Expert Kazbunda o masakru na fildě: Proč lékař nesdělil střelcovu diagnózu dál?
Bylo to přesně šest měsíců od tragické střelby na FF UK, kde útočník D. K. (†24) zavraždil 14 lidí. Bezpečnostní expert Stanislav Kazbunda pro Blesk vyhodnotil nové detaily osudného dne. Mluvil třeba o kamerových záznamech i o tom, že není tak jednoduché na někoho střílet.
Půl roku od střelby se řeší, co se dalo udělat lépe. Zároveň už bylo několikrát řečeno, že osamělému střelci se bránit moc nedá. Šlo tedy tragédii zabránit?
„Zabránit tomu nelze. Šlo by tomu předejít jedině tak, že by tomu člověku nebylo umožněno vstoupit do objektu. Ale to je technicky neproveditelné. Musely by tam být bezpečnostní rámy, a v případě vysoké školy nebo nemocnice by lidé museli přijít o několik hodin dřív, aby jimi prošli. To je model, který by fungoval, ale nefungoval by objekt, který chcete chránit. Zpětně řešit, jestli někdo pochybil, je velice vágní myšlenka. Všichni se snaží na tom nějakým způsobem nahnat politické body, že budou řešit, kdo měl co udělat. A řeší to zejména ti, kteří se tou problematikou v životě nezabývali a nevědí, co to obnáší.“
Opoziční hnutí ANO chce, aby vznikla vyšetřovací komise, která by se postupem policie zabývala. Je to na místě půl roku od tragédie?
„Je to samozřejmě nesmysl a byl by to sběr politických bodů. Tuto věc musí vyšetřovat odborníci, a to žádná komise sestavená z politiků nikdy nebude. Generální inspekce bezpečnostních sborů je skupina odborníků, která tomu rozumí, a pokud vede vyšetřování, tak naprosto nezávisle a odborně.“
Bylo podle vás vyšetřování tak, jak probíhalo, dostačující?
„Ano. Je zřejmé, co je cílem jakékoliv komise sestavené půl roku poté na podnět opozice: získat politické body a zviditelňovat se na úkor těch, kteří tam byli zavraždění. To je čistý populismus a cesta do pekel.“
Tragédie se řešila na čtvrtečním bezpečnostním výboru, mnoho otázek zodpovídali zástupci policie. Jak to vnímáte?
„Policie tam je od toho, aby se o bezpečnost postarala. S odstupem času tomu samozřejmě každý lépe rozumí, každý by to lépe udělal… V té době, kdy zasahovali, ti policisté postupovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle dostupných informací. Samozřejmě vždycky se dá udělat všeho víc, ale je to nesmysl – v dané chvíli, kdy ta akce probíhala, nikdo nevěděl, že honí budoucího aktivního střelce. Nechme to na orgánech, které posuzují správnost postupu policie.“
Vrah nejdřív zabil v Houstoni svého otce, pak s velkým kufrem cestoval do Prahy hromadnou dopravou. Řeší se, proč nebyl jeho další úmysl odhalen dřív, nevyužily se třeba kamery…
„Představte si, kolik toho dne jelo po Praze studentů s velkým černým kufrem, když začínaly svátky. Desítky, ne-li stovky. Na otázku, proč policie nevyhodnotila kamerové záznamy, se může ptát jen někdo, kdo to nikdy nedělal. Vyhodnotit takové množství informací a kamerových záznamů je práce na desítky hodin, nikoliv jednotky minut. V tomto případě se bavíme o jednotkách minut, které rozhodovaly. Takže domněnky, že někdo pochybil, protože nevyhodnotil kamerové záznamy, jen vycházejí z neznalosti technických možností této věci. Je to filmové klišé, které v reálném světě nefunguje.“
Policisté na fakultu vešli asi minutu po střelci. Bylo jim řečeno, že má hodinu v Celetné, kam se vydali za horkou stopou. Je to běžný postup? Nebo měli prohledat i to, co se v tu chvíli zdálo být vedlejší – tedy hlavní budovu?
„Tady nelze říct, co je běžný postup. V tom okamžiku na tom místě rozhoduje ten, kdo tam je, na základě informací, které jsou mu dostupné. Přemítat s odstupem času, co by se stalo, kdyby to bylo jinak, nikam nevede a spíše to rozdmýchává ve společnosti různé negativní konotace a emoce, protože po tolika měsících to každý vidí jinak.“
Policejní prezident Martin Vondrášek promluvil o pěti oblastech, kde by bylo možné udělat změny – sdílení informací v policii, zbraňová legislativa, lokalizace mobilů, komunikace mimo policii a samotný zásah proti střelci. Pomohlo by to?
„Máme velice účinná nastavení a stačí, aby se dodržovala. Naše zbraňová legislativa je nastavená dobře, stejně jako novela zákona o zbraních, která bude platit od roku 2026. Mnohokrát byly skloňovány psychotesty žadatelů o zbrojní průkaz. Psychotesty jsou dobrá věc, ale pokud byl někdo ještě včera zdravý a najednou u něj dojde ke zkratu, tak to nikdo nezjistí. V tomto případě byl dotyčný psychiatricky léčen. Pak se můžeme bavit, proč lékař nesdělil diagnózu dalšímu lékaři, a ten mu vydal povolení? Ale je to citlivé téma.“
Policie plánuje také střeleckou přípravu i obměnu pušek a balistické ochrany. Mohlo by to pomoci podobným tragédiím předejít?
„Každý, kdo se zabývá střelbou, ví, jak je obtížné střílet na menší cíl a na velkou vzdálenost. Navíc ve stresu. Vycvičit někoho na střelbu tohoto typu je velice obtížné, drahé a časově náročné a ten člověk k tomu musí mít přirozený talent. U tohoto případu by se na první pohled mohlo zdát, že to k něčemu bude, ale není to úplně jednoduché. Střelec musí mít jasně definovaný cíl, který určí buď on sám, nebo ho určí někdo jiný. Problém je ten daný terč identifikovat. Když byl pachatel na ochozu fakulty, tak nikdo z těch, co byli dole, nevěděli, jestli to je skutečně on nebo třeba jím nastrčené rukojmí. Jinak se dá obecně říct, že čím víc tréninku, tím lze očekávat jistější a účinnější zákroky.“
Často se skloňuje, že u nás k takovým útokům nedochází na rozdíl třeba od USA a nemáme pro to stanovená opatření. Je to ale tak? Dá se na něco takového »zvyknout«, očekávat to?
„Na tohle se zvyknout nedá. Samozřejmě existují postupy, kdy se to nacvičuje. Jednak policisté, ale i ty potenciální oběti nějakým způsobem nacvičují postup, co by kdyby. Otázkou je, jestli to má význam. Několik let stará statistika z USA uvádí, že zhruba 12 % útoků aktivních útočníků, nejen střelců, dokážou eliminovat ti, vůči nimž byl nasměrován. To není úplně zanedbatelné číslo. Policie nás všechny nedokáže zachránit, člověk se o sebe musí postarat sám. Proto je dobré seznámit se s postupy. Každý už dnes slyšel o tom, jak postupovat v případě napadení střelcem, ale málokdo to zkusil na vlastní kůži. Nikdo neví, jak na takovou krizovou situaci bude osobně reagovat.
V pátek to byl přesně půl rok od střelby. Jak vy sám na to, co se stalo a co se tu dělo v uplynulém půlroce, nahlížíte?
„Kdysi dávno, když se tady ta problematika začínala řešit, tak jsme mnohokrát říkali, že není otázkou jestli, ale kdy se to stane. Tak se to stalo. Nechci říct, že se to dalo očekávat, ale bylo by s podivem, kdyby k tomu nedošlo. U lidí se skutečně nějakým způsobem prohlubují psychické problémy a je vidět, že občas to tímto způsobem graduje. A jakýkoliv další potenciální střelec se může snažit získat stejné místo na výsluní a může začít kopírovat.“
Opravdu se na to nedá připravit, přijmout opatření?
„Můžeme přijmout opatření, ale všechno je za něco. Není problém nastavit bezpečnostní protokoly měkkého cíle tak, aby nebyl napadnutelný. Každý, kdo někam letěl letadlem, to zažil. Vlastní bezpečnost nastavit lze, ale na úkor osobnostních svobod jednotlivců. A právě ti, co teď křičí, proč policie něco dostatečně nezkontrolovala, budou jako první nadávat, že je někdo kontroluje při vstupu do budovy a že na to dotyčný nemá právo. Vyvážit poměr mezi svobodou a bezpečností je neřešitelný úkol a je otázkou, kolik těch svobod jsme ochotní obětovat, abychom se cítili bezpečněji.“
Přece jen, je nějaké doporučení, které by si mohly třeba školy nastavit?
„Určitě ano a je to jednoduché. Bavíme se o přístupu každého z nás, jedna věc je dávat pozor kolem sebe. Druhá věc je nastavit nějaké jednoduché funkční mechanismy. Pokud jsem majitelem měkkého cíle, ředitelem školy, pedagogický sbor by měl mít u sebe mobilní telefony a mít třeba společnou skupinu na Whattsappu třeba s názvem „Průšvih“. A když se něco začne dít, napíše tam ten, kdo ten průšvih vidí a ostatní už budou vědět, co dělat. Musí si to ale vyzkoušet a mít v podvědomí jednotlivé kroky, které mají učinit. To je velice svéprávné a finančně nenáročné řešení, stačí vytvořit směrnici a absolvovat cvičení.“
