9°C
Politici si hřejí polívčičku na uprchlících. Dělí tím národ, zlobí se sociolog
Jistá radikalizace v souvislosti s uprchlickou krizí je sice ve společnosti cítit, ale nemůžeme soudit všechny podle nejvíc nenávistných výroků, zhodnotil v rozhovoru pro Blesk.cz sociolog Daniel Prokop ze společnosti Median. Vyhrocená situace se podle něj v příštích měsících bude zklidňovat, dosud podle něj často přilévali olej do ohně především politici.
Jaká nyní panuje ve společnosti nálada?
To má více rovin. Lepší je ekonomická nálada, poklesl strach ze ztráty zaměstnání, ekonomických problémů. Když jsme nedávno dělali výzkum, tak obecně většina lidí říká, že jsou spokojeni. Na druhou stranu ale panuje strach z nových hrozeb, jako je migrace. Střídají se tam tyto dvě věci.
Jak moc se atmosféra změnila v letošním roce právě v souvislosti s uprchlickou krizí?
Nejsmutnější důsledek uprchlické krize je, že to jistí politici vzali jako další nástroj, jak společnost rozdělit. Mluví se o tom, že existuje tábor, který si myslí tohle, a tábor, který si myslí pravý opak. Přitom když to zkoumáte pořádně, zjistíte, že takhle jednoduché to není, že existují i lidé, kteří se například obávají, ale nejsou proti přijímání migrantů, kteří prokazatelně přicházejí z válečných oblastí. Část politiků to naschvál podala jako souboj nějakých dvou táborů společnosti, což společnost přijme a zbytečně se polarizuje, místo aby se mluvilo o řešeních problému.
Myslíte si, že kdyby nebylo těchto politických vlivů, přirozeně by lidé k tomuto stavu nedospěli a debata by byla mírnější?
Nechtěl bych to vztahovat jenom na politiky, platí to i pro média, experty. Kdyby to téma už třeba od dubna pojímali víc racionálně, mluvili o řešení, jako jsou například hotspoty (tábory na vnějších hraničících EU, kde by uprchlíci žádali o azyl), tak bychom zabránili panice, která vznikla. Ta totiž z velké části pramení z pocitu, že elity neznají odpovědi ani náznaky odpovědí a že jsou nekompetentní.
Kam až může tato panika dospět? Už teď se setkáváme s poměrně radikálními reakcemi například při demonstracích. Může se situace ještě přiostřit?
Očekávám, že se situace trochu zklidní tím, jak se intenzita krize na pár měsíců zmírní. Myslím si, že v posledních měsících někteří politici pochopili, že je sice populární strašit, ale že z pohledu politika je dlouhodobě jedinou možnou strategií bavit se o nějakém řešení, a začali se chovat trochu racionálněji. Tím by se mohla situace zklidnit.
Z diskusí na internetu a podobně se zdá, že to téma hýbe společností, ale preference stran, které se přes téma migrace profilují, nerostou. Ani když se podíváte třeba na facebookové stránky Islám v ČR nechceme, počet jejich aktivních příznivců také nijak zásadně neroste. Čili nějaká radikalizace samozřejmě probíhá, ale zase nesmíme všechno posuzovat podle nejvíc nenávistných a nejextrémnějších součástí diskuse.
Když to vezmeme z obecného hlediska, co je podle vás důvodem radikalizace lidí ve společnosti?
Má to různé důvody, ale řekl bych, že v Česku to může být nedůvěra k institucím. Třeba migrace je problém, který nemůže jedinec ani jednotlivá obec vyřešit a musí ji vyřešit stát a Evropská unie. A my těm institucím z nějakých důvodů málo důvěřujeme, tudíž také nedůvěřujeme v jejich schopnost ty problémy řešit.
Kdybychom se v minulosti v ČR více zaměřovali na to, aby bylo více vymahatelné právo, aby statisíce lidí nelikvidovaly exekuce, tak by důvěra v instituce byla větší a přenesla by se i do témat, jako je řešení migrace. Druhý aspekt je, že je ČR pořád relativně chudší zemí, která si třeba s migrací více spojuje riziko omezení prostředků v sociálním systému.
Spatřujete v této situaci ve společnosti nějakou historickou paralelu?
Nejsem příznivec historických paralel, ale vždycky v minulosti, když civilizovaná společnost udělala nějakou velkou chybu, bylo to provázené tím, že své protivníky dehumanizuje, mluví o nich jako o nějaké vlně, příživnících, jsou tam metafory hmyzu a podobně. Tato rétorika slouží k tomu, abychom necítili soucit, a když se moc rozvine, tak nakonec necítíte soucit ani v extrémních situacích, když někoho zabíjíte a podobně. Takhle začínaly všechny velké genocidy a většina velkých zločinů civilizovaného světa má v sobě nutnost nepřítele popsat tak, abyste s ním necítili soucit. Lidi, kteří dnes utíkají z válečných oblastí, popisujeme způsoby, které vyvolávají co nejméně soucitu, abychom se zbavili morálních dilemat.
Témata:
