
„Přepracovat inkluzi? Vítám to a děkuji Blesku,“ raduje se expert na školství

Už dva roky českým školstvím zmítá inkluze. Tedy pokus do běžných základních škol „nalít“ zejména děti s lehkým mentálním postižením. Po jednání u prezidenta Miloše Zemana (73) v Lánech se odborníci dohodli, že opatření omezí. A šéf Asociace speciálních pedagogů ČR Martin Odehnal (65) říká: No konečně!
Od zavedení inkluze uplynuly dva roky letos v září. Jak byste bilancoval její dopady, ať už negativně, či pozitivně?
Dva roky jsou na to sice příliš krátká doba, i tak zde vidím jediné „pozitivum“: plošně aplikovaná metoda pokusu a omylu donutila širokou veřejnost, aby pochopila dosud praktikovanou inkluzi jako leninský experiment podle hesla: Když se kácí les, lítají třísky. Zde musím velmi ocenit kladnou roli Blesku, který i v době, kdy většina médií papouškovala oslavné ódy exministryně Kateřiny Valachové na údajnou inkluzi, na toto poukazoval.
Co znamená ono omezení inkluze, o kterém mluvili experti? A nejsou to jen řeči před volbami?
O jednání týmu prezidenta republiky vím zatím jenom z médií. Předpokládám však, že se možnosti řešení neliší příliš od toho, co jsem probíral na jednání s panem ministrem. A rozhodně si nemyslím, že jde o nějaké „plkání“ před volbami. V případě pana ministra Roberta Plagy mám dojem, že se konečně setkávám s profesionálem, který naslouchá argumentům, ať už je říká kdokoliv, a nenasazuje ideologické brýle.
Co máme rozumět pod tím omezením?
To omezení se má týkat zejména doslova šíleného nárůstu nákladů, které se přitom z 90 % úplně míjejí se skutečnými potřebami dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Třeba i proto, že v poradnách, které doporučují školám, jaké podpůrné opatření pro „inkludované“ děti pořídit, většinou nepracují bývalí učitelé, takže při psaní doporučení vůbec netuší, co při vyučování opravdu funguje.
Největším nákladem je ten na asistenty pedagoga. Proč?
Asistent je součástí katalogu podpůrných opatření, které se zavedly před dvěma roky. Protože je přiznán konkrétnímu žáku, jakmile ten odchází ze školy (přechází na jinou apod.), musí jej ředitel školy propustit. A to, i když má žáka s přesně stejným zdravotním postižením nahlášeného pro následující školní rok z mateřské školy. To, že asistent pedagoga nemá existenční jistotu, limituje zájem o tuto náročnou a mizerně placenou profesi. A asistentů je nedostatek.
Jak z toho ven?
Asistent by se stal „kmenovým“ zaměstnancem školy stejně jako učitel či školník. Když by prokázal potřebné kvality, dostal by smlouvu na dobu neurčitou, a to za větší peníze. Postupně by hromadil zkušenosti při práci s různými typy speciálních vzdělávacích potřeb, takže by se během nějakých 4 – 5 let vypracoval do podobné pozice, jakou mají v nemocnicích zkušené zdravotní sestry. Namísto armády „průtokových“ pracovníků bez opravdové kvalifikace bychom zde měli v pravém slova smyslu profesionální skupinu zaměstnanců škol.
Ministr Plaga zároveň konstatuje, že nedochází k zániku speciálních škol – tam spadají i základní školy praktické, kam chodí děti s lehčími postiženími, které se snaží dva roky stará novela inkludovat. Jaká je reálná situace?
Celý systém speciálního školství dostal v minulých několika letech zabrat. Navzdory často až nechutné kampani některých samozvaných odborníků, jimž zejména bývalá paní Valachová „odezírala ze rtů“, se naštěstí doposud nepovedlo jej přivést k zániku. Naším heslem je: Vzdělávejme děti se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách, pokud je to možné, ve speciálních, pokud je to nutné. Na rozdíl od paní Valachové a spol. však víme, že každé dítě je jiné a při stejném typu zdravotního postižení může jedno slušně prosperovat v běžné škole, zatímco pro druhé to bude inferno.