Z kanceláře na hřbitov. Adam Vokáč (28) se stal prvním eko hrobníkem u nás, rád by v Česku zavedl lidské kompostování

Adam pracoval v kanceláři, ale cítil, že ho to nenaplňuje. Změna přišla po pohřbu babičky. „Byl strašně odosobněný. Mluvil tam člověk, který ji neznal, dokonce zkomolil její jméno. Všichni jsme měli pocit, že to tak má být, že pohřeb se musí odtrpět. Ale proč,“ ptá se. Rozhodl se pro radikální obrat ve svém životě. „Lákala mě práce venku, rukama, chtěl jsem dělat něco smysluplného. A přírodní pohřebnictví mi přišlo jako cesta,“ říká.

Nejdřív absolvoval rekvalifikační kurz hrobníka, kde si vyzkoušel kopání hrobů i práci s tělem zesnulého. „Byl jsem tam nejmladší a určitě jediný, kdo tam byl dobrovolně,“ směje se. Pak následoval tříměsíční kurz v USA zaměřený na ekologické pohřby, který dělal na dálku. „Tam jsou v zeleném pohřbívání mnohem dál, takže jsem chtěl zjistit, jak to tam funguje, a pak to zkusit aplikovat u nás,“ vysvětluje.

V Česku je dlouhé roky kremace jasná jednička – v Praze se pro ni rozhodne 97 % lidí, celorepublikově 83 %. „Je levnější, praktičtější a lidé oceňují svobodu v nakládání s popelem,“ míní Adam. Ekologicky to ale ideální není. „Kremace spaluje fosilní paliva a zanechává velkou uhlíkovou stopu. Pokud někomu záleží na udržitelnosti za života, měla by i jeho poslední cesta být šetrná,“ dodává.

„V důchodu se budu živit tělem,“ tvrdila vystudovaná lékařka. Dnes je Hana Janata (67) nejstarší českou modelkou

Šetrná k přírodě je právě terramace, neboli lidské kompostování. „Je to proces, kdy se tělo rozloží mnohem rychleji než v hrobě – za 40 dní. Vloží se do speciální kolébky plné přírodnin, za přístupu vzduchu se rozkládá a vznikne kvalitní kompost,“ popisuje Adam. Ten je prý velmi příjemný na dotek a také ekologičtější než popel z kremace. „Je to krásný symbol návratu do přírody. A bez emisí i fosilních paliv,“ tvrdí Vokáč. V Česku je terramace zatím nelegální, v USA i jinde na západě je už ale běžnou alternativou. „U nás se o tom teprve mluví, ale myslím, že jednou přijde čas,“ dodává s nadějí.

Piknik na hřbitově? Proč ne

Adam aktuálně působí na jediném lučním hřbitově v Česku – v pražských Ďáblicích. „Není to řada náhrobků, ale louka. Jsou tam pásy s hrobovými místy a mezi nimi travnaté uličky. Lidé tam chodí na procházky, někteří si rozloží deku a mají piknik. Je to veřejný prostor, ne jen místo smutku. To se mi na tom hrozně líbí,“ popisuje.

Pohřeb na lučním hřbitově ale není levný. „Kremace vyjde asi na 20 tisíc, pohřeb do země kolem 50 tisíc. Šlo by to zlevnit, kdyby se pozůstalí zapojili – třeba pomohli s kopáním hrobu. Na Západě běžná praxe, u nás zatím ne,“ říká Adam.

Vězni jsou taky tátové a mámy. Gabriela Kabátová pomáhá těm za mřížemi i dětem, které zůstaly venku

Práce s umíráním změnila jeho pohled na život. „Je pro mě snazší přijmout vlastní smrt. Prostě to beru tak, že to přijde. Motivuje mě to využít čas, co mám. Spíš než vlastní smrt je těžká ta blízkých – to rozhodně ani já nemám zpracované tak dobře,“ přiznává. Alespoň se ale snaží být ke svému okolí upřímný a říkat svým nejbližším všechno hned, aby ho jednou nemrzelo, že to nestihl.

A jak by chtěl být pohřben on sám? „Terramace. A pak být rozptýlený jako zemina někde v lese. To mi přijde nejhezčí,“ uzavírá Adam s úsměvem.