14°C
Nejtragičtější příběh osvobození: Režiséra Přednosty stanice zlynčoval před 75 lety dav
Jen dva dny po skončení druhé světové války, 10. května 1945, zlynčoval rozzuřený dav na pražské dlažbě Jana Svitáka (†50), režiséra slavné komedie s Vlastou Burianem Přednosta stanice. Musel bez soudu zemřít proto, že věděl, kdo udával gestapu?
Protektorát Čechy a Morava byl v květnu 1945 po šesti letech německé okupace minulostí. Česká společnost se pomalu vzpamatovávala ze zvěrstev, které tady napáchali okupanti. „Dnes už si mnozí lidé neuvědomují, že němečtí nacisté zabili během šesti let více než 300 tisíc československých občanů, což je strašlivě vysoké číslo na tak malou zemi. A někteří pak často jednali, hlavně v davu, iracionálně,“ říká publicista Stanislav Motl (68), který se kauzou Jana Svitáka zabývá desítky let. Z některých Čechů se tak najednou stali mstitelé. V těch dnech stačilo, aby dav někoho nařkl, že je zrádce, a mohl s ním být amen. To byl i případ režiséra Svitáka. Co na tom, že to zřejmě nebyla pravda. Plzeňský rodák se ve filmu poprvé objevil v roce 1928, kdy se představil jako plavčík v žánrovém obrázku Přemysla Pražského Podskalák. Pak následovaly další role. Stále více se ale věnoval režii, do roku 1941 zrežíroval patnáct celovečerních filmů, mj. Hlídač č. 47, či Třetí zvonění. Jeho nejslavnějším filmem je ale do dnešních dnů Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli. Když obsadili v březnu 1939 Československo němečtí okupanti, byl Sviták na vrcholu své filmařské kariéry.
Pověst kolaboranta
Pod jeho ředitelským vedením vzniklo ve filmových ateliérech Foja v Praze-Radlicích na třicet filmů. Dosáhl vysoké pozice a jako šéf filmového klubu v Lucerně či filmové (schvalovací) ústředny Filmprüfstelle byl v každodenním kontaktu jak s českými filmaři, tak i s německými úředními místy. „Já se touto kauzou zabývám už přes dvacet let a za tu dobu jsem mluvil s řadou svědků, dokonce i přímých účastníků lynče. Co se týče údajné kolaborace režiséra s Němci, nemohu ale vyslovit jednoznačný názor, zda jeho »filmová spolupráce« s Němci byla jen hrou, nebo něčím jiným,“ říká publicista.
Svědectví
Při důkladném studiu archivních materiálů i při hovorech se svědky Motl narazil jen na jediné negativní svědectví. „Herečka Zdena Sulanová mi řekla, že Němci udělali ze Svitáka předáka dílny, kam nahnali na konci války naše herce, a tam lepili pro Říši nějaké tašky. Byli tam třeba Lída Baarová či Jaroslav Marvan. A jeden herec měl říci něco v tom smyslu, že bude činnost dílny sabotovat. Sviták se na něho rozkřikl, že je to hrozně nebezpečné. Ostatní svědectví vypovídají o tom, že Sviták spíše lidem pomáhal a řadu z nich vytáhl z průšvihu,“ říká publicista. A dodává, že i tak ale měl punc kolaboranta, stejně jako Lída Baarová či Adina Mandlová.
Hašler
Jedním z mýtů, který koloval mezi filmaři, bylo, že Sviták nesl odpovědnost za zatčení písničkáře a herce Karla Hašlera. Ten byl odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, kde 22. prosince 1941 zahynul. Svitákova účast na této tragédii se ale nikdy nepotvrdila. A někteří svědci, včetně Hašlerova syna, režiséra Zdeňka Gina Hašlera, toto nařčení po válce vyvrátili.
Zápisník
Přestože měl režisér pověst kolaboranta, zůstával s postupujícími neúspěchy Němců na frontě v klidu. Byl si zřejmě jistý, že mu ani po jejich porážce nic nehrozí. „Jeho bratr ho vybízel, aby odjel na Šumavu, kde už budou Spojenci, ale on opakoval, že nemá proč utíkat. Má prý všechno zapsáno, komu pomáhal, a může se prokázat odbojovou činností,“ uvádí publicista. „Říkalo se, že strejda měl sešit, kam si psal, kolik komu dal peněz. Ale zřejmě tam i zapisoval, kdo chodí na filmové ústředí udávat...“ uvedl Svitákův synovec Vilém. Zápisník se ale ztratil.
Bartolomějská
9. května 1945 přišli pro Svitáka do jeho bytu na pražském Smetanově nábřeží členové takzvaných revolučních gard. Dvanáctičlennou skupinu přivedl Svitákův náměstek z filmové ústředny! A právě on se prý nejvíce zajímal o dokumenty, které režisér doma měl. Šli při důkladné domovní prohlídce po zmíněném sešitu udavačů, našli něco? Gardisté odvedli režiséra do nedaleké Bartolomějské ulice č. 4, kde ho celou noc vyslýchali. Sviták podle Motla vyšetřovatele opakovaně žádal, aby si mohl zatelefonovat. Nebylo mu to umožněno. „Podle jednoho svědectví pracoval pro britskou rozvědku. Pokud by to byla pravda, možná chtěl volat na nějaké konkrétní číslo, aby se dostal ven. Zřejmě ale nebyl zájem, aby se s kýmkoliv spojil. Jak mi nezávisle na sobě řekli někteří svědci tehdejších událostí, Sviták hodně věděl…“ pokračuje Motl.
Rozzuřený dav
Druhý den ráno, v 8 hodin 20 minut, policisté vystrčili vězně, jen ve spodním prádle, na ulici. A tam na něho už čekal rozzuřený dav zhruba padesáti lidí. Mezi řvouny bylo i několik jeho blízkých filmových spolupracovníků. „Dodnes se snažím zjistit, kdo to organizoval, kdo lidem řekl, že zrovna ráno si mohou na Jana Svitáka počkat,“ říká Motl. Mstitelé se chopili nešťastného režiséra, vlekli ho Bartolomějskou a mlátili hlava nehlava. Prosil své kolegy, ať se ho zastanou. Marně. „Nejenom, že ho mlátili, řezali ho deštníky, dokonce pěsti používali a já nevím co všechno,“ uvedl později Svitákův syn Milan. Před kostelem svatého Martina už byl celý zkrvavený, ještě se pokoušel bránit a volal na pomoc policii. „Podle mého názoru to nebyl spontánní lynč, byl vyvolán uměle. K davu se pak přidávali další lidé. Zajímavé je, že tam prý bylo více žen než mužů! A ty ho tloukly deštníky, až z něho podle svědků crčela krev! Vůbec nevěděli, koho vlečou, ale ta nenávist byla podle svědků obrovská…“ říká publicista.
Na drogách
Stanislav Motl se osobně setkal s jedním z účastníků lynče, který ho sám kontaktoval, když v roce 2006 vyšla Motlova kniha Mraky nad Barrandovem, kde se zabývá i touto kauzou. „Vyprávěl mi, jak v heydrichiádě přišel o otce, a když pak byl v tom davu, bylo mu tehdy dvacet. Přiznal, že podlehl davové psychóze a kdyby měl tehdy zbraň, neváhal by Svitáka zastřelit! I když ho nikdy neviděl, ani o něm neslyšel. Ale najednou se ocitl v davu, a ten mu, silně věřícímu slušnému člověku, změnil osobnost. Jako by byl pod nějakými drogami,“ vysvětluje publicista.
Poprava
Události dostaly rychlý a tragický spád. Dav uviděl u kostela procházejícího sovětského vojáka, obklopil ho a řval jako smyslů zbavený. „Jedna svědkyně mi řekla, že to byl mladý kluk, co byl zřejmě rád, že už to má všechno za sebou. A najednou ho zastaví rozvášněný dav. Vůbec nechápal, co má udělat. Byl spíše zmatený, nechápal, proč má zastřelit někoho, kdo mu nic nedělá. Lidé ho ale nechtěli pustit a nutili ho, aby »toho zrádce« zastřelil. Že je to prý nebezpečný člověk, zabil desítky lidí a chce uprchnout. Tak to voják vyslyšel a prostřelil Svitákovi hlavu. A šel dál. Možná byl do konce života přesvědčený, že Čechy zbavil největšího nacistického zločince…“ říká publicista.
Frustrace
Proč musel být Jan Sviták tak rychle umlčen? Kvůli tajemnému sešitu, o němž mluvili svědci? Sešitu, který měl obsahovat jména skutečných udavačů a nacistických přisluhovačů? Proto musel trýznivě zemřít bez soudu, na ulici, bez šance se bránit a obhájit? Takovou možnost dostali před soudem i mnozí nacističtí zločinci. Jan Sviták ne. Jedním z důvodů, proč dav zlynčoval pro mnohé z nich neznámého člověka, mohla být frustrace. „V této zemi, když se objeví nějaký historický přelom, např. v letech 1918, 1939, 1945, 1948, 1968 či 1989, národ se rozdělí na vítěze a poražené. Na soudce a souzené. A mnohdy rozhoduje hysterie, nenávist a strach. A často tam figurují právě tito frustrovaní lidé, co mají zlé svědomí, že se proti předchozímu zlu nevzepřeli. Režisér Otakar Vávra mi k tomu kdysi řekl, že ti lidé se často mstí za sebe, za to, jak reagovali v minulosti. Za celou tu dobu,“ uzavírá Motl.
Témata:
Související
