Z komunismu v sobě Češi mají bloky, řada lidí ztratila sebeúctu, říká Pithart
Česko si připomíná smutné výročí vpádu sovětských tanků, ke kterému došlo 21. srpna 1968. Co se dělo potom, to bylo jen bahno, bahno a zase bahno, říká o době normalizace Petr Pithart v rozhovoru pro Info.cz. Byl jedním z těch, kdo do KSČ vstoupil s ideálem, že se v ní něco změní. Pražské jaro v roce 1968 však vystřídalo hluboké rozčarování. A jeho dopady přetrvávají dodnes. Podle Pitharta v sobě mají Češi bloky, které jen tak nepřekonají.
21. srpna 1968 a invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy změnila mnohé. Utnula i obrodný proces pražského jara, které znamenalo naději pro řadu lidí. Vystřídala jej tuhá normalizace. „To, co je, řekněme mezi 21. srpnem 1969 a listopadem 1989, to je bahno, bahno a jenom bahno,“ řekl Info.cz expremiér Petr Pithart, který byl v mládí i členem KSČ. Právě do roku 1968.
Podívejte se na interaktivní speciál Info.cz k srpnu 1968
„Mezi listopadem 1989 a obrodným procesem bylo oněch mimořádně hnusných dvacet let normalizace. A většina lidí, kteří chtěli zůstat i jen v nižších funkcích, musela pražské jaro zapřít. Museli před prověrkovou komisí podepsat, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk, a pokud to vysloveně nešlo, navrhli jim formuli, podle které se ′nechali pomýlit′ a oni na to smutně kývli,“ připomíná.
Pithart: Většina lidí se přizpůsobila
Podle Pitharta jsme se z minulého režimu nepoučili. „Máme v sobě tolik bloků, že to bude trvat ještě hodně dlouho. K nějaké důkladnější sebereflexi jsme se nedostali právě proto, že se do ní příliš mnoha lidem nechce, protože v tom sami jeli,“ pokračuje.
„S kým chcete rozebírat normalizaci? Kdo o tom chce mluvit? Téměř nikdo, vždyť se většina lidí prostě přizpůsobila, protože si mysleli, že musí. Oni ale konec konců nemuseli. A pokořili se, museli ztratit notnou část sebeúcty,“ dodává.
On sám se nepřizpůsobil - z člena KSČ se změnil v disidenta, později chartistu a nakonec v jednoho z reprezentantů liberálního křídla v Občanském fóru, polistopadového předsedu vlády za federace se Slováky a poté i předsedu českého Senátu.
Pithart se však v rozhovoru pozastavil i nad tím, co osudové invazi v srpnu 1968 předcházelo - pražské jaro předpřipravili lidé z kultury, cenzura ochabovala, až praskla.
„To, čemu se říkalo kulturní fronta, to, jak se někteří umělci odvažovali posouvat hranice, tak to vůbec neznamená, že lze o pražském jaru hovořit jako o nějakém nevratném procesu. Byly to často dva kroky dopředu, krok dozadu, krok dopředu, dva kroky dozadu. Byla to zkouška bojem,“ upozorňuje.
„Chudák“ Dubček a šance, jak teoreticky odvrátit tanky
Situaci do jisté míry napomohl Alexander Dubček, tehdejší první tajemník KSČ (od ledna 1968 do dubna 1969). „Dubček ale nevolal v ulicích, pojďme svolat mimořádný sjezd. Zase natolik ta KSČ s veřejností nesrostla (...) Já myslím, že neměl ani v tom nejužším orgánu většinu. A měl tam pořád Biľaka, Koldera, Lenárta,“ připomíní Pithart signatáře tzv. zvacího dopisu, kterým se radikální komunisté v čele s Vasilem Biľakem obraceli na pomoc Moskvy. Do nejužšího vedení KSČ se tak dostali „také ti, kteří pak patřili mezi ′zvatele′, to znamená ty nejprofláknutější ′konzervy′,“ podotýká Pithart s tím, že i to svědčí o tom, že pražské jaro nebylo nevyhnutelné.
Před invazí sovětských tanků tak sice došlo na společenské uvolnění, Pithart coby někdejší straník však KSČ vyčítá, že byla jednoznačně ve vleku událostí. „Nebyli rozhodnuti, netušili ještě, kam je veřejné mínění dotlačí, vlastně zavleče… Nebylo zkrátka v plánu udělat pražské jaro,“ říká dnes.
Podle něj přitom existovala jedna, byť ryze teoretická možnost. „Pokud by třeba začátkem července zaslali do Moskvy dopis, že se po světě šíří zprávy o chystané okupaci Československa s tím, že je žádají, aby to vyvrátili. První reakcí by musel být strašný vztek, druhý den by sem ale nemohli vtrhnout. To je ale věc, kterou si chudák Dubček neuměl ve své fantazii ani představit. On byl opravdu věrný komunista. Byl naprosto věřící. V jeho hlavě se žádné kacířské myšlenky nerodily. Slovo okupace, vpád, snad ani nevstoupily do jeho mysli,“ dodává Pithart. 21. srpna 1968 tak nic vpádu tanků Varšavské smlouvy nezabránilo.
no nevím, ale když skončilo bahno, neměl začít růžovej sad? Místo toho začala doba Kožená, orlické vraždy, vory v zakoně, mafie prorostlá do politických sfér, éra kmotrů, tunelování, předražování, rozkrádání... nemluvím ani o příchod německého trhu na ten náš, který zničil drobné potravinové živnostníky, atd, atd. A fakt není argument, že mě nějakej fešák prohlásí za komouše. To není pravda a jednak je to od něj krátkozraký a ubohý.