"Odhodil masku burana a já poznal svobodnou, něžnou a hravou duši," píše v anotaci knihy Poláček, který se křtu nezúčastnil, protože je nyní v Africe.

Devětasedmdesátiletý Déczi je v rozhovoru sprostý, politicky nekorektní, místy neuctivý k ženám, ale také vtipný a naprosto upřímný. Potvrzuje pověst "celoživotního šílence a neřízené střely", nešetří šťavnatými historkami ze zákulisí česko-slovenské i americké hudby, při jejichž vyprávění se nevyhýbá vulgárním výrazům. "Madonna? Ta umí takový hovno, že je to až strašný," řekl například o "královně popu". Do podoby knihy prý nezasahoval.

Decziho tvorba není akademickým jazzem, podle hudebních odborníků bourá stylové hranice a jeho vystoupení mají elektrizující náboj. Dokáže zaujmout i mladší publikum, jako například při dvou vystoupeních v letech 2009 a 2010 se souborem Celula New York na festivalu Rock for People v Hradci Králové. "Na takových akcích hrajeme rádi. Mladí tam přijdou, a i když nás neznají, rozběsní se a tancují. A tak to má být. Nezajímají se, co jsme za kapelu, ale hlavně, aby to šlapalo," řekl ČTK.

Trumpetista Deczi v letech 1957 až 1962 hrával amatérsky v Bratislavě. Později působil v Praze. Založil vlastní sexteto Jazz Celula, které vydalo několik alb. Souběžně byl členem JOČR. K jeho významným nahrávkám patří album Jazzissimo z roku 1982. Dostal se i k filmu, ve snímku Kalamita Věry Chytilové si po boku Bolka Polívky zahrál sám sebe a k řadě filmů a televizních pořadů napsal hudbu. Ve své hudbě klade důraz na bezprostřednost a improvizaci. První desku, Laco Deczi & Cellula Quintet - Pietoso, vydal v roce 1969.

Poláček, redaktor měsíčníku Reportér, je autorem knihy Stop: Světové tažení ochmelky Poláčka z Prahy do Ohňové země. Popisuje v ní výpravu z léta 2015, během které se ve 250 autech většinou nevalné úrovně dostal přes Sibiř, Aljašku, Střední Ameriku nebo peruánskou poušť až do střediska Ushuaia v Ohňové zemi - nejjižnějšího města světa. Stopuje více než 20 let, dojel mimo jiné z Prahy na olympiádu do Pekingu.