Defraudace ve stínu hřbitovních pomníků

Třiapadesátiletá paní Emílie měla roli filmového Kristiána od Oldřicha Nového zřejmě tak ráda, že se možná snažila převtělit do jeho kůže. Dvojí život, o který se podle všeho pokusila, ale skončil nejhůř, jak mohl. Druhého srpna ji našel její zeť ležet na podlaze bytu v jedné olomoucké ulici. Nenápadná úřednice z městské Správy hřbitovů si břitvou přeřezala žíly na obou zápěstích a vykrvácela. Když ji převáželi sanitkou do nemocnice, ještě dýchala. Ale ztráta krve byla tak velká, že přežít nemohla. Nezanechala po sobě ani dopis na rozloučenou. I když se prý v posledních okamžicích snažila jedné ze zdravotních sester s vypětím všech sil cosi říci, už to nestačila. Vzala tak s sebou do hrobu i záhadu, nad kterou všichni zasvěcení kroutí hlavami. Kam zmizel milión korun, který s velkou pravděpodobností ukradla nebožtíkům? Odjakživa platilo, že hřbitovy a ti, kdo na nich našli svůj poslední odpočinek, jsou nedotknutelní. Dnes už je to jinak. Mrtví se bránit nemohou a šikovná hlava z nich dokáže vyždímat i po jejich smrti slušný peníz. Přesně to praktikovala možná celých osm let, co byla na olomoucké správě hřbitovů zaměstnaná, paní Emílie. Úřednice, o které by nikdo nedokázal říci nic špatného, vodila ve skutečnosti všechny kolem za nos. Myslí si to náměstek primátora na městském magistrátu Vladimír Pokorný (ten na paní Emílii podal trestní oznámení), myslí si to zdejší ředitel hřbitovů Igor Kleiner, myslí si to i kolegyně zemřelé. Zároveň ale kroutí hlavami a říkají: "Kdo by to ní řekl? Vždyť na to vůbec nevypadala!" Kancelářská síla a tanec statisíců korun Paní Emílie sedávala v přijímací kanceláři na ředitelství správy hřbitovů na olomoucké třídě Míru číslo 104. Pár kamenných schůdků a jen několik desítek metrů ji dělilo od areálu hřbitova, kde tak úspěšně "sklízela" ovoce své práce. Lidé ji znali jako "tu paní od počítače". To byla totiž její hlavní náplň práce. Přijímala poplatky za nájem hrobů, hrobek nebo míst v urnovém háji, vystavovala potvrzení a vedla evidenci toho všeho. Hřbitov v Olomouci byl totiž podle ředitele Kleinera dlouhá desetiletí totálně zanedbáván, ve smyslu evidence chybělo kdeco a za některé hroby zaplatili pozůstalí poslední nájem dokonce v první polovině minulého století a pak už ne. "Celkem tady máme dvaadvacet tisíc pohřebních míst, průměrná částka za roční pronájem jednoho z nich se pohybuje kolem tří set korun," říká ředitel. "V jednom rekordním roce měl hřbitov na tržbách příjem čtyři a půl miliónu korun. V tom už se nějaká ta koruna ztratí." Asi ano. Tím spíš, že místa ubývají a přibývají, mění se jejich rozloha, nájem někdo platí na rok ale jiný zase třeba na deset i více let dopředu. Tok peněz je tedy nepravidelný, "neuzavřený" a poskytuje při jisté dávce drzé odvahy dost možností ke krádežím. Jenom se musí vědět, jak na to. Paní Emílie to podle všeho měla velmi dobře propracované. Ředitel Kleiner tvrdí, že když přijala od klienta peníze, dala mu o jejich zaplacení kopii stvrzenky. Její originál si uschovala a vytvořila úplně nový doklad, s částkou podstatně nižší. Tento papír zařadila do evidence, ponechala ho tam jistou dobu (tj. dokud neproběhla vnitřní kontrola financí), pak ho zničila a nahradila původním dokladem, který měla schovaný. "Paní Emílie nám tady vlastně vytvořila paralelní účetnictví, dokonalou kopii toho původního a kdyby magistrát nenařídil hloubkovou kontrolu, mohlo by to fungovat ještě dlouho," říká ředitel. "Škoda, která vznikla, dosahuje k miliónu korun." Náměstek primátora Pokorný potvrdil, že právě kontrola odhalila nesrovnalosti v příjmech z poplatků za pronájem míst na hřbitově. "Na zodpovědnou podezřelou úřednici jsme s primátorem města podali trestní oznámení," dodal. "Jenomže po její sebevraždě se situace změnila. Pro město je velice nepříjemná, protože nemá od koho zpronevěřené peníze vymáhat." Manželka, babička, tchýně, hospodyně i ...milenka? "Ta uměla žít, pánové," nechal se slyšet člověk, který třiapadesátiletou Emílii dobře znal. "V lázních řádila jako ten filmový Kristián, na peníze nekoukala a podle mě si užívala i s chlapama. Kam jinam by ty prachy dala?" Jiní jsou zase přesvědčeni, že účetní ze hřbitova žila jen pro svoji rodinu a pro rodiny dvou svých dětí, zejména pro vnoučata. "Jen si zajeďte do N. (a jmenoval malou vesničku poblíž Olomouce) a podívejte se na ten hrad, co tam staví její syn." Faktem je, že rodinný dům na rohu dvou ulic působí téměř velkolepým dojmem jak pro svoji rozlohu, tak i velkorysost řešení. Faktem ale také je, že paní Emílie si v práci čas od času vzala neplacené volno, vždy v pátek, a kolegům tvrdila, že musí hlídat vnoučata. Jenomže... Sousedé říkají, že v obci N. měla vnoučata na starosti jenom v létě, o prázdninách. To si vždycky v červenci vzala tři týdny dovolené a skutečně žila pouze pro vnoučata. Vyvařovala jim, starala se o ně, četla jim pohádky, chodila s nimi na procházky. "Co já napočítal, tak letos v létě tu s ní bylo v baráku takových osm dětí," vzpomíná starý pan Slezák ze sousedství. "A bylo vidět, že ji mají rády." Kam tedy jezdila v ty dva nebo tři dny volna? Za kým a proč? "Já a nejenom já to víme," překvapil jeden z nejbližších příbuzných paní Emílie, který ale trval na své přísné anonymitě. "Jenomže kdyby se to dozvěděl její manžel, strašlivě ho to raní." Nic bližšího říci nechtěl, ale i tak se z jeho náznaků dalo pochopit, že o existenci dalšího muže v životě paní Emílie je přesvědčen nejen on sám. Milenec by mohl mnohé vysvětlit a vcelku by zapadl do onoho druhého života, který hřbitovní účetní mnozí připisují. Tím spíš, že podle některých informací nebyla v manželství příliš šťastná. Byla druhou ženou svého muže, tu první si vzal na vojně, pocházela "odněkud z Čech." To manželství dlouho nevydrželo, lidé z N., kde odmalička vyrůstal, se na něho dodnes dívají jako na mrzouta a bručouna, který se těžko srovnává se sousedy. Jako mladý nebyl lepší a tak mu prý první žena po pár letech utekla. Druhou se stala právě Emílie, drobná, sto šedesát centimetrů vysoká a pár kilogramů přes šedesát vážící hnědovláska. Skromná, nenáročná a tichá, ve které se možná až ve "zralém věku" něco vzbouřilo... Je třeba dodat, že rodina její smrt před okolím neutajila, ale fakticky nikdo neví, že se jednalo o sebevraždu a už vůbec ne proč k ní paní Emílie sáhla. Dokonce ani na adrese v Olomouci, kde žila s manželem, sousedé nevědí nic o pozadí jejího skonu. Totéž platí i o vesnici, kam za ní jezdila vnoučata. Syn nebožky ničemu z toho, co jeho matce kladou v práci za vinu, nevěří. "Ať si ředitel Kleiner a ostatní říkají, co chtějí. Kdoví, jak to bylo. Vždyť my vlastně ani dobře nevíme, co se tam stalo. Policie mlčí a všechno ostatní bereme jako drby. Chceme mamčino jméno očistit," řekl na zápraží svého domu syn paní Emílie. Ohledně spekulací, podle kterých prý část zpronevěřených peněz jeho matka věnovala novostavbě domu se hořce usmívá. "Máme v něm utopená dvě stavební spoření a museli jsme si vzít hypotéku. Od rodičů jsem nic nedostal, věřte mi." A pak říká, že naopak on a jeho sestra museli matku s otcem podpořit, když od nich před časem bytové družstvo v Olomouci chtělo sto padesát tisíc. "Sto třicet jsem jim půjčil já a zbytek sestra," tvrdí. "Myslíte si, že kdyby moje máma okrádala nebožtíky, že by ty peníze neměla? Že bychom jí museli pomáhat my?" Otázek je víc než odpovědí Na hřbitovní správě dodnes nevědí, co si vlastně o paní Emílii mají myslet. "Už jsem se mnohokrát přistihl při tom, jak si říkám, zda s různými lidmi vlastně hovoříme o stejné ženě," přemýšlí ředitel Kleiner. "Vždyť to byla doopravdy naprosto nenápadná úřednice, které třeba jedna sukně vydržela pět let a kalhoty ještě déle. Ničím nepřitahovala, ničím se nevydělovala a teď tohle. To je k neuvěření." Jenomže při zpětném pohledu se začíná stále zřetelněji ukazovat, že paní Emílie přece jen v něčem "netradiční" byla. Až nyní se přišlo na to, že dokázala - ona, třiapadesátiletá zralá žena bez hlubších znalostí o počítači, zasahovat do jeho databáze. Nějakým způsobem se dostala přímo k datům na disku a prokazatelně s nimi manipulovala. Její spolupracovníci si teprve teď vybavují, že občas přicházela do práce nezvykle brzy, třeba už o půl šesté ráno. "Byla jsem objednaná ke kadeřnici, ale nějak jsme se špatně domluvily a už tam měla jinou. Nevzala mě," říkala na vysvětlenou. Možná, že právě v těch chvílích pracovala na své verzi hřbitovního účetnictví... Paní Emílie se bála jen jedné věci. Rakoviny. Proto, když se kolegové z práce dozvěděli, že spáchala sebevraždu, mysleli si, že se zabila ze strachu před touto chorobou. Že se možná dozvěděla, že jí má. "To bylo jediné, z čeho měla obavy a o čem hovořila s bázní," vzpomínají. "Jinak nikdy nedala najevo vůbec nic. Musela mít železné nervy." Podle olomoucké policejní mluvčí Jitky Dolejšové případ stále šetří hospodářská kriminálka.