Řídil tramvaj, která zabila tři děti: Vím, jak bolí smrt dítěte

Oči obyčejného muže, který se těší na svého pejska, má rád děti a plánuje velkou rodinu. Přesto jsou plné zoufalství. Zavinil to, že zemřeli tři lidé, včetně šestiletého Tomáška. Řidič tramvaje jedoucí z Vřesiny, Petr Hroch (24), se Blesku zpovídal o tragédii i svém životě. V tu chvíli už za ním mířila policie, aby sdělila obvinění z trestného činu obecného ohrožení. Hrozí vám trest tři roky vězení... Uvědomujete si to? "Srážku jsem zavinil a zodpovědnost ponesu se vším všudy. Mnohem horší než vězení je ale pro mě vědomí, že někdo umřel." Víte k jak velkému neštěstí vlastně došlo? "Ano, dnes už vím všechno. Strašně toho pořád lituji a chci všem vyjádřit hlubokou lítost. Přes právního zástupce píšu příbuzným obětí i zraněným lidem, z nichž někteří budou mít trvalé následky, omluvný dopis. Také bych si časem osobně přál sejít se s příbuznými zemřelých. Aby mi odpustili." Cítíte se vinen? "Strašně. Měl jsem tam zemřít. To bych si teď moc přál. Neudělal jsem to schválně, nikomu bych nikdy neublížil. Vím, jakou bolest jsem lidem způsobil. Mám šestiletého synovce, kterého mám strašně rád." Proč jste tam vjel? "Byl to zkrat. Každý může selhat, ale to je neomluvitelné. Myslel jsem na křížení celou dobu. Zastávku předtím jsem se díval i na grafikon. Nedovedu si to stále vysvětlit, proč jsem tam vjel. Rozebíráme to s psychologem." Byla to ten den prý poslední jízda... "Ano. Jezdil jsem už od šesti ráno. Ale víkend jsem volný neměl." Co jste dělal, když jste viděl, že se nedá už srážce zabránit? "Držel jsem ruční brzdu ze všech sil. Věděl jsem, že když uteču, tak si zachráním život. Ale zůstal jsem v kabině. Bylo mi jedno, že umřu, chtěl jsem hlavně zachránit lidi." Záchranářům jste prý řekl, že chcete jet do nemocnice jako poslední? "To je pravda. Cítil jsem strašnou vinu a chtěl raději umřít. Probral jsem se z bezvědomí a byl zaklíněný až u stropu. Nemohl jsem se vůbec hýbat." Technik při ohledání zcela zničené kabiny řidiče řekl, že je to hotový zázrak, že jste přežil. "Asi to tak mělo být. Na levé noze mám deset stehů, na pravé otevřenou zlomeninu holeně. Mám zlomenou pravou ruku a posunutý krční obratel. Nejvíce mě bolí srdce." Znal jste tu jednokolejku dobře? "Znal a nerad jsem na ní jezdil. Měl jsem strach." Proč strach? "Nahánělo mi to hrůzu. Taková tragédie by se určitě nestala, kdyby tam byl aspoň semafor." Nebyl jste také příliš nezkušený řidič na tu trať? "Nevím. S instruktorem jsem jezdil od loňského května. Projel jsem všechny linky v Ostravě. Po jednokolejce jsem jel sedmnáctkrát." Chtěl jste vždycky řídit tramvaje? "Toužil jsem řídit autobusy, ale nebylo místo." Když dostanete šanci, vrátíte se zpátky k dopravě? "Moc rád. Ale ne ke kolejové dopravě. Pokud se něco stane, člověk nemůže dělat nic jiného než brzdit. Při řízení po cestě může neštěstí odvrátit nějakým manévrem." Včera jste měl být propuštěn z nemocnice domů. "Nemohl jsem se už dočkat, v nemocnici mám strašné deprese. Místo toho mi znovu lámali ruce, protože zlomeniny špatně srůstají. Nejvíc jsem se těšil na pejska." Máte pejska? "Protože bydlíme v paneláku, rodiče mi ho vždy zakazovali. Když jsem si před půl rokem přivedl štěně labradora Akima, vyhodili mě s ním k babičce. Teď, po tragédii, je největší psychickou oporou pro celou rodinu. Strašně po něm teskním a on prý i po mně." Jak si teď rozumíte s o 11 let mladším bratrem? "Zdeněk je jako můj syn. Když se narodil, bylo mi třináct, ale objevil se u mě otcovský pud. Krmil jsem ho, přebaloval..." Kdy jste byl v životě nejvíce šťastný? "Když jsem se dozvěděl, že má přítelkyně čeká dítě." Říkáte to smutně... "Dítě, byl to chlapeček, vloni zemřelo. Narodilo se předčasně, v šestém měsíci." Máte stejnou přítelkyni? "Ta tragédie s dítětem nás postupně rozdělila. Měl jsem ji moc rád i její sedmiletou dceru. Žili jsme spolu, byla o deset let starší. Líbí se mi starší ženy. Ale teď jsem už skoro rok sám." Co od života očekáváte? "Chci mít velkou rodinu. Aby má žena i děti byly zdravé a šťastné." Jak reaguje okolí? "To mě drží, abych si něco neudělal a snažil se s tou tragédií nějak žít. Strašně vděčím lidem, kteří se mnou soucítí. Podporují mě psychicky nejen známí, ale i zcela cizí lidé. Dostávám krásné dopisy i plyšáky." Přesto má vaše matka stále velké obavy, abyste nespáchal sebevraždu. "Vím. Takové myšlenky se mi hlavou honí hlavně večer. Proto rodina u mě v nemocnici zůstává někdy až do jedenácté v noci." Když se usmíváte, prý tím mlžíte zoufalství a své velké problémy. "Snažím se emoce krýt, aby ani ostatní nebyli tak zoufalí. Abych jim neubližoval." Čeho se teď nejvíce bojíte? "Že s tou tragédií nedovedu žít."