Šok, slzy a bezradnost

Jsou katastrofy a neštěstí, která mohou postihnout každého. Ono biblické "neznáme dne ani hodiny" se před dvěma týdny potvrdilo v brněnské Tržní ulici. Na výbuch plynu, který totálně zničil čtyřposchoďový pavlačový dům s třiceti byty, vzpomínají jeho někdejší nájemníci dodnes s hrůzou. I když většina z nich už bydlí v novém, jejich život se změnil od základů. Přišli o všechno, musejí se zařizovat od základu. Milované věci, ke kterým je vázaly vzpomínky na to, co kdysi prožili, jsou pryč. Mnozí z nich mají doslova a do písmene jen to, v čem byli v době výbuchu oblečeni. Nic víc. Jak teď žijí? Holé ruce, prázdná peněženka, zničený nábytek, koberce, ledničky i televizory a rádia, o záclonách nebo ošacení nemluvě - tak dopadli vlastně všichni nájemníci po výbuchu. Šok byl tak silný, že někteří se s ním nevypořádali dodnes. I nyní, když o svém neštěstí hovoří, je z jejich slov cítit nevyslovená otázka: Proč právě my? Komu jsme co udělali? Jedni z posledních, kteří ještě tento týden čekali na vyřešení své situace byli manželé Herzogovi a paní Fleková. Smíření s osudem, nešťastní, odevzdaní a čekající. Poslední křížovka a pohled z okna Když někdo žije na jednom a tomtéž místě šest desítek let, je každé přemístění jinam hotovým utrpením. Člověku chybí téměř všechno, na nic není zvyklý, takřka nic mu nevyhovuje. A není divu. Přesně v této situaci se ocitli manželé Herzogovi, Miroslav (80) a Žofie (74). Oba měli svůj byt 2+1 ve třetím patře zřícené budovy a dodnes vlastně nechápou, jak to přišlo, že přežili. "Něco před půl třetí odpoledne v to pondělí luštil manžel křížovku a já se dívala z okna, bylo hezky, kolem klid a pohoda," otřásá se pod tíhou vzpomínek paní Žofie. "Když to bouchlo, dům se celý jakoby nadzvedl, začalo se tříštit sklo a padat nábytek. Nechápu, že se nám nic nestalo." Policie, hasiči i záchranné vozy přijeli rychle a ještě rychleji se také každý, kdo mohl a měl, začal starat o lidi. Magistrát je dočasně ubytoval v zařízení Fontána na brněnské přehradě a odtud si je charitativní organizace, spravující Sociální dům v Charbulově ulici v Brně-Černovicích (shodou okolností nedaleko místa výbuchu) začala každé ráno vozit k sobě, na stravu a další péči. "Musím říci, že tady máme první poslední. Jídlo od kuchařky paní Baltákové je moc chutné a je ho dost pro všechny," připojil se k manželce Miroslav Herzog. Oba dva se v úterý byli podívat na nový byt, který jim město nabídlo v Židenicích-Staré osadě. Je v přízemí, rovněž 2+1, světlý, prostorný a příjemný na pohled. Je ale určen pro tělesně postižené a tak ho manželé možná získají jen na dobu určitou, s možností prodloužení smlouvy. Podle JUDr. Pitrmannové z magistrátu města Brna se i to ale dá řešit, pokud lékař potvrdí, že zdravotní stav manželů tento typ bydlení vyžaduje. "My potřebujeme byt na neurčito, jinak bychom si podepsali ortel smrti," netajil se jistou hořkostí pan Herzog. "Kam bychom se pak poděli?" Život se s oběma manželi nijak nemazlil, on nejprve jezdil s náklaďákem, pak se vypracoval až na zásobovače na jatkách. Jeho paní byla úřednicí v bance. Jako důchodci teď dají dohromady tak třináct tisíc měsíčně. Nájem a inkaso v novém je přijde na něco víc než 2500 korun a s tím se podle nich dá vyjít. Něco mají našetřeno, za pár dní přiletí snacha ze Spojených států, kde už dlouhá léta žije s jejich synem a nějaké peníze také přiveze. Město kromě toho každému postiženému poskytlo 6000 korun příspěvek a tak se bude moci začít znovu. Vzpomínky ale z hlavy nikdo nevyžene, ani obavy z opakování neštěstí. Minulý život manželů Herzogových jakoby ani nebyl, nic z něho nezůstalo. Jen oni dva, staří lidé, odkázaní na pomoc a soucit jiných. Ale žijí a chtějí žít… Díky za patnáct minut Paní Miloslava Fleková (60) je vdova, manžel jí zemřel vloni v květnu. V přízemním bytě na Tržní ulici spolu prožili dlouhých sedmatřicet let. Pracovali oba v Líšeňském Zetoru, on jako ostřič nástrojů, ona jako dělnice. Byla to obyčejná, spořádaná rodina s dvěma syny. Jeden z nich se svojí matkou bydlel až do onoho výbuchu. "Vyučil se instalatérem, ale pak se u nich propouštělo, v oboru pracoval jenom dva roky. Teď se uchytil jako údržbář a na domácnost přispívá. Jinak bych to neutáhla," říká paní Fleková. Ona sama nemá potřebný počet odpracovaných let a tak dá měsíčně dohromady, s vdovským důchodem a nějakými dávkami od státu, asi 4 700 korun. "Proto i ten nový byt musím pořádně zvažovat," říká, "hodně záleží na tom, jestli ho budu schopná utáhnout finančně." Syn, který si už před časem našel přítelkyni, by chtěl byt 2+1, kvůli soukromí, matce by stačil menší. "Ale určitě se dohodneme, možná i ten větší půjde. Už teď do něj budeme mít co dát." Byt Miloslavy Flekové byl totiž v levé části zničeného domu a ta byla postižena mnohem méně, než jeho ostatní prostory. Když hasiči minulou středu přivezli výsuvné plošiny a umožnili lidem na patnáct minut přístup do jejich bytů, podařilo se některým nájemníkům pár věcí zachránit. A tak u Fleků přestála výbuch plynu lednička, televize, pár svršků a některé drobností. Mají cenu zlata ani ne tak kvůli penězům, které kdysi stály, ale protože představují pouto s minulostí. Takové štěstí neměli ani zdaleka všichni. Zřícení domu překopalo životní osudy všech nájemníků bez výjimky. Poznali na vlastní kůži, jaké štěstí je mít nad hlavou svůj strop, na dosah ruky známé prostředí i věci, zpříjemňující a usnadňující život. Poznali to právě proto, že o všechno přišli. Musejí začínat od začátku, takřka s prázdnýma rukama. Okolí sice pomáhá, stejně tak obec Černovice i brněnský magistrát, charita pořádá sbírky šatů i peněz…Život jde dál, ale zejména pro starší lidi už není a nikdy nebude takový, jako »předtím«. (rap) Foto Nedělní Blesk - Martin Pekárek