z periferní oblasti Santa Domingo, kde jsem bydlel u známých, do středu města. Tam se na rušné třídě Chapultepec krčila nenápadná, byť rozlehlá budova. Jak jsem se později dozvěděl, patřila zahraniční společnosti, která ji využívala pro skladování různého harampádí a odpadu.

Když došlo k zemětřesení, ještě týž den ji oslovila skupina humanitárních pracovníků s úmyslem zřídit tam přístřešek pro lidi, kteří se kvůli katastrofě neměli kam vrátit. Věci se daly do pohybu a brzy nato se skupina dobrovolníků dala do odklízení prostor, aby tam následně začala stavět nejzákladnější zázemí.

„První noc tady byla jen jedna toaleta a lidi spali na zemi, teď je to pěkné místo,“ řekla mi Cynthia, šéfka jedné z nadací a hlavní organizátorka zmíněného prostoru. Odmítla se nechat vyfotit, natočit nebo publikovat své celé jméno, protože jak říkala, „tady nejsou žádná jména, jsme prostě lidi, kteří přišli pomoci jiným lidem. Na jménech nebo funkcích nezáleží.“ Dobrovolníků přišlo průběžně několik stovek, někteří se různě střídali a doplňovali podle toho, jak kdo přišel.

Podívejte se, jak to vypadá v zemětřesením zničeném Mexiku:

Video Zemětřesení v Mexiku - Václav Lang

„Nic neumíš? Budeš ve skladu“

„Co umíš?“ tázala se mě u vstupu do budovy za stolkem sedící holka, která zapisovala dobrovolníky a donesené dary. „Nic,“ odpověděl jsem. Nemělo cenu říkat, že umím psát články. „Tak budeš ve skladu,“ odpověděla. Nechala mě podepsat formulář a na tričko mi přilepila štítek Václav – bodega (sklep, pozn. aut.).

V přední části budovy bylo oddělení, kde se kupily stohy oblečení, dek a bot, pak oddělení se zásobami potravin, dětský koutek a právě rozestavěné lékařské stanoviště, které měli brzy obsadit psychologové, již zatím ordinovali jen tak na židlích. Za zástěnou následovala obytná část, rozdělená na mužskou a ženskou. Tam na palandách spali lidé, pro něž byl objekt určen.

Nejzbytečnější práce

Ani tenhle začátek nebyl ideální. Odvedli mě k dvěma holkám přehrabujícím se v hromadách oblečení. Jmenovaly se Monika a Sofie a ani jedna neuměla moc anglicky. Nakonec jsme se ale přece jen pochopili a já dostal úkol: přepočítávat jednotlivé kusy textilií, které přišly od lidí, v regálech a aktualizovat jejich počet na štítku, jenž vždy visel vedle.

Takže v jednom regálu byly třeba ručníky a já je musel spočítat a na papírek u něj přepsat počet třeba z 30 na 29. Protože se neustále počet měnil, připadalo mi to jako ta nejzbytečnější práce, jakou jsem kdy měl.

Naštěstí jsem měl brzy hotovo a odskočil si na snídani. Pro dobrovolníky byl neustále k dispozici pultík s teplým jídlem a zásobou vody, džusu, kávy a dalších pochutin. Když jsem se za pár minut vrátil občerstvený prvním kafem a několika tortillami s čímsi, co vzdáleně připomínalo vaječnou omeletu ponořenou v leču, čekala na mě už smysluplnější práce – byl jsem převelen do oddělení potravin, kde jsem rovnal a přemísťoval těžké bedny s konzervami a dalším jídlem.

Specialista na upevnění světla

Konečně jsem si připadal užitečně. I když pocit zmaru přicházel vždy, kdy jsem jeden komínek pracně vyskládaných beden musel o pár chvil později přesouvat o dva metry dál, protože manažerka oddělení s ohledem na stále se měnící informace a množství jídla nedovedla předpovědět, jaký prostor bude zapotřebí po kterou komoditu.

Když se k nám pak dostala informace, že musíme stovky už přeskládaných beden posunout asi tři metry od jedné ze zdí, aby se ve vzniklém prostoru mohla vybudovat knihovna, začal jsem vážně pochybovat o smyslu celé téhle své výpravy.

Už otrkaný zhruba dvěma hodinami práce jsem se iniciativně připojil ke skupině starších mexických dělníků v jejich dumání nad tím, jak do knihovny připevnit obdélníkovou led zářivku. Nejsa zručný ani příliš bystrý jsem ale o kus dál objevil hliníkovou lištu ve tvaru U, navrhl do ní zasunout zářivku a přivrtat takto vzniklý rámeček ke stěně.

„Gud ajdia,“ plácal mě po ramenou šéf téhle party, čímž jsem si vysloužil uznání, a s takto vzniklým respektem už jsem jen zdálky kontroloval, jak čtyři Mexičané realizují mou myšlenku.

Cítil jsem se být na svém místě a začal se uplatňovat i v dalších oblastech. Tu jsem pomáhal nosit plechové skříňky do obytné části budovy, tu jsem se zapojil do řetězu přehazující nově dovezené zásoby do skladu, tu jsem poskytl „psychologickou“ podporu obuvníku Rogerovi, staršímu Nikaragujci, kterého odkopla napřed manželka, pak syn a pak Spojené státy, kam vyrazil s přáním najít si tam práci. Jenže nezískal pracovní povolení, a tak mu nezbylo než se vrátit.

Zotavovna pro lepší návrat do života

S postupujícím časem se práce stávala organizovanější a ubíhala plynule. Snad i proto, že do centra přicházela každé ráno řada nováčků, jako jsem byl já, takže chvíli trvalo, než si vše sedlo.

Znovu jsem potkal kluka s náušnicí, co jsem ho viděl předchozí den. Jmenoval se Manuel a na místě pomáhal jako psycholog. To spočívalo v první fázi hlavně v tom, že zpovídal nově příchozí ohledně jejich životních zkušeností a dovedností. Cílem bylo nechat je v emergency centru zotavit a pomoci jim vrátit se do běžného života.

„Lidé tady mohou žít v dobrých podmínkách, dostanou dobré jídlo, připravujeme pro ně workshopy, dostanou psychologickou péči a cokoli, co potřebují, aby se až půjdou odsud, mohli lépe vrátit do normálního života,“ uzavřela Cynthia.

A tak zatímco já odcházel po několika hodinách práce unavený, ale s příjemným pocitem do první restaurace na hromadu tacos, quesadil a mezcalu, tihle lidé ulehali na železné postele, které jim měly dočasně nahradit domov. A nikdo nedovedl říct, co přesně s nimi bude. 

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud