Nejstarší česká parašutistka: Mohla by učit i Bonda

VVlasta Rybínová (83) byla mezi prvními deseti ženami, které u nás po válce začaly skákat. Dnes je jednou z posledních, které ty časy pamatují.

„U nás na vesnici se nikdy nic moc nedělo,“ vzpomíná paní Vlasta na svoje mládí ve vesnici na Jičínsku. „A to mě strašně zlobilo, já chtěla pohyb, akci, jak se dnes říká.“ Z ospalého života ji dostala až nemoc pražské tetičky. „Někdo ji musel ošetřovat a taky strýčkovi bylo třeba navařit a postarat se o něj. A tak jsem odjela do Prahy.“ Bylo léto roku 1943.

Začátky v Sokole

Pro mladé děvče z vesnice byla Praha i přes válečnou dobu krásným městem s neuvěřitelnými možnostmi. Zapsala se do kurzů těsnopisu a psaní na stroji a hned po osvobození začala cvičit v Sokole, v jeho Svazu brannosti. Už v roce 1947 si udělala řidičský průkaz, byla vynikající ve střelbě ze vzduchovky i v běhu.

„Víte, tehdy po válce byla mezi lidmi strašná chuť dělat branné sporty. Každý to bral jako příspěvek k tomu, aby nás už nikdo nemohl jen tak obsadit nebo porazit. Válku a zvěrstva Němců měl každý ještě moc dobře v paměti,“ vzpomíná Vlasta Rybínová.

Nenechala si ujít XI. všesokolský slet na Strahově v roce 1947. Poprvé po válce tam seskočilo devět vojenských parašutistů a Vlastu jejich výkon uchvátil. Netušila ještě, že ve velmi krátké době jim bude naprosto rovnocennou partnerkou.

Tajný úkol

V Sokole se Vlasta Rybínová spřátelila s Jiřinou Řípkovou, děvčetem o málo starším, ale o hodně zkušenějším. Právě ona ji v září 1947 zavolala. „Poslyš, chystá se partyzánský kurz pro ženy. Já tam jedu, nechceš se mnou?“ Chtěla a jak ráda! Nejprve absolvovala zdravotní prohlídky a složila testy – na představivost, orientaci v prostoru i další. „K čemu by to partyzánům bylo?“ ptala se tenkrát.

3. října stála dopoledne na hlavním nádraží v Praze, vyhlížela Jiřinu. Přišla a spolu s ní i dalších sedm děvčat, dvě z nich Slovenky, někdejší partyzánky. „Na nic se mě neptejte, všechno se dozvíte na místě,“ odbyla jejich otázky Jiřina.

Vlak je dovezl do Mimoně v severních Čechách. Tam už čekalo vojenské nákladní auto, které s nimi po neuvěřitelně rozbité cestě zmizelo v rozsáhlých lesích. Po hodině jízdy zastavilo na betonové ploše. Uprostřed ní stálo letadlo (Dakota C3, jak se později dozvěděly), o kus dál dřevěné baráky. Teprve až nyní se dozvěděly, kde a proč vlastně jsou. „Tady to kolem se jmenuje Hradčany a vy jste byly vybrány, abyste se staly prvními ženami – instruktory pro výcvik parašutistů,“ sdělil jim jejich velitel, nadporučík Zdeněk Zikmund. „S nikým o tom, čemu se zde naučíte, nesmíte hovořit, váš výcvik je tajný.“

Tvrdý výcvik

Výcvik desetičlenné skupiny žen byl rozvržen do tří týdnů. Ten první pilovaly fyzičku. Cvičily, podnikaly pěší pochody na horu Bukovou (5 km), ale i na Bezděz (25 km). A otloukaly se na tzv.opičím ráji, soustavě provazů, lan, klád a volně zavěšených žebříků. „Tam nám dávali do těla rotní Hricko a Kačur, veteráni 2. paradesantní brigády z východní fronty. Měli za sebou i účast ve Slovenském národním povstání a opravdu věděli, čemu se musíme naučit.“

Druhý týden věnovaly nácviku seskoků. Až do omrzení padaly ho hloubky pětadvaceti metrů z padákové věže, trénovali postoj u dveří letadla před povelem výkrok, vpřed, balily si padáky a učily se oblékat do jejich řemení.
Třetí týden očekávaly všechny víc než netrpělivě. Skákat měly z výšky tří set metrů, s jedním padákem typu VJ – 1, záložní padáky se tehdy ještě nepoužívaly. „Jiřina se mě zeptala, jako která v pořadí chci skočit. Jestli první, nebo poslední, to jsou totiž z psychického hlediska ta nejhorší místa. První to má těžké vždycky a poslední zůstane sám. Šla jsem jako poslední.“

První seskok

Dakota opisovala kruh nad betonovou plochou letiště. Vlasta připojila svůj padák karabinkou k vodicímu lanku, předpisově roztáhla ruce tak, aby se dlaněmi opřela o venkovní stranu trupu letadla a čekala na povel. Pak vykročila do volného prostoru a instinktivně přivřela oči.

„I přes kuklu jsem slyšela svištění větru a měla jsem co dělat, abych se nadýchla. Pak přišlo prudké trhnutí, jak se otevřel padák, a pocítila jsem obrovský příliv štěstí. To se nedá popsat, ani to ticho kolem. Dívala jsem se nahoru na padák a křičela ­– ty můj krásný bílý padáčku.“

Všechno trvalo krátce. Parašutistka záhy uslyšela velitele seskoků, jak jí dává povely megafonem – nohy k sobě, pokrčit kolena a připravit se na kotoul. Po dopadu sbalila padák, podala hlášení a šla se podělit o zážitek s ostatními.

Všech deset skočilo celkem třikrát, naposledy na státní svátek 28. října. Přijela delegace z ministerstva národní obrany (vedl ji gen. Paleček, za války zakladatel čs. paradesantních jednotek v Anglii), z ministerstva školství a novináři. „Právě tam mě vyfotil někdo z časopisu Vlasta, ani jsem o tom nevěděla.“

Parainstruktorka

Vlasta Rybínová začala pracovat na Ústředním výboru Svazu brannosti, který spadal pod Sokol, pak v Dosletu (Dobrovolný svaz lidového letectví), ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) i na Československém svazu tělesné výchovy. Zejména zpočátku cvičila mladé lidi, kteří chtěli skákat padákem v armádě, byla to taková předbranecká příprava, jak sama říká. A zároveň skákala sama.

„V roce 1952 jsme začínali přecházet na sovětské padáky, na rozdíl od těch našich starých kulatých byly čtverhranné, rychlejší a lépe ovladatelné. Hlavně při volném pádu, to si parašutista sám určuje, kdy padák otevře.“
Na republikových přeborech sbírala ceny a vítězství, ale bodovala i jinak. Jednou na závodech v Žilině si po dopadu na zem svlékla svoji kuklu a přihlížející stařenka nechtěla věřit svým očím – „Pozritě, veď je to děvčica,“ volala nevěřícně.

Ve Zlíně zase vyfoukla řediteli jedné ze škol dvacítku učňů, kteří se mermomocí chtěli naučit skákat padákem. „Nepustím je, musí se učit,“ tvrdil ředitel. Nakonec si stěžoval. „Pomohlo mi, že jsem ve Zlíně žila pod cizím jménem – jako Rytířová. Praha to tak chtěla a fungovalo to. Dokonce i když jsem si na poštu chodila pro peníze, ptala jsem se na převod pro Rytířovou. Nikdo ode mě nikdy nechtěl žádný průkaz. Možná i proto, že jsem nosila červený baret a parauniformu.“

S lyžemi na nohou

Za svoji éru aktivního skákání zažila Vlasta Rybínová řadu zajímavých příhod. Ne o všech chtěla hovořit, mnohé z toho, co dělala, bylo tajné a pro potřeby zvláštních jednotek čs. armády, ale s jednou se svěřila.

Stalo se to v zimě 1954. Parašutistka se vracela v noci ze služební cesty do Prahy, vlak byl nevytopený a měl zpoždění. Spala asi dvě hodiny a pak musela na letiště do Kralup. Čekal ji tam speciální úkol. „Tehdy se s padáky dělalo ledacos. Já měla vyzkoušet seskok s lyžemi na nohou.“

S letadlem Fairchild 24, kam se vešel pilot a dva další lidé, vylétli do výšky tří set metrů, Vlasta Rybínová s lyžemi na nohou se opřela o vzpěry křídla a skočila. Padák se otevřel a ona, jak byla zvyklá, vzpažila ruce, aby uchopila řídicí lanka. „Jenomže to nešlo. Ucítila jsem ohromnou bolest, ruce mi nahoru prostě nešly. A tak jsem se snášela dolů neřízeně. Dopadla jsem ale dobře. V nemocnici mi zjistili zápal pohrudnice, z toho vlaku.“

Poslední seskok

V září 1954 se paní Vlasta rozhodla se skákáním skončit. V září 1954 za ním udělala tečku na Zbraslavi z výšky dvou kilometrů. „Hezky jsem si to užila,“ pochvaluje si ještě dnes.

Až do důchodu pracovala na Československém svazu tělesné výchovy, teď je členkou Klubu výsadkových veteránů. „Od deseti hodin 12. září máme na letišti v Letňanech sraz. Moc ráda bych se tam potkala s kamarádkami z té naší první desítky, snad ještě žijí. Víte, jak to je, povdávaly se, změnily příjmení i adresy mají jiné. Ale třeba přijde Maruška Nežerná z Kladna nebo Majka Stehlíková z Brna.“