"Škrábka" už tolik nevynáší

Ještě před pěti deseti lety prý stačilo šikovnému kapsáři párkrát "proháčkovat" Václavské náměstí v Praze a měl na příští týdny vystaráno. Houfy turistů, koupěchtivých venkovanů nebo nudící se podnikatelské paničky byly ideálním cílem pro ruce kapesních zlodějů. Sklizeň tomu odpovídala. Dvacet i víc tisíc za odpoledne nebo večer nebylo nic moc. Ale pak začalo přituhovat. Pražští kapsáři, starousedlíci, zjistili, že se policie poučila, že je vynalézavější a dokonalejší. Ale co hlavně - práci začaly místním kazit venkovské gangy, mnohdy nejen z Ostravy nebo Plzně, ale i z Rumunska, Bulharska či Polska. Proto už "škrábka", jak se kapesním krádežím říká, není to, co byla. Pan Jaroslav, rodilý Žižkovák, dnes bydlí ve starých Modřanech. Nikdy, ani za minulého režimu, nepracoval. Škrábka mu vynášela tolik, že si mohl dovolit platit člověka, který za něj a na jeho občanku kdesi na úřadě uklízel. Do terénu chodil výhradně odpoledne a večer, zatímco dopoledne věnoval cvičení prstů. Možná i proto obstojně hraje na klavír. "Na prstech, jejich síle a obratnosti závisí nejvíc," vysvětlil. "Kdo netrénuje, neobstojí!" To je hlavní znak jeho profese - prsty. Tím druhým je schopnost splynout s davem, ztratit se v něm. "Když se všichni pomalu procházejí, nebudu utíkat a naopak," vysvětluje. "To bych si rovnou mohl dát razítko na čelo." Odpovídající oblečení a vystupování je třetí zásadou. Zkuste se zastavit u skupiny britských turistů v klasickém odění bezdomovce a s jeho odérem... Všechno ostatní je pak věcí praxe, odvahy a také štěstí. "Pane, já byl něco jako jemný mechanik. To, co chodí po ulicích dneska, je pod moji úroveň. Ti už u sebe nosí i nože."