Kovák z ČKD, který pohnul dějinami: Vláda by se měla strachovat, že na ni občané vezmou vidle

Také letos je toto datum spojené s protesty a stávkou. Myslíte si, že je naštvanost lidí na místě?

„Dnes nespokojenost nabrala novou dimenzi. Už se nejedná jen o nespokojenost zaměstnanců, ale přidala se i nespokojenost zaměstnavatelů. Ta není iniciována požadavky na zvyšování mezd či platů, ale obavami o výrobní schopnosti a konkurenceschopnost uspět na volném trhu. To je vážný problém, a pokud ho vláda nevidí, pak je, lidově řečeno, mimo mísu a její odchod ze scény je více než žádoucí.“

Co by tedy podle vás měla vláda udělat?

„Především by měla opustit politické chiméry svého jen dočasně a víceméně náhodou vládnoucího slepence a začít hledat pravdu. Vláda, která nepracuje s analýzami sociálního klimatu a neumí je pravdivě číst, si nezaslouží vládnout. Tato vláda tento základní předpoklad vládnutí podcenila, a proto stoupá nespokojenost, která už prostupuje celou naší společností a neomylně graduje k svržení vlády. A to je od „plyšáku“ (Sametové revoluce, pozn.red.) opravdu nová situace.“

Zeptám se tedy jinak – jaké byste navrhnul současné vládě řešení?

„Cesta ven je snadná a těžká zároveň. Vláda musí přestat lhát, musí naslouchat těm, co problémům dneška rozumí, a nenaslouchat zahraničnímu kapitálu. Musí hájit především naše zájmy a nebát se oponovat. A to tvrdě jak strýčkovi za velkou louží, tak nikým nevoleným darmožroutům z EU. Ano, chce to odvahu a může to být riskantní, ale být ve vládě není o procházce „růžovým sadem“. A už vůbec to není o tom, že mám na vizitce napsáno „ministr“, tedy jsem „super“. To, že jsem ministrem, ředitelem, manažerem všeho možného, to musí každý den potvrdit ti, o jejichž věcech rozhoduji. A to je riziko. Výhodou oproti nám, co jsme do toho šli v roce 1989, je, že dnes je vše už měkce vypolštářované. Na druhou stranu uznávám, že my jsme to tehdy dělali bez rizika, že nás lid vynese na vidlích.“

Jurečka kvůli stávce ruší cestu do Bruselu. Odborům chce nabídnout nevyužité miliardy na odměny

Působil jste jako federální ministr práce a sociálních věcí. Současnému ministrovi Marianu Jurečkovi lidé nedokážou odpustit například vývoj ve valorizaci penzí, kterou jste kdysi prosadil právě vy…

„Škrty v sociální oblasti jsou vždy ošidné, a kdo je realizuje, musí mít jasno, případně mít otevřená vrátka kudy bude utíkat, až škrty dopadnou na místo určení. Pokud takovým krokům nepředchází celospolečenská diskuse, pak to riziko je velké. Jurečku já nazývám „kostelníkem“! A vyjádřil jsem se na jeho adresu už mnohokrát. Je to špatný ministr, který plní zadání ze všech možných stran a svou existenci zakládá na tom, že odchod KDU-ČSL by položil slepenou vládu.“

Narážíte na to, že se někdy v prosazení změn laicky řečeno poupraví výklad zákona?

„Víte, já ty kroky sleduju a je z nich patrné, že nevychází ze znalostí aktuálního sociálního klimatu ve společnosti. Není to ani o vizi, která je prvořadou pro výkon funkce ministra, je to jen o poslušnosti a touze být ministrem. Je to trapné. Máte pravdu, v roce 1991 jsem zavedl pravidelnou valorizaci důchodů, byla pro to stanovena jasná pravidla a nepamatuji, že by byla někdy porušena. To bych nepřipustil, ani kdybych na protest musel odstoupit. Jenomže jsme v situaci, kdy pravidla neplatí, zákon je trhací kalendář a být chlapem je relikvie minulosti. A to není jen o Jurečkovi, takovou máme celou vládu.“

Vy jste ale taky tehdy řešili poměrně nepříjemnou oblast důchodů. Tehdy se jednalo o komunistické funkcionáře…

„Byla to tehdy společenská objednávka, abychom odebírali důchody zaslouženým komunistům a lidem s režimem úzce spojeným. A lidi to chválili, říkali si: dobře jim tak. No jo, ale když pak zjistili, že jsem taky sebral na základě toho nového systému důchod třeba sportovci Emilu Zátopkovi, přišla kritika. Ale systém nemá dělat výjimku. Mě by zajímalo, jak to ten Jurečka chce udělat, pokud disidentovi Gruntorádovi zařídí důchod? To je přece zákon a ten se má ctít. Já jsem si nic takového jako ministr nemohl dovolit.“

V poslední době se zdá, že výjimek se dá uplatnit mnoho – a to nejen v oblasti sociální.

„Jak říkám, pak ty zákony postrádají ale smysl. Proto se ptám, jak to ministr, jak to udělal právně, aby to teda bylo správně ústavně.“

Abychom nezmiňovali jen ministra Jurečku, je cítit z vašich vyjádření, že vás zlobí současnost ve více rovinách…

„Někdy jsem na rozpacích, jestli tahle vláda je vůbec naše. Jak se zdá, řídí se víc nějakým zahraničním kapitálem. Prvořadý úkol pro naši vládu přece má být to, jak řešit problémy svých lidí. A až potom když něco zbude, problémy jiných. Vždyť my jsme malinký státeček, jakou máme ekonomickou výkonnost? Jsme sice nejprůmyslovější stát jako v Evropě, ale co nám tu patří?“

Tím se dostáváme k tomu, že nespokojenost mezi lidmi narůstá. A lidi přemýšlejí o faktorech, které pomohly v tom roce 1989 změnit systém. I proto se dnes protestuje. Vy jste ale před těmi 34 lety moc zkušeností třeba se stávkami neměli. Kde jste brali inspiraci?

„Ano, prvomájový průvod jsme uměli, ale v životě jsme nestávkovali. Přesto, když Václav Havel řekl, že je potřeba udělat demonstraci a průvod, poslali jsme kluky jezdit s náklaďákem, aby posbírali transparenty, vlajky atd. a svezli to na jedno místo. Bylo tehdy slunečno, před víkendem, tudíž jsem to vnímal jako riziko, aby nám lidi neodjeli na chaty. Jak víme, neodjeli, pohnula se průmyslová část Vysočan, Čakovic, Karlína a masa lidí rostla, jak šla Prahou.“

Jak vnímáte v současnosti roli odborů? Angažují se podle vás dostatečně, pokud se děje vůči zaměstnancům křivda. Neselhávají?

„Je otázkou, kdy od „plyšáku“ neselhaly… Víte, v tom roce 1989 jsme s odbory nechtěli mít nic společného. Proto jsme se chtěli nazvat nějak jinak, a začali si říkat Stávkový výbor. Bylo nás náhodně sebraných 20 lidí, nikým nevolení. Ale tehdy byla doba, kdy celospolečenská objednávka sehrála roli, a tak nebyl problém lidi zorganizovat. Podotýkám bez mobilních telefonů a současných technologií. Dnes to působí jako logistický zázrak, ukočírovat průvod, když nemáte technické prostředky. Přesto to fungovalo, kluci na motorkách jezdili mezi těma čelem a koncem průvodu. Říkali: Hele, teď to bude takhle nebo takhle. A ti lidé šli a poslechli. Až potom se na to nabalili odboráři: Jaroslav Zavadil, Milan Štěch, Richard Falbr. A tím se začaly tvořit odborářské dějiny.“

Ty se ale přece jen už psaly dříve…

„Existovaly jen ty staré, komunistické odbory, to známé Revoluční odborové hnutí se zkratkou ROH. Nové odbory nebyly. Bylo třeba je transformovat. Zajímavé bylo, když se potom slavilo o pár let později výročí generální stávky z roku 1989, tak byli pozváni do vily Amálky všichni odboráři. Ale z těch, co jsme ty události rozhýbali a odpracovali si to, nebyl pozvaný nikdo. Všiml si toho i jeden novinář v Mladé frontě Dnes. Ale tak už to prostě chodí.“

Teď už jsou ale v čele odborů jiné osobnosti…

„Josefa Středulu myslíte asi? Já končil v pozici federálního ministra a on byl mladý klučíček v Ostravě. Ale šel si za svým. Už tehdy navrhoval, že by měl dělat předsedu odborů.“

Sám přišel?

„Ano, ale nesouhlasil jsem. Nevoli to vyvolalo tenkrát i u odborářských bossů, pamatuji třeba Jana Uhlíře. Ale vidíte, nakonec svého cíle dosáhl.“

Velký přehled stávkujících škol: Podívejte se, jestli se do protestu zapojí i ta vaše

Plní tedy odbory svoji roli, či nikoli?

„Odbory považuji za neodmyslitelnou součást společnosti, zejména té v produktivním věku. Jako strážci práv lidí pobírajících mzdu nebo plat jsou nezastupitelní.“

Takže když se ohlédneme, tak ale na ty listopadové dny, které odstartovaly éru, v které žijeme, rád vzpomínáte?

„Vše se vyvíjí. Já si všímám s odstupem tolika let toho, že přibývá „autentických“ účastníků, kteří předkládají své pravdy, mnohdy aniž by se toho osobně účastnili, než historie může unést.“

A jak jste si připomněl události letos?

„Nesly se ve znamení opravdu nečekaných absurdit. Svou přítomností neopomněli osvěžit atmosféru ti, kteří v době událostí na Národní třídě 1989 tahali káču na provázku na dvorku. A také ti, kteří přes svůj věk tam mohli být, ale o jejichž faktické přítomnosti kolují jen dohady, nicméně pro jejich CV je účast, byť jen fiktivní, jaksi povinná. A pak ti, jejichž přítomnost jsme si v roce 1989 vůbec neuměli představit, už jen proto, že jsme byli rozhodnutí, že „tito lidé už nikdy.“ Je paradoxem, že ti, co se takto zaklínali, takového člověka zvolili do čela státu, a to jen pro malichernou záminku, že nebudou volit jiného nepohodlného člověka.“

Jelikož jste byl roky spojený s ČSSD, nejde se nezeptat, jak vnímáte vývoj v této straně? Má šanci na návrat na výsluní?

„S tím (Michalem) Šmardou, nebo jak se jmenuje, myslím, že ani náhodou. Kdysi jsem měl Jiřího Paroubka za outsidera, dotáhl to ale na úspěšného lídra ČSSD. Až pak jako by upadl do zapomnění a nyní jeho hvězda stoupá. Je mi docela „šumafuk“, co udělá ČSSD, a to přesto, že jsem kdysi kandidoval na předsedu a byl jsem prvním stínovým premiérem v roli koordinátora realistického bloku. Odešel jsem, protože jsem nerozuměl vnitrostranickým půtkám, a také kvůli Miloši Zemanovi.“