Mark Rutte bude novým tajemníkem NATO, v říjnu vystřídá Stoltenberga

„Rutte je silný vůdce, který dokáže budovat konsenzus,“ uvedl o svém nástupci šéf NATO Stoltenberg. Je přesvědčen, že aliance bude v dobrých rukách.

Rutteho čtyřčlenná vládní koalice se loni v červenci rozpadla kvůli neshodám ohledně změn v azylovém a migračním systému. Následně Rutte ohlásil konec domácí politické kariéry s tím, že v dalších volbách se už nebude ucházet o opětovné zvolení do parlamentu a skončí i jako lídr Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD).

Rutte oznámil svou kandidaturu na post generálního tajemníka NATO po Jensi Stoltenbergovi loni v říjnu. Poté mu vyjádřily podporu klíčové alianční země jako USA, Británie, Francie a Německo. Letos v dubnu nizozemského politika podpořilo i Turecko, nedávno maďarský premiér Viktor Orbán po delším váhání uvedl, že jeho země také už není proti. Poslední překážka padla poté, co se kandidatury vzdal rumunský prezident Klaus Iohannis.

Politik měřící 193 centimetrů má mnoho přezdívek, mimo jiné „teflonový Mark“ pro svou odolnost vůči skandálům nebo „Trumpův našeptávač“ pro svou schopnost domluvit se s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem i mu oponovat. Během návštěvy Washingtonu v roce 2018 přerušil Trumpa rezolutním „ne“ poté, co Trump řekl, že nedosažení obchodní dohody s EU by bylo „pozitivní“. Trumpa viditelně vyvedl z míry a Rutte podle komentátorů vyšel z rozhovoru, který se jinak vedl v přátelském duchu, jako vítěz. „Všechno to fňukání a naříkání na Trumpa, to jsem v posledních dnech slyšel neustále, přestaňme s tím,“ řekl podle agentury AFP na letošní Mnichovské bezpečnostní konferenci. Trumpa podporuje i v jeho kritice zemí, které nevydávají na obranu požadovaná dvě procenta HDP.

Favorit na nového šéfa NATO „Pan Ne“: Potrápí ho i „Putina milující strany“, varují Rutteho

V čele vlády stojí Rutte od října 2010, což je asi jen o půl roku méně než nynější rekordman v EU, maďarský premiér Orbán. Před více než 13 lety se stal prvním nizozemským liberálním předsedou vlády od roku 1918. V polovině ledna 2020 byl sice Rutte donucen podat společně s vládou demisi, když byly tisíce rodičů neprávem obviněny z podvodu při pobírání přídavků na děti. Ale jeho vláda zůstala v úřadě, aby řešila každodenní záležitosti, včetně koronavirové krize. Ve zvládání pandemie covidu-19 Rutteho vláda podle voličů obstála, navzdory kritice některých opatření, zejména lockdownu.

Jeho poslední kabinet se ale rodil dlouho a těžce. Přestože jej utvořily stejné strany jako předchozí vládu, která zemi vedla mezi roky 2017 a 2021, trvalo deset měsíců od voleb v březnu 2021, než se Rutteho VVD dohodla na další spolupráci s levicově liberálními Demokraty 66 (D66), Křesťanskodemokratickou výzvou (CDA) a Křesťanskou unií (CU). Vláda, která se ujala moci v lednu 2022, se už věnovala jen dozvukům koronavirové krize. Mezi své priority zařadila výdaje na zmírnění nedostatku nemovitostí, rodičovské dávky či navyšování výdajů na školství a zdravotnictví. Kromě toho se od ní očekávaly masivní investice do ekologických programů poté, co Nizozemsko v předchozích letech nezvládalo plnit klimatické cíle a zůstávalo jedním z největších znečišťovatelů v EU na obyvatele.

Právě s ekologií, přesněji těžbou fosilních paliv, souvisela loňská krize Rutteho vlády, která začátkem června 2023 v parlamentu jen těsně přečkala hlasování o vyslovení nedůvěry. Důvodem se stalo obvinění, že kabinet necitlivě reaguje na stížnosti lidí bydlících kolem největšího evropského plynového pole Groningen na severovýchodě Nizozemska, kde od 80. let stovky zemětřesení poničily tisíce domů. Pole, jež je od roku 1963 klíčovým zdrojem plynu pro velkou část západní Evropy a také páteří nizozemských veřejných financí, se nakonec vláda rozhodla od 1. října uzavřít.

Loňský konec vlády přišel kvůli jinému palčivému problému nizozemské politiky - stoupajícímu počtu azylantů. Rutteho nový program, který měl omezit počet příchozích mimo jiné tím, že znemožní dětem válečných uprchlíků přicestovat do země dříve než po dvou letech a stanoví horní hranici počtu těchto dětí, získal podporu jen od Křesťanskodemokratické výzvy, zatímco D66 a Křesťanská unie jej odmítly.

Důležitou agendou Rutteho čtvrté vlády se stala ruská invaze na Ukrajinu a pomoc Kyjevu, který Nizozemsko plně podporuje. Po začátku války se Nizozemsko stalo důležitým ukrajinským spojencem, poskytlo Ukrajině rozsáhlou vojenskou pomoc. Někteří komentátoři dávali rázný postoj Nizozemska do souvislosti se sestřelením letadla MH17 nad východní Ukrajinou v roce 2014, jež si vyžádalo 298 životů převážně Nizozemců. „Chladný, brutální, bezohledný,“ tak popsal Rutte ruského prezidenta Vladimira Putina po zahájení invaze.

Za největší výzvy ve funkci šéfa NATO považuje Ukrajinu, vztahy s Trumpem a rostoucí moc Číny. Loni v říjnu odsoudil útok palestinského Hamásu na Izrael a vyjádřil podporu Izraeli a jeho právu na sebeobranu. Koncem října navštívil Izrael, v Jeruzalémě se setkal s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem.

Rutte má image „normálního“ občana. Do práce někdy jezdí na kole nebo ve starém saabu. Je svobodný a bezdětný, což vyvolává v médiích řadu spekulací. Rutte všechny otázky odráží tím, že je „šťastný“.

Na evropské úrovni je tento politik známý jako „Pan Ne“, a to proto, že se v roce 2020 stal neoficiálním lídrem zemí, které blokovaly dohodu o fondu na obnovu ekonomik zasažených koronavirovou krizí. Přezdívka „Pan Ne“ pochází z videa, na kterém na ministerského předsedu pokřikuje popelář a žádá, aby Rutte „těm Italům a Francouzům“ žádné peníze nedával. „Ale jistěže ne. To si budu pamatovat,“ odpověděl mu premiér.

Fiala o granátové pomoci Ukrajině: První zásilka munice z české iniciativy je v cíli

O Rutteho soukromém životě se ví jen málo. Narodil se 14. února 1967 jako nejmladší ze sedmi dětí. Celý život žije v Haagu a sám sebe popisuje jako „muže zvyků a tradic“. Politicky aktivní začal být už za studií na Leidenské univerzitě, kde v roce 1992 získal diplom z historie. V letech 1988 až 1991 vedl hnutí mladých liberálů, které se v roce 2000 stalo součástí strany VVD. Od července 2002 do června 2004 byl státním tajemníkem pro sociální péči a zaměstnanost, od června 2004 do června 2006 pak státním tajemníkem pro výchovu, kulturu a vědu.

Po škole také deset let pracoval pro potravinářský gigant Unilever a jeho dceřiné firmy. Od roku 2006 převzal vedení strany VVD a o čtyři roky později stanul tento přesvědčený zastánce volného obchodu a velký obdivovatel Winstona Churchilla a Margaret Thatcherové poprvé v čele vlády. V roce 2012 kabinet padl, liberálové ale v předčasných volbách zvítězili a Rutte mandát obhájil - stejně jako v roce 2017. Tehdy se snažil přebrat voliče Geertu Wildersovi, předsedovi krajně pravicové Strany pro svobodu (PVV), když vyzval Nizozemce, aby zastavili „nesprávný populismus“.

Přehled dosavadních generálních tajemníků NATO:

Lord Hastings Lionel Ismay, Británie (ve funkci 1952 až 1957)

Paul Henri Spaak, Belgie (1957 až 1961)

Dirk Stikker, Nizozemsko (1961 až 1964)

Manlio Brosio, Itálie (1964 až 1971)

Joseph Luns, Nizozemsko (1971 až 1984)

Lord Peter Carrington, Británie (1984 až 1988)

Manfred Wörner, Německo (1988 až 1994)

Willy Claes, Belgie (1994 až 1995)

Javier Solana, Španělsko (1995 až 1999)

Lord George Robertson, Británie (1999 až 2003)

Jaap de Hoop Scheffer, Nizozemsko (2004 až 2009)

Anders Fogh Rasmussen, Dánsko (2009 až 2014)

Jens Stoltenberg, Norsko (2014-2024)

Mark Rutte, Nizozemsko (od října 2024).