Zachránili telátko, kromě krav přišli o vše

Autor: Ivana Žáková - 
21. května 2010
06:15

Velká voda v Bohumíně pomalu odpadává a odkrývá dílo zkázy. Její ničivou sílu už potřetí pocítila statkářka Jana Marcolová (53). Zachránila osmdesát krav i měsíční telátko, které spadlo z šestimetrové výšky do proudu vody, povodeň jí ale vzala téměř všechno.

Ze statku v Pudlově se ozývá zoufalý pláč zvířat. Vystresovaná zvířata sice přežila, teď jim ale hrozí, že skončí na jatkách. Manželé Marcolovi převezli společně s hasiči osmdesát topících se krav na kopec do Záblatí.

Dnes jsou sice už zpátky na statku, ale nemají co žrát. Voda zaplavila statek do dvou metrů a odnesla všechno. Obilí, seno i slámu. Pastviny se budou vzpamatovávat nejméně měsíc, aby se na nich mohly krávy pást. Každá pomocná ruka je tam teď dobrá.

Plaváček bojoval ve vodě celý den

„Mnohem horší ale je, že se nám utopily všechny stroje na dojení i na chlazení mléka. Krávy nejsou už několik dnů podjené a hrozí, že podlehnou zánětům,“ povzdechl si Lumír Marcol. Krávy jsou podle něj zvyklé na stroje a ruční dojení nepřichází v úvahu. Jen sto tisíc korun odhaduji Marcolovi ztrátu na produkci mléka. Za den přicházejí o třináct set kubíků mléka.

Jana Marcolová stojí zoufale uprostřed zatopeného statku plném bahna a rozbitých věcí. Úsměv na unavené tváři jí naskočí jen při pohledu na měsíční telátko. „Říkáme mu Plaváček. Telátka jsme už nestihli převézt do bezpečí, proto jsme je vynesli po schodech do prvního patra v kravíně. Plaváček spadl z šesti metrů do vody, kde ležel promočený a podchlazený celý den,“ líčí Blesku krušné okamžiky statkářka a doufá, že telátko nedostane zápal plic.

Nikdo je nechtěl pojistit

Stejně tak doufá, že se ze všeho vylížou i mokrá prasata, která přežila ve vodě na rampě. Voda zalila statek už potřetí za posledních třináct let. „Tuto povodeň už asi nejsme schopni přežít. Pojišťovny nás totiž odmítli pojistit a nebudeme mít za co obnovit chod stáje,“ říká smutně Marcolová.
Na letošní povodeň vzpomíná s úzkostí v srdci i proto, že o život málem přišel její muž. „Když se snažil zachránit zvířata, zamotal se v proudu vody do kablů,“ povídá se slzami v očích.

V roce 1997 přišli Marcolovi o všechen dobytek. Buď se jim utopil, anebo skončil na jatkách. Tehdy ale měli všechno pojištěné, přesto jim trvalo roky, než se dostali zpět na stejnou úroveň chovu. „Platili jsme pět let každý rok sto tisíc korun. Pojišťovna nám tehdy vyplatila jen asi tři sta padesát tisíc. Pak nás už nikdo pojistit nechtěl, když jsme v zátopové oblasti. Přestěhovat statek je ale nemožné,“ vysvětluje statkářka.

Vinu dávají Povodí Odry

Před třinácti lety, kdy voda zaplavila statek do výšky tří metrů, se jí z početného stáda podařilo zachránit jediného berana Pepu. Zbytek ovcí se utopil hned v první přívalové vlně. „Brodila jsem se mezi mrtvými ovcemi a uviděla hlavu Pepy nad vodou. Myslela jsem si, že nás stejná katastrofa už nemůže tak brzy potkat,“ přiznává Jana Marcolová.

Vinu dává také Povodí Odry, které doposud nepostavilo slibovanou hráz v místě toku řeky, odkud voda už tradičně zaplavuje Bohumín právě přes její statek. „Tehdy před třinácti lety tvrdili, že znají to bolestivé místo Bohumína a že je nutné tam hráz postavit a zpevnit břeh, ale zůstalo jen u slibů,“ konstatuje Jana Marcolová.

honza1965 ( 21. května 2010 11:24 )

Normální člověk by se hned po první, maximálně po druhý, povodni ve který by přišel o všechno přestěhoval někam na kopec. Žít někde, kde je to tak nebezpečný, že vám to ani nikdo nepojistí, není normální. Nemůžu si pomoc, ale já takhle nelogicky jednající lidi nelituju. Je siceš hezký mít někde kořeny, ale ty kořeny vás nesměji ničit.

Zobrazit celou diskusi