12°C
Tutlané tajemství rodiny Kennedyů: Mladší sestra JFK přišla po zpackané lobotomii o vše!
Velmi smutný osud potkal mladší sestru 35. prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho, který zahynul v roce 1963 rukou atentátníka. Rodina, do níž se nešťastná Rosemary narodila, patřila mezi společenskou smetánku, ji samotnou ale čekal život plný utrpení. Aby rodině neztropila ostudu a nepřekazila zářnou politickou budoucnost svých bratrů, poslali ji rodiče na lobotomii. Po zpackaném zákroku Rosie přestala chodit a mluvit – desítky let pak až do své smrti v roce 2005 strávila po ústavech.
V září 1918 pomalu končila první světová válka, když se za mořem prominentnímu páru Joeovi a Rose Kennedyovým narodila v pátek 13. první dceruška. Pojmenovali ji po mamince a říkali jí Rosemary nebo Rosie.
Přišla na svět přidušená
Už způsob jejího příchodu na svět nevěstil nic dobrého. Průběh porodu popsal New York Times. Porodník se tehdy neplánovaně zdržel s příchodem, jenže jeho asistentka se neodvažovala odrodit děťátko sama. Proto, ačkoli byla už Rosie na cestě, dala mamince pokyn, ať tlačí nohy k sobě a po celé dvě hodiny jí držela hlavičku miminka v porodních cestách!
Následkem tohoto nešetrného zákroku se malá Rosie přidusila. Po celou dobu, co jí asistentka bránila na svět, se jí nedostávalo kyslíku. Už první léta po porodu dávala znát, že se holčička zpožďuje ve vývoji. Ve svou letech měla problém sedět. Stát, chodit a běhat se naučila mnohem později než její sourozenci. Po mentální stránce také vykazovala nižší výkonnost, navíc občas dostávala vážné křeče a často se jí měnily nálady.
Následky až do dospělosti
Přes sníženou inteligenci z ní rostla jinak docela zdravá, veselá a života plná slečna. Její studijní nedostatky však byly značné, podle webu allthatsinteresting.com se v 15 letech dostala teprve na úroveň žačky 4. třídy. Věc rodiče řešili tak, že ji brzy vzali ze školy a platili jí soukromého učitele, později také katolickou internátní školou, aby se děvče přece jen trochu socializovalo. Že by se jí tam ale dvakrát líbilo, se říct nedá, několikrát odtamtud utekla.
Rosienin otec Joe a hlava rodu Kennedyů dostal v roce 1938 funkci velvyslance ve Velké Británii a celá početná rodina se přestěhovala do Evropy. Mentální postižení Rosie bylo stále znát, proto s ní Kennedyové hodiny trénovali na veřejnou audienci u královny, aby jim dcera neudělala ostudu. I při jiných příležitostech si velmi dávali záležet na tom, aby Rosieninu duševní i fyzickou nemotornost zamaskovali.
Neměla stát bratrům v cestě k úspěchu
V tehdejší době byla různá postižení a duševní nemoci mnohem více stigmatizované než dnes a Kennedyové nechtěli přijít do řečí. V okamžiku, kdy si otec Joe začal myslet na politickou kariéru pro své dva starší syny, začalo se po návratu do Ameriky uvažovat, co s Rosie, která tehdy začala vymetat bary a tahat si domů různé pochybné existence. Nikdo nechtěl riskovat ztrátu reputace.
Přišli na tehdejší horkou novinku – lobotomii. S vynálezem portugalského lékaře António Egas Moniz, který za ni za pár let měl obdržet Nobelovu cenu, měli ve Spojených státech velký úspěch chirurgové Freeman a Watts. Právě k těm Kennedyové Rosie zavedli.
Psal se rok 1941, dívce bylo 23 let a její život měl za chvíli prakticky skončit. Chirurgové jí za plného vědomí přerušili nervové spoje mezi čelním lalokem a zbytkem mozku. Lobotomie se běžně prováděla buď navrtáním dvou děr do lebky a zásahem tudy, nebo proniknutím do lebeční dutiny přes okraj oční bulvy. Jaký způsob byl zvolen v případě Rosie, už se nejspíš nezjistí, jisté ale je, že následky zákroku byly děsivé.
Začátek konce
Chirurgové na to, že se něco pokazilo, přišli velmi rychle. Rosie totiž s nimi po celou dobu zákroku komunikovala a recitovala jim básničky, po intervenci ale jako když utne. Nepovedený zákrok ji kompletně připravil o schopnost pohybu i řeči.
Rodina jí zaplatila nejlepší tehdy dostupnou rehabilitaci, kde se jí odborníci měsíce snažili rozpohybovat. Podařilo se částečně navrátit funkci jedné ruky, jinak bylo vše marné. Ubohá Rosie byla poslána do ústavu, kde ji nikdo z rodiny léta nenavštívil a o její stav se nestaral. Teprve po 20 letech, když otce Joea postihla silná mrtvice, za ní matka zašla. Tehdy ji Rosie zuřivě napadla, neschopná jinak projevit svou zášť vůči té, jíž kladla své obrovské trápení za vinu.
Rodina si tehdy uvědomila svoji chybu a snažila se ji odčinit. Rosie sice už v zásadě nebylo pomoci, ale její bratr JFK, který tehdy už byl prezidentem, chtěl situaci alespoň trochu napravit a také pomoci jiným. Ve spolupráci s dalšími členy rodinného klanu například do zákonů prosadil lepší péči o postižené a lepší dohled na jejich práva. Další sourozenci zase v roce 1962 založili Speciální Olympiádu pro mentálně postižené sportovce.
Rosie zemřela v roce 2005 v rezidenčním zařízení. Dožila se 87 let.
Soumrak lobotomie
Od lobotomie se začalo výrazně ustupovat od 50. let, kdy na scénu přišla účinná antipsychotika. Výsledky lobotomie totiž nebyly tak úžasné, jak se na počátku zdálo.
U třetiny pacientů se rozvinula epilepsie a u většiny operovaných se objevil zásadní útlum jejich životní energie. Někteří se prakticky stali jinými lidmi, kteří přišli o jiskru v oku a elán do života. Našlo se i dost těch, kteří zemřeli či skončili s podobně vážnými následky, stejně jako se to stalo v desítky let tutlaném případu Rosemary Kennedyové.
Preklep sem preklep tam....
Horsi je myslim ten nadpis.Vykon jako b takovy se jemnujwe prefrontalni lobotomie.Zrejme nejaka risika nese.Coz ovsem se neda formulovat, jako ze lobotomie byla zpackana