Pavel v zemi samurajů: Šílené vedro přes 36 °C! Obdivoval šinkanzen a hrad z „bondovky“
Ve středu ráno, sotva se rozednilo, zamířil prezident i celá delegace na vlakové nádraží v Ósace. Na nástupiště dorazil přibližně 10 minut před odjezdem šinkansenu, v doprovodu ochranky a novinářů. Japonci přesně určili, kde má prezidentská delegace nastupovat – v Japonsku se nic nenechává na náhodě, natož u šinkansenu, kde vše funguje na vteřinu přesně.
Při příchodu na nástupiště Pavla překvapila nečekaná shoda okolností – potkal dvě Češky, které právě mířily do jiného města a nemohly uvěřit svým očím. „Ten svět je malej, viďte,“ zasmál se prezident.
Krátce nato už s jemným svistem přijel legendární bílý šinkansen – technický zázrak, který je chloubou Japonska. Prezident nastoupil do určeného vagonu společně s delegací i novináři a usedl k okénku. Po jeho boku zasedla kvůli bezpečnosti ochranka, jelikož vlakem procházeli lidé na cestě do práce. Sako šlo brzy dolů – v Ósace panovalo nesnesitelných 36 stupňů Celsia, a i když jsou vlaky klimatizované, ve formálním obleku se člověk zahřeje během pár vteřin.
Jízda byla jako vystřižená z budoucnosti. Vlak se řítil krajinou, míjel moderní aglomerace i zelené svahy, projel Kóbe, domov slavného steaku, a dál uháněl přes města, vesnice a tunely s neuvěřitelnou lehkostí a precizností. Za necelých 40 minut urazil 95 kilometrů. Rychlost a spolehlivost vlaku téměř bere dech.
Na nádraží v Himedži vlak zastavil přesně dle jízdního řádu a delegace zamířila dál – k jednomu z nejikoničtějších symbolů Japonska – „Pevnosti bílé volavky“.
Hrad Himedži a saka dolů
Pražský hrad má nového samurajského spojence! Prezident dorazil brzy ráno do Himedži, města proslulého ikonickým bílým hradem, který Japonci přezdívají „Pevnost bílé volavky“. A nebyla to jen zdvořilostní návštěva – Pavel tu pod strašlivě pražícím sluncem stvrdil partnerství, které propojí Pražský hrad s touto perlou japonské architektury. „Česko a Japonsko spojuje úcta k dějinám, k příběhům, co přežijí staletí,“ prohlásil prezident, zatímco se mu pot řinul po čele v hektolitrech – a nebyl zdaleka sám.
Himedži se ten den málem upeklo. Vedro bylo tak urputné, že i samotní Japonci jen nevěřícně kroutili hlavou. Starosta Hidejasu Kijomoto v saku vtipkoval. „Je trochu vedro. Ale aspoň máme hezké počasí!“ Smál se, ale když už i Japonci svolili, aby delegace včetně prezidenta sundala saka, bylo jasné, že tady se klimatizace nikdo nedočká. Bílý hrad odrážel slunce tak nemilosrdně, že i zástupy japonských novinářů – kteří si Pavla štelovali na fotky a byli neodbytní jak vosy – funěly a stíraly pot proudem.
Společně se všemi špalíry novinářů a úředníků prezident prolezl exteriéry hradu, pak se Blesk vmísil do samotného srdce pevnosti. Naděje na trochu stínu uvnitř? Bohužel. Dřevěné stěny rozpálené jak pec, uvnitř prý skoro padesát stupňů. Saka dolů, boty taky – japonská tradice je neúprosná, takže i česká hlava státu cupitala po starobylých prknech v malých pantoflích, které mu půjčili organizátoři. Za odměnu měl ale výhled, který stojí za to: na nádvoří, na bílé zdi, na celé město, které bombardování za druhé světové války srovnalo se zemí – jen hradu se bitvy nedotkly, a přežil všechno.
Hrad přežil i bondovky. Himedži je totiž filmová hvězda – objevila se v klasice Akiry Kurosawy i ve slavném Žiješ jenom dvakrát se Seanem Connerym. Teď tu ale nešlo o filmy, ale o podpis memoranda, které propojí „Bílou volavku“ s Pražským hradem. Dohodu stvrdil kancléř Milan Vašina, japonskou stranu zastoupil starosta Kijomoto, který neopomněl připomenout, že Pražský hrad je „dějištěm sametové revoluce, svobody a demokracie“. Hned dodal, že právě tyto hodnoty teď spojují i Himedži – feudální symbol, který nikdy nepadl válkou, požárem ani zemětřesením.
Na recepci pak Japonci ukázali, že spojit tradice umí na jedničku. Všichni si připili tradičním saké – i prezident, jenž pozvedl dřevěný hrníček, zatímco z reproduktorů zněl mj. Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Mezi pochoutkami se vyjímaly kachny, nudle, nakládaná vejce, dortíky a řízečky – a protože Japonci mají slabost pro plzeň, nechybělo ani české pivo. Pavel zkusil i místní pivo, zatímco na pódiu hrála žena na harfu koto a její manžel rozfukoval tóny japonské bambusové flétny. Když se ozvala česká klasika, hosté se usmívali od ucha k uchu – v Himedži to znělo skoro jako doma.
Víc než formální gesta ale prezidenta nadchly i ty nejmenší – japonské děti. Když se setkal s malým klučinou, co mu v pantoflích poskakoval u nohy a pyšně mával tričkem s českou tramvají a nápisem Střešovice, Pavel se rozesmál od ucha k uchu a kluka poplácal po hlavě. „Mír, svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí,“ připomněl starosta Kijomoto. A mladí Japonci, kteří se už letos chystají na výměnný pobyt v Praze, to prý brzo zjistí na vlastní kůži.
Pražský hrad se tímhle podpisem stal součástí větší rodiny – už dřív navázal pouta s francouzským Chantilly, velšským Conwy, polským Wawelem nebo vídeňským Schönbrunnem.
Musíme si připomínat hrůzy válek
Dnešní konflikty jako je válka na Ukrajině či na Blízkém východě ukazují, že ani síla zkušeností z druhé světové války nedokázala lidstvo od konfliktů nadlouho odradit. V Hirošimě to dnes novinářům řekl prezident Petr Pavel. Je podle něj nesmírně důležité si připomínat hrůzy všech válek včetně těch současných, které se mnohdy prostřednictvím obrazovek zdají abstraktní, a lidé si je zvykli tak trochu ignorovat.
Pavel si v Hirošimě prohlédl Atomový dóm, který je dílem českého architekta Jana Letzela, a Hirošimské mírové muzeum. U památníku uctil oběti výbuchu jaderné bomby, od něhož v srpnu uplyne 80 let. „Musím říct, že to na mě tady působí opravdu velice tísnivým dojmem,“ řekl prezident novinářům.
„Na druhou stranu je to ale taky výrazem určité nezdolnosti a naděje japonského národa, protože to, co všechno tady vybudovali kolem, jak se s tou záležitostí vypořádali, je obdivuhodnou silou lidského ducha,“ dodal. Hirošima podle něj může sloužit i jako inspirace. „Pokud budeme schopni se z historie poučit, což bohužel ne vždycky se lidstvu daří,“ řekl.
Jestli se to bude opakovat, je v našich rukou
Japonsko bylo za druhé světové války spojencem Německa a okupovalo velkou část Asie. V důsledku amerického jaderného útoku na Hirošimu z 6. srpna 1945 zahynulo okamžitě na 80.000 lidí a desítky tisíc dalších zemřely v následujících měsících. Stejný osud potkal 9. srpna 1945 město Nagasaki. O několik dnů později Japonsko kapitulovalo, čímž skončila druhá světová válka.
Konflikty Pavel vnímá z pozice celoživotního vojáka. „Protože jsem měl možnost se řady konfliktů přímo zúčastnit a viděl jsem, jakou hrůzu přináší, především civilistům, ale samozřejmě i vojákům, jaké škody páchá a jak dlouho trvá, než se je potom podaří napravit,“ uvedl.
Připomínat si události, jako je druhá světová válka, je podle něj nesmírně důležité. „Ne proto, abychom lidi strašili, ale abychom si uvědomili, že to, jestli se taková hrůza bude nebo nebude opakovat u nás, je jenom v našich rukou,“ doplnil.
Souhlasím 👍