Zpověď kamaráda: Jaký byl ve skutečnosti Jan Palach?

Jak dobře jste Jana Palacha znal?

„Než vám odpovím, předem bych chtěl říct, že ze sebe nechci dělat nějakého významného svědka tehdejších událostí. Jan Palach byl prostě můj kamarád a spolužák z Vysoké školy ekonomické (VŠE). A za ty dva roky, co jsme bydleli na kolejích v bloku D na Jarově, jsem ho poznal myslím velmi dobře. On byl s Láďou Žižkou a Pavlem Bursou na pokoji 61, já s kluky naproti na 67. Všichni jsme studovali na fakultě výrobně ekonomické.“

50 let od upálení Jan Palacha: Potřel se chemikálií, aby necítil bolest! StB zkoumala, jestli chtěl zemřít

Byli jste si blízcí?

„Dá se říct, že jsem patřil do užšího kruhu jeho asi šesti nejbližších kamarádů. Dva jeho nejlepší přátelé byli Hubert Bystřičan a Láďa Žižka. Tomu také před smrtí poslal jeden ze čtyř známých dopisů, ve kterých zdůvodnil svůj čin. Dopis známý pod jménem Pochodeň č. 1. A navíc od těch zbylých dopisů v něm bylo napsáno, teď parafrázuji: ,Láďo, pokus se ten můj čin nějak dostat ven, třeba pomocí časopisu Ekonom, ať se to lidi dozvědí.'“

Obával se, že se jeho čin ututlá?

„Nevím, podle mě si asi neuvědomoval dosah svého činu, když si myslel, že se to lidé dozvědí až díky Ekonomu, časopisu VŠE s nákladem 500 kusů. Sám asi také úplně nevěřil, že národ probudí, přesto se o to pokusil. Proto zřejmě volil takovou drastickou formu, původně podle všeho uvažoval o něčem jiném. Prosazoval třeba obsazení rozhlasu studenty. Pak se prostě rozhodl, že musí udělat něco víc burcujícího.“

Prý poslal dopis na rozloučenou i svému kamarádovi Hubertovi?

„Ano, Hubert od něho dostal lístek, nebo pohlednici, teď přesně nevím, který Honza Palach odeslal v den svého sebeupálení. A stálo v něm: ,Šlu ti pozdrav z Prahy, tvůj Hus…'“

S razítkem 16. ledna 1969?

„Ano, v den, kdy si nejprve koupil do kanystrů benzin u čerpací stanice v Opletalově ulici, a než došel k Národnímu muzeu, tak ještě napsal ten lístek a hodil ho do schránky. Na poslední chvíli, prostě se tak chtěl rozloučit se svým kamarádem.“

Své milované mamince nic předem neřekl, nenapsal jí žádný dopis?

„Alespoň co já vím, tak ne. Nic netušila a o jeho smrti se prý dozvěděla až z novin, které četl jeden ze spolucestujících ve vlaku. Právě mu vezla do Prahy nějaké věci. To muselo být strašné, ani si to nedovedu představit.“

Narážka na mistra Jana Husa měla nádech hodně černého humoru. Byl Jan Palach vážné povahy, nebo to byl veselý člověk, který rád vtipkoval?

„Honza byl spíš vážný, když si tak vybavuji, mockrát jsem ho neviděl se smát nebo usmívat. Nebyl to rozhodně žádný vtipálek a třeba sledování komedií nebo grotesek považoval za ztrátu času. A byl podle mě také dost skeptický.“

Můžete být konkrétní?

„My jsme byli z pražského jara 1968 bezmezně nadšeni, on zas tak ne. Chtěl ty změny jako my, ale nevěřil, že se uskuteční, obával se, že to je jen dočasný proces. A po tom, co viděl v Sovětském svazu, nám několikrát říkal, že to tak u nás Moskva nenechá, že naše pražské jaro určitě zastaví. My jsme mu nevěřili a říkali, že si to nedovolí…“

50 let od upálení Jana Palacha (†20): Jeho dům protne hrana zla!

Hodně vás zaskočila jeho smrt?

„16. ledna 1969 šla po koleji zpráva, že se na Václaváku upálil nějaký student. Zaregistroval jsem to, ale víc jsem nevěděl. Pak jsem si šel lehnout a asi ve tři ráno přišel jeden ze spolužáků a říká: ,Hele chlapi, to byl Honza ten student, co se upálil!' Byli jsme z toho vedle!“

Jak jste na to reagovali?

„Letěli jsme do redakce Ekonoma, sepsali jsme, co jsme věděli, vydali prohlášení. Ráno jsme to roznášeli. A pak jsme šli z Jarova pěšky na Václavák. Tam už bylo hodně lidí. Honzu odvezli do nemocnice v Legerovce, což je nedaleko. A pieta pokračovala až do chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že zemřel. Bylo to zcela spontánní.“

 Byl jste na pohřbu?

„Ano, my i studenti z filozofické fakulty jsme vlastně dělali takovou pořadatelskou činnost, aby byl klid a nedošlo k žádným provokacím. Stáli jsme podél celé trasy, kudy šel smuteční průvod a jel pohřební vůz s ostatky. V Karolinu jsem stál u Honzovy rakve. Po celé Praze bylo v těch okamžicích takové zvláštní ticho…“

Patřil Jan Palach ke studentským vůdcům?

„To ne, určitě to všechno silně prožíval jako my všichni, ale nebyl organizátorem ani vůdcem. Ani na filozofické fakultě nepatřil mezi ty, co by to takzvaně táhli.“

Jak probíhalo pražské jaro mezi studenty na kolejích?

„Prožívali jsme to všichni strašně emotivně, byli jsme neskutečně nadšeni, v Ekonomu jsme psali, co jsme chtěli, nikdo nám do toho nemluvil, já osobně jsem měl největší pocit svobody, jaký jsem kdy zažil. Od jara 1968 až do září října po okupaci to bylo neskutečné.“

A potom?

„V listopadu pak přišla studentská stávka a my doufali, že probudí lidi a přidají se k nám. Bohužel se nepřidali. Znemožnili nám tehdy vstup do továren, kde jsme chtěli promluvit k dělníkům. To bylo špatné. A tehdy jsem pochopil, že je zle. A zřejmě i Honza se podle mě v listopadu rozhodl, že musí něco udělat. Ale že se upálí, to jsme nikdo netušili. Měl svou milovanou mámu, měl holku, měl rád život. Ale tohle bylo zřejmě silnější, chtěl lidi vyburcovat něčím šokujícím, to byla neuvěřitelná odvaha a oběť z jeho strany!“

Jan Palach se nedostal kvůli svému kádrovému profilu na filozofii, tak studoval dva roky VŠE, jaký byl student?

„Nebylo na něm znát, že by ho studium ekonomie nebavilo nebo že by na to kašlal. Naopak. Dělal školu velice poctivě, ale bylo vidět, jak se říká, že to není jeho šálek čaje. Snad jsme tam na škole nebyli žádní hlupáci, ale musím říct, že on byl daleko chytřejší, pálilo mu to! Mentálně byl starší než my všichni a měl to v hlavě všechno srovnané jako málokdo. A měl velký přehled, hlavně ho bavila filozofie, od nejstarších myslitelů, přes Kanta, Hegela, až po současné filozofy. A také ho velmi zajímala historie, ve které byl kovaný.“

Vedli jste spolu filozofické debaty, jak to mají studenti v oblibě?

„Ano, s Honzou se dalo mluvit prakticky o všem, měl ohromný přehled a byl velice sečtělý. Měl přehled i v kultuře a umění, to jsme si kápli do noty a často jsme takhle diskutovali, což bylo fajn. Jinak ale s nikým moc žádné rozpravy nevedl, byl to introvert. Také proto se mu říkalo Vědec, jak pořád studoval a sebevzdělával se.“

Hledá se chlapec z 50 let staré fotografie. Kdo vzdával úctu Palachovi?

Prý měl rád ruskou kulturu, je to pravda?

„Ano, je to tak, měl rád Rusko, ruskou kulturu, literaturu a především operu. O to horší šok pak zažil, když na brigádách poznal sovětské reálie, které byly úplně jiné než to, co hlásala oficiální propaganda. A říkal, že se mu tam otevřely oči. Lidé měli strach, žili v bídě…“

Prý chodil skoro pořád ve stejné uniformě

„Ano, skoro pořád nosil takový hnědý baloňáček a na hlavě černý baret, to byla taková jeho uniforma, jak říkáte.“

Jak často jste se vídali, když přestoupil na Filozofickou fakultu UK?

„Na fakultě byl od října 1968, tedy necelý půlrok. To jsem se s ním už moc nevídal.“

Pamatujete si, kdy jste ho viděl naposled?

„Ano, bylo to před Vánocemi 1968, zašel za námi na kolej. Když viděl, že je u nás v plném proudu večírek, tak jsme jen krátce promluvili, rozloučil se s námi a odešel. On na večírky ani na alkohol nebyl. Ani na pivo s námi nechodil. No a když tehdy odcházel, řekl nám, a to si pamatuji do dneška: ,Kluci, tak se mějte hezky, a kdyby se se mnou něco stalo, tak vzpomínejte v dobrém!' Kdo mohl tušit, k čemu se chystá a že ho vidím naposled.“

Nechali vás po nástupu normalizace dostudovat školu?

„Ne, hodně z nás za naše předchozí postoje během pražského jara a po srpnové okupaci vyhodili, to bylo v roce 1969. Ostatní se pak, jak jsem se později dozvěděl, dokázali na školu po dvou třech letech vrátit a dokončit ji třeba dálkově, ale mně se to nepovedlo. Nemám dobré vzpomínky na tehdejšího děkana Stanislava Hradeckého. Byl to velký normalizátor a uškodil mnoha lidem, studentům i učitelům.“

Co se normalizátorům nelíbilo?

„V Ekonomu mi vycházely ostré články proti okupaci a byl jsem také v ARS, Akademické radě studentů, pořádali jsme různá shromáždění a setkání s herci a spisovateli, Hrabalem, Kunderou, Havlem a podobně. Takže jsem pak byl v nemilosti.“

V době hektického pražského jara i po srpnové okupaci asi nebylo moc času na samotné studium, je to tak?

„To máte pravdu, moc jsem tehdy nestudoval, rektor Ladislav Veltruský nám tehdy říkal: ,Hoši, teď je doba taková, že sice studium je pro život důležité, ale momentálně děláte důležitější, záslužnější věc, já vám garantuji, že až se to pak nějak vyvine, tak vám školu umožníme dokončit. Tak se věnujte tomu, co teď děláte.' Tak jsme se tomu věnovali a dopadlo to, jak to dopadlo.“

Neofašisté v Itálii vzpomínali na Palacha koncertem na vesnici. Politici zuří

Na čem vás pak „dostali"?

„Neudělal jsem zkoušku z technologie, napočtvrté mě vyhodili. Znal jsem tenkrát skripta nazpaměť, a oni se mě zeptali na nějaký článek z Technického magazínu, jestli jsem ho četl a co tomu říkám. Tak mě dostali tímto způsobem. A šel jsem ze školy s dost špatnými kádrovými materiály. Takže mě vykopli, šel jsem na vojnu k tankistům, to byla také radost.“

Kde vás pak vzali do práce?

„Po vojně jsem pracoval jako dělník v Uranovém průzkumu na Hamru, po půl roce si všimli, že umím číst a psát, tak ze mě udělali takzvaného půlmistra. Po roce jsem začal dělat normovače, později mzdy, tedy práci, kterou nikdo nechtěl dělat. Vždycky někdo přišel, zaučil jsem ho a on pak šel do funkce nade mnou. Ale já si nikdy nestěžoval. Na uranu byly dobré peníze, dostal jsem byt v Liberci, oženil jsem se, měl dvě děti. Chtěl jsem žít a žiju normální život, nebyl jsem žádný disident. Dnes jsem v důchodu a jsem spokojený.“