Po Peroutkovi přišel na řadu Seifert? Podle Zemana napsal slavný český spisovatel servilní článek o třetí říši
Když se v nedělním rozhovoru s prezidentem zeptal redaktor Reflexu Milan Tesař na to, jak Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček měnil a mění barvy, Zeman dokázal opět vypálit trefnou odpověď. Zvládl se u toho ale také trefit do českého básníka a spisovatele Jaroslava Seiferta.
Ovčáček podle Milana Tesaře často mění "barvu". Zeman to okomentoval výrokem Winstona Churchilla, že jen idiot nemění svoje názory. Jenže pak se Zeman svěřil se svou další čtenářskou zkušeností.
"Četl jsem teď nedávno v knize "K. H. Frank - Pán protektorátu" článek Jaroslava Seiferta Srdce radí rozumu z roku 42, článek, který byl neobyčejně servilní vůči německé říši, a přesto si budu Jaroslava Seiferta vážit jako velkého českého básníka a spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu," prozradil Zeman v rozhovoru.
Článek se Blesk.cz podařilo velmi rychle najít - tentokrát tedy bez práce pro pana Ovčáčka. "Dva dny zbývají ještě do konce měsíce, který byl určen, aby český národ projevil své upřímné pochopení pro veliké a hluboce lidské poslání Německého Červeného kříže (…) Musíme si uvědomiti, že tímto datem je skončena jedna z možností, kdy můžeme spontánně projeviti svoji vděčnost za ochranu, kterou nám Říše v tomto monumentálním světovém zápolení poskytla a tak projeviti i jako národ pevnou, ničím nezviklanou víru v její vítězství," píše Seifert v článku Srdce radí rozumu.
Článek vyšel původně 29. května roku 1942, jen dva dny po atentátu na Heydricha. Bylo to v době, kdy v Česku platilo stanné právo a probíhalo mohutné zatýkání a popravy kvůli atentátu na říšského protektora.
Možná že do konce Zemanova volebního období bude každá česká osobnost spojována s nacisty...
Přikládáme celý Seifertův článek uvedený v knize Pán protektorátu:
„Dva dny zbývají ještě do konce měsíce, který byl určen, aby český národ projevil své upřímné pochopení pro veliké a hluboce lidské poslání Německého Červeného kříže (…) Musíme si uvědomiti, že tímto datem je skončena jedna z možností, kdy můžeme spontánně projeviti svoji vděčnost za ochranu, kterou nám Říše v tomto monumentálním světovém zápolení poskytla a tak projeviti i jako národ pevnou, ničím nezviklanou víru v její vítězství (…) Těch několik týdnů, které měly býti projevem našeho upřímného a opravdového zájmu (věc Říše, uplynuly ve znamení událostí, jež byly nejen opakem toho, co od nás Říše očekávala, ale připravily nás naopak o všechnu důvěru, projevovanou Říší našemu národu (…) Zbyl nám jen pocit hrůzy: kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem. Byli bychom ovšem na velikém omylu, kdybychom se domnívali, že dar (rozuměj Německému Červenému kříži, pozn. autora) může smýti vinu, spáchanou nerozvážlivými, lehkomyslnými spoluobčany (…) Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost (…) Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat (…) Malá, nepatrná oběť, která je vlastně spíše radostí, budiž jedním z našich prvních příspěvků ve chvíli, kdy počínáme svou věrností i svou prací znovu získávati si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili.“ (zdroj: SEIFERT, Jaroslav. Srdce radí rozumu. In Pán protektorátu. Praha : Epocha, 2015.)
