Těsně před půlnocí 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník Titanic na ledovec. Během tří hodin skončila „nepotopitelná“ loď v hlubinách Atlantiku a spolu s ní i více než 1 500 nešťastných pasažérů. Přečtěte si k výročí tragédie svědectví přeživších, kteří osudnou noc uprostřed moře zažili hrůzu, celoživotní trauma, pocit viny, ale i ztrátu svých nejbližších.
Při svém spuštění byl luxusní Titanic nejen největší lodí na světě, ale přepravoval i nejbohatší lidi na světě. Ti stejně jako stovky chudých z Británie, Irska a dalších zemí Evropy chtěli začít nový život ve Spojených státech.
Adolf Saalfeld nastoupil na Titanic jako cestující první třídy. V Americe chtěl představit svůj výběr parfémů. Bydlel v kajutě naproti kabině Johna Jacoba Astora VI, nejbohatšího muže na palubě. Celou cestu si Adolf zapisoval do deníku.
Na počátku cesty popsal luxusní prostředí parníku. Tyto zážitky byly v příkrém kontrastu s jeho pozdějšími slovy, když byl v jednom ze záchranných člunů lodi.
„Když jsme se vzdalovali, postupně jsme viděli, jak Titanic klesá stále hlouběji. Pak zhasla světla. Naše loď byla téměř tři kilometry daleko, ale v dálce byly jasně slyšet žalostné výkřiky. Nikdo z nás nevěděl, kolik záchranných člunů na Titaniku je, ale na záchranu každé duše bylo dost času, kdyby tam bylo dostatek lodí,“ řekl Adolf.
Jak před lety okomentoval server Daily Mail, Saalfeld byl zkušeností naprosto traumatizován. Vrátil se zpátky do Anglie a po zbytek života ho pronásledovaly zažité hrůzy. Zemřel 5. června 1926 v Kew na jihozápadě Londýna.
Titanic měl sloužit pro cestující a poštu jako spojení mezi Evropou a Severní Amerikou. Měl být dominantní konkurencí podobným parníkům v oblasti. Loď mohla převážet až 2 603 cestujících. Posádku tvořilo téměř 900 lidí. Osudnou noc mířila z anglického Southamptonu do New Yorku.
Violet Jessopová původně pracovala jako stevardka na palubě lodi White Star Line Olympic. Parník se v roce 1911 srazil s další lodí u břehů jižní Anglie. Poté se Violet nechala najmout na Titanic.
Když došlo ke srážce s ledovcem, v rámci své práce pomáhala na palubě. V prvních minutách nikdo netušil, co se bude dít. „Stála jsem u zábradlí s ostatními a sledovala, jak se ženy drží svých manželů a dětí. Důstojník nám nařídil, abychom vstoupili do člunů a ujistili cestující, že je to bezpečné.“
Během první světové války v roce 1914 pak Violet pracovala jako zdravotní sestra na britské nemocniční lodi. Tam ji potkala třetí katastrofa. Loď narazila na minu v Egejském moři a do hodiny se potopila. Spolu s ní utonulo 30 lidí.
Zdravotní sestra přežila, protože skočila do vody. V roce pak 1950 opustila nevyzpytatelný život na moři a žila v doškové chatě v Bury St. Edmunds v Suffolku, kde se dožila úctyhodných 84 let.
Osudný ledovec hlídka poprvé spatřila 14. dubna 1912 ve 23:40. Zazvonil zvon a z paluby se ozval křik: „Ledovec! Přímo před námi!“ Obrovská loď změnila směr na poslední chvíli, aby zabránila čelní srážce, kontaktu se však už vyhnout nepodařilo.
Výrobce rámů Joseph Hyman byl cestujícím třetí třídy Titanicu a jel do Ameriky, aby se připojil ke svému bratrovi Harrymu. Doufal v nový záčátek, nový život.
Hyman ležel v posteli, když ucítil otřes lodi narážející na ledovec. Jeho kajuta byla dvě poschodí pod horní palubou blízko přední části lodi. „Muselo být asi půl jedenácté, když jsem se šokem probudil. Byl to jen jeden náraz, zvuk rány a trhání ocelového pláště, které trvalo pár sekund. Nevěděl jsem, co se stalo, ale nezdálo se mi, že by to mohlo být něco vážného. Tak jsem dvacet minut ležel v posteli a poslouchal,“ dodal.
Hyman se později oblékl a vyšel ven. Všude na palubě byl chaos.
Po zotavení v New Yorku se přes oceán vrátil zpět do Anglie a založil v Manchesteru lahůdkářství. Zemřel v březnu 1956, ve věku 75 let.
Náraz způsobil obrovský otvor v trupu lodi, jímž se začala dovnitř hrnout ledová voda. Během dvou a půl hodiny se loď rozlomila na dvě části a zmizela pod hladinou.
Mladá Alice Phillipsová na lodi cestovala se svým otcem. Ten pracoval na pozici továrního mistra v Pittsburghu. Původně měli plout na palubě lodi American Lines, ale ta nevyplula kvůli stávce horníků.
Náraz do ledovce dívenku vystrašil a ihned vyběhla ven z kajuty. Přidělený stevard ji však ujistil, že je vše v pořádku a ať se vrátí do své kabiny. Otec za Alicí přišel a řekl jí, ať s ním jde na palubu.
V dopise napsaném rodinným příslušníkům vzpomínala Alice na všeobecný zmatek. Po chvíli jí stevardi pomohli vlézt do jednoho ze záchranných člunů. „Nemohu ti říct, drahoušku, jak jsem se v tu chvíli cítila. Všechny ženy a děti byly posazeny do záchranných člunů a spuštěny do vody. Svého drahého otce jsem viděla naposledy a cítila jsem, že bych tam s ním ráda zemřela,“ popsala Alice mrazivou cestu ke břehům New Yorku. Ta trvala přes devět hodin.
Po zotavení pracovala ve Spojených státech jako stenografka. Později se vrátila do anglického Manchesteru, kde se vdala za účetního Henryho Leslieho Meada. Zemřela v roce 1923 na náhlou chřipku ve věku pouhých 31 let.
V Atlantiku zemřelo asi 1505 osob z 2 200 pasažérů. Nejčastěji zemřeli na podchlazení. V blízkosti ledovců měla voda asi −2 °C. K úmrtí v této teplotě dochází přibližně během 15 minut. Mezi oběťmi byl také kapitán lodi.
Algie Barkworth si místo na Titanicu zarezervoval zejména kvůli tomu, že se dosud nikdy neplavil zaoceánským parníkem. V Americe měl v úmyslu zůstat přibližně měsíc a procestovat některá místa východního pobřeží.
Během nárazu slyšel skřípavý zvuk, když zrovna seděl na palubě se svými přáteli. Barkworth uvedl, že se loď zachvěla a pak se zastavily motory. Někdo jim brzy ohlásil, že loď narazila na ledovec. Algie si také všiml kusů ledu spadlých na palubu.
Lodní kapela podle Barkworha pokračovala ve své hře, přestože se loď už začala pomalu potápět. „Hráli valčíkovou melodii. Brzy jsme se šli podívat přes zábradlí, jak klesáme. Unikající pára vydávala ohlušující zvuk,“ poznamenal.
„V Etonu jsem se naučil plavat a rozhodl jsem se, že pokud dojde k nejhoršímu, zkusím štěstí ve vodě.“ Barkworth poté musel své plavecké dovednosti dobře využít. „Měl jsem na sobě kožich se záchrannou vestou. Plaval jsem, co mi síly stačily, abych se dostal dál od potápějící se lodi,“ řekl.
„Když jsem narazil na plovoucí prkno, spočinul jsem na něm. Viděl jsem, jak Titanic mizí pod vodou. Pomalu jsem plaval kolem a naštěstí jsem narazil na převrácený záchranný člun.“ Spolu s ním vylezlo na loď několik dalších lidí a začali se mezi sebou prát o místo. Později do ní začalo zatékat. Naštěstí je před smrtí stačila zachránit pobřežní hlídka.
Barkworth žil po zbytek svého života ve svém rodinném domě Tranby House a zůstal svobodný. Po katastrofě pokračoval ve své práci smírčího soudce a svou funkci opustil až rok před smrtí v lednu 1945.
23°C
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.