Případ oběšeného brankáře

"Táto, pojď se mnou na hřiště, včera jsem tam ztratil žvýkačku," opakoval až do omrzení malý Vítek. "Musíme ji najít!" A tak šli. Klučina se držel táty za ruku a táhl ho kupředu. Možná ale, že víc než na svoji žvýkačku se těšil na pár kotrmelců, které udělá na hrací ploše. Trávník TJ Sokol Roudnice na Královéhradecku je totiž proslavený široko daleko, je hustý i pružný. Otec se synem podlezli zábradlí u hřiště a teprve pak, když se starší z Vítků narovnal, uviděl to, na co do smrti nezapomene. "Ježíšmarjá," zmohl se na jediné slovo. Na břevnu branky visel oběšenec. Byl do půl těla nahý, v červených trenýrkách, jeho bezvládné tělo se v bezvětří ani nepohnulo. Táta popadl syna do náručí a utíkal k nejbližšímu sousedovi pro pomoc. Zavolali záchranku, potom přijela i policie, ale život mrtvému by už nevrátil nikdo. Ivan Nykl, brankář místního klubu se oběsil něco po jedenácté hodině dopoledne v pátek 13. srpna. Ve stejný den a se stejným datem se před pětadvaceti lety narodil… "My jsme ho tady měli všichni rádi, byl to talent a nezkazil žádnou legraci," říká trenér zdejších fotbalistů Ladislav Koudelka. "I když je pravda, že v poslední době, tak asi dva měsíce, nebyl ve své kůži." Nyklův život se točil kolem tří věcí - dívky Romany Dvořáčkové z nedaleké vesnice Syrovátka, fotbalu a práce. Chlapi z oddílu, kteří ho znali lépe, než kdo jiný tvrdí, že by pro ty tři (přesně v uvedeném pořadí) udělal všechno na světě. Ivana Nykla proto hluboce zasáhloé, když o práci 30.června přišel. Před pár lety by si to ještě určitě tak nebral, to hrál za dorost klubu Spartak v Hradci Králové a nabeton počítal s tím, že bude kopat za jeho mužské áčko. Trenér tehdy ale rozhodl, že zatím stačí jenom na »bé« tým a to mladého brankáře hodně vzalo. Chytil se party vrstevníků, začal vymetat hospody a noční kluby, zachutnala mu prý i marihuana a jak pár lidí říká, nejenom tahle droga. Snad chyběl i pořádný rodinný dozor, Ivan žil jen s otcem, který měl svých starostí dost a možná přecenil dospělost i zralost svého syna. Zkrátka a dobře, talentovaný brankář, kterému mnozí předpovídali velkou budoucnost, šel pomalu ke dnu. Tehdy, před nějakými pěti lety, se o něm dozvěděli v Roudnici a nabídli mu přestup k nim. Neprohloupili, i díky němu vykopali krajskou A třídu. Ivan Nykl zapadl do mužstva a opravdu na sobě pracoval. Oddíl mu dokonce pomohl i se zaměstnáním, našli mu práci v Hradci Králové u německé firmy Glatt Pharma, kde dělal brusiče nerezových materiálů. Jenomže ho vyhodili a mladý muž tak přišel o jeden ze tří sloupů, na kterých chtěl postavit svůj život. "Víte, on se tady u nás za těch pět let srovnal," tvrdí trenér Koudelka. "Ne že by se nenapil, my všichni si po zápase nějaké to pivko dáme. Ale s tou svojí partou v Hradci skoncoval a družce, kterou tam měl a která mu porodila dítě, na něj pravidelně posílal peníze. Začal z něj být férový chlap. Když přišel o práci, zlomil se." Se slovy trenéra souhlasí i další hráči z oddílu. "Já bych řekl, že ho zdeptala tahle doba. Najednou byl dole, bez vlastního zavinění a nevěděl jak dál. Dusil to v sobě a nedokázal se s tím vyrovnat," domnívá se člověk, který Nykla velmi dobře znal. Brankář začal zase sklouzávat do někdejších kolejí. Dokonce přišel i na trénink ve stavu, který se jako střízlivý označit nedal. "A proč bych vůbec měl trénovat?", odsekával trenérovi. "Já to nepotřebuju a pak, oddíl stejně nikoho než mně do brány postavit nemůže." Jednou se stalo něco nemyslitelného - Ivan Nykl se rozčílil a "křápnul kluka při zápase". Na to vzpomínají v oddíle dodnes… Tehdy ale ještě o problémech svého brankáře moc nevěděli, ani to, že má dluhy a že jsou stále větší. Výplata mu chyběla a tak nedostatek peněz řešil malými půjčkami, které mu nikdo neodmítl. Byly jen na živobytí, Ivan Nykl nehýřil. Jenomže částky se postupem doby nahromadily až do desetitisíců a vědomí bezvýchodnosti rostlo… Po jednom ze zápasů se Ivan Nykl nechal slyšet, že "mezi těmi třemi tyčemi branky stejně jednou skončím." Asi právě od té doby začal o sebevraždě vážně uvažovat. "Já nevím, mě o tom nikdy nic neřekl," vzpomíná tichým hlasem jeho dívka Romana Dvořáčková (18), štíhlá a sympatická černovláska. "Měli jsme se rádi, chtěli jsme spolu žít, mít děti. Strašně mě to ranilo, proč jenom se mi nesvěřil?" Ti dva se poznali zhruba před rokem a jejich vzájemná náklonnost přerostla v opravdovou lásku. Lidé v Syrovátce i v Roudnici o nich hovoří jako o nerozlučné dvojici a jen v dobrém. I proto se nikdo nepozastavil nad tím, že Ivan u Dvořáčků bydlel, žil pod jednou střechou spolu s děvčetem, které miloval. Paní Dvořáčková, Romanina matka, na něj vzpomíná se slzami v očích. "My jsme ho tu měli všichni rádi, byl poctivý a upřímný. A pracant to byl taky, třicet metráků koksu složil do sklepa jako nic, kolem baráku pomáhal. Tomu, že tu už není, nikdo z nás nechtěl uvěřit." Ivan Nykl si v onen pátek 13. srpna v konzumu v Roudnici koupil tři lahve piva a krabičku cigaret. Šel na hřiště, sedl si tam na lavičku, pil pivo a kouřil. Možná bilancoval svůj život, kdoví. Na druhou stranu plakátu svého oddílu napsal dopis na rozloučenou. Nic nevysvětloval, jen se loučil a omlouval za potíže, které svou smrtí způsobí. U brány se svlékl z trička a zul si boty. Obojí pečlivě srovnal u tyče, na břevno uvázal provaz se smyčkou a stoupl si na odpadkový koš, který přinesl s sebou. Pak ho odkopl a nastoupil cestu, ze které není návratu. "Já jsem přesvědčený, že umřít opravdu chtěl," přemýšlí trenér Koudelka. "Když jeho tělo potom, až v pět hodin večer sundali, ukázalo se, že se vlastně oběsil v kleče. Ten provaz byl tak dlouhý, že kdyby chtěl, mohl s ním v brance stát. Ale on to neudělal." Zemřel proto, že nechtěl své problémy přenášet na ty, které měl rád. To si o sebevraždě mladého brankáře myslí v Roudnici i v jejím okolí hodně lidí. A spousta z nich dodá - škoda že nepřišel a něco neřekl. Kdybychom věděli, pomohli bychom…. František Prachař