Náš soused byl zabiják

Pod maskou zdánlivě klidného a vlídného souseda se může skrývat vrah! Kdo ví, kdy se v člověku vzbouří pudy? Odkud se bere nutkání zabíjet? Co je způsobuje? Lidí, toužících po krvi a životech druhých je mezi námi možná víc, než by se mohlo zdát. Jsou i našimi sousedy. Možná stejnými, jako byli trojnásobní vrazi otec a syn Pacovští z Litvínovic, kteří i z vězení vyhrožují svým sousedům likvidací. A sousedé o nich nyní hovoří víc než otevřeně. Jací ale byli vrazi ještě předtím, než se chopili zbraně a prolili krev? Jak se jevili lidem, kteří s nimi žili v jednom domě, na jednom poschodí? Zdálo by se, že zejména v malém městě nebo na vesnici je téměř nemožné, aby potenciální vrah utajil své sklony. Přesto se ale množí počet zabijáků, kteří právě v tomto prostředí vyrostli, dlouhou dobu tam žili nebo se v něm úspěšně skrývali. Za zády sestry a jejích dětí Přesně takový je případ Miloslava Slámy, obžalovaného z trojnásobné vraždy. Dodnes na něj většina lidí z ulice 28. října ve Žluticích vzpomíná se strachem, obavami a dokonce i s hrůzou. Sláma totiž, i když žil a pracoval v Praze, do Žlutic často jezdil za svojí sestrou a jejím druhem. V jejich bytě pravidelně a někdy i velmi dlouho žil. Prý se tam i skrýval před policejními pátrači. "Já ho poznal hodně zblízka, nepřál bych to nikomu," říká ještě dnes viditelně nervózní Ladislav Kolařík (51). Je to chlapík, o kterém by každý řekl, že je jak za groš kudla. "Ale to já vím, vždyť mám padesát kilo i s postelí," přitakává nezaměstnaný kuchař a číšník. "Proto se mnou Sláma měl tak lehkou práci, jak bych se mu mohl postavit?" Stalo se to v pátek 3. října loňského roku. Kolařík byl doma, když znenadání vypadla elektřina. Dům má totiž tak slabé jištění, že když sousedka z přízemí Jitka Slámová (30) pere, proud v dalších čtyřech bytech domu nejde. "Šel jsem za Slámovou dolů, jako už mockrát předtím," vzpomíná vyučený kuchař, "normálně jsem se chtěl zeptat, jak dlouho bude prát, ale natrefil jsem na jejího bráchu Miloslava. Ani jsem nevěděl, že tam je." Sláma se s Kolaříkem nepáral. Chytil ho pod krkem, přidržel si ho levačkou a pak mu jí "natáhl" přímo do nosu. Ten praskl, začala se lít krev. Kolařík křičel o pomoc, ale Sláma ho vtlačil do dveří ke sklepu a dál do chodby, neustále ho bil. Menší a o hodně slabší muž pochopil, že mu jde o život. Sebral zbytek sil a kopl. "Trefil jsem se mu přímo mezi nohy a on mě pustil. Pak jsem utekl k sousedce, k telefonu a zavolal záchranku s policajtama." Kolařík vyvázl se zlomeným nosem a pohmožděninami, i žebra měl naražená. Měsíc a půl byl v neschopnosti. Soud Slámovi vyměřil pouhých dvě stě padesát hodin veřejných prací. Kolařík i jeho matka Anna Forstová (69) si budou Slámu navždy pamatovat jako násilníka a rváče, který nestál o normální vztahy s ostatními lidmi. Snášel se prý jen se svojí sestrou a jejím druhem. "Víte, my jsme původně z Plzně, vychovávala nás máma samotná. Dělala uklízečku a táta, vyučený sklenář, od ní odešel dva roky po svatbě, já ho nepamatuju," říká Jitka Slámová. Seděli jsme u ní v kuchyni, kde bylo tak čisto, že by se z podlahy snad dalo i jíst. "On nebyl špatný," říká o bratrovi Jitka. "Jako malý rybařil, jezdil na kole a měl moc rád svého psa. Až potom se to nějak zvrtlo." Sláma se vyučil lakýrníkem-natěračem, oženil se a měl dvě děti. Pak jim, jak sestře řekl, tchýně manželství rozbila a on odešel k jiné. S ní zplodil další dítě, ale na jednom místě nevydržel. Alimenty prý platil řádně. Jenomže na víc mu moc peněz nezbývalo, a tak odešel do Prahy. A tam začal zabíjet. Dnes je obžalován ze tří vražd důchodkyň, má na krku podvody,defraudace i další trestnou činnost. Těch vražd možná bude víc, to zatím nikdo neví. Pro jeho osobnost je charakteristické, že se nejspíš po každém zabití utíkal ukrýt k sestře do Žlutic, byl vlastně zbabělý. V jejím bytě totiž s přestávkami žil od roku 1996 až do loňského podzimu. Lidé v ulici o něm věděli, ale mlčeli, i když ho tam policisté hledali. "Ona je do bytu nepustila, když neměli povolení k domovní prohlídce, že prý tam její bratr není. Ale tři její děti, které má s druhem Kováčem, se podřekli, že tam strejda je, ale že o něm nesmějí mluvit," říkají lidé z ulice. Jitka Slámová to odmítá, i její druh. "Nám nikdy žádné peníze nedával, vždycky přijel autobusem. O ničem jsme nevěděli, nic nám neřekl," stojí na svém. Z policejního spisu: Miloslav Sláma je hodnocen jako člověk, který postrádá základní hodnotová měřítka. Je necitelný, lhostejný k utrpení jiných. Pokládá je jen za nástroj, díky kterému může zlepšit svůj vlastní život. Na následcích mu nezáleží, perspektivní uvažování má značně omezené. Taková obyčejná domácí zabijačka... Příběh sourozenců, který stál jednoho z nich život a druhého téměř deset let vězení, je svou nenápadností až krutě mrazivý. Stal se v Habartově, městečku poblíž Sokolova. Syna a dceru tam vychovávala v obyčejném činžáku, v hornické kolonii, paní Šafrová. Nenápadná, ustaraná žena, která žila jen pro svoje děti a práci. Teprve když bylo oběma už přes dvacet a začali jakžtakž stát na vlastních nohách, začala trochu myslet na sebe. "Ano, našla si přítele a odstěhovala se k němu do Sokolova," řekl jeden z jejích sousedů, který nechtěl být jmenován. Byt zůstal dětem. Napsaný byl ale na staršího bratra, což Martina (nar. 1974) asi velmi nelibě nesla. Čas od času se prý sourozenci i dost silně pohádali, přičemž úklid, vaření a placení nájmu s inkasem byly na prvních místech. Nejen to. Byt se postupem času stal svérázným střediskem nezaměstnaných mladíků a slečen. Večírky, pitky a dost možná (i když to policie neprokázala) i drogy… K tomu řev zúčastněných, hluk reprohudby, občas nějaká ta prázdná láhev, vyhozená z okna. To všechno si sousedé vybavují v paměti víc než živě ještě teď, ale nikdo z nich nechce být jmenován. "Dneska si nikdo nemůže být ničím jistý, promiňte," řekli syn a otec Štukovi z druhého poschodí, jejichž byt s bytem Šafrových přímo sousedí. Ani paní Eugenie Sochorová, upravená starší dáma, která tu v přízemí bydlí už třináct let, není sdílnější. Připouští sice, že »seshora« občas něco zaslechla, ale… "to víte, je to pryč a život už nikomu nevrátíte." Život svému bratrovi vzala hezká hnědovlasá prodavačka 13. července 1997. Tehdy se už odpoledne v bytě sešlo šest lidí a začali se bavit jako obvykle. Pití, hudba, zpěv, řev… Staršímu sourozenci začala docházet trpělivost. "Vypadněte všichni a už sem nelezte, byt je stejně napsaný na mě a nikdo cizí tu nemá co dělat," křičel prý tehdy. Jeden z účastníků mejdanu pak na policii řekl: "Martina už byla opilá, jenom se na něj podívala, nic neřekla a šla do kuchyně. Tam vzala nůž a píchla ho do břicha. Zdeněk stačil ještě dojít do předsíně, až tam upadl. Už nevím, kdo zavolal záchranku, asi někdo, kdo měl mobil." Mladý Šafr zemřel vykrvácením, nůž přeťal tepnu. Jeho sestra si trest už odpykala. Minulé Vánoce ji sousedi viděli, jak přijela se svým přítelem do Habartova navštívit matku, která se do bytu mezitím ze Sokolova vrátila. Z policejního spisu: Podle závěrů vyšetřovatele se jedná o typickou vraždu v afektu. Opilost zřejmě umocnila latentní sourozenecký konflikt, který se projevoval delší dobu. Žádné cizí zavinění zjištěno nebylo. Dvojí život podvodníka a vraha Vacíka Bohumír Vacík (nar. 1952) z Chodova kdysi dělal na pasovém oddělení policie v Sokolově. Když ho s hanbou propustili kvůli machinacím s doklady, vzpomněl si na svůj výuční list a začal se živit jako zámečník na kombinátu Vřesová. Pomáhal při opravách motorových lokomotiv a mistra mu tehdy dělal Květoslav Smutný. Shodou okolností žije dodnes v posledním patře paneláku, do jehož čtvrtého poschodí se Vacík kdysi přistěhoval. Přístřeší mu poskytla osamělá učitelka, vdova. Pan Smutný tak měl možnost poznat vraha takřka po všech stránkách. "Já vám řeknu, že ten člověk byl v každé situaci jiný. Bylo na něm vidět, že ta jeho dnešní "špinavá práce", kterou dělá, mu hrozně vadí. Nechtěl, aby se o ní vědělo, a tak si hrál pořád na něco jiného," vzpomíná pan Smutný. Dobře si vybavuje, jak ještě v roce 1987 Vacík ukradl partě, se kterou ve fabrice dělal, peníze, které si chlapi společně střádali. Tehdy sebou v chodbě sokolovské spořitelny mlátil o zem a sehrál přepadení. Vyhnali ho. Teď, už v nové době, si Vacík po šichtě solvinou nebo jinou čisticí pastou doslova dřel pokožku, aby z ní odstranil zbytky olejů. Chodil zásadně v obleku s kravatou a bílou košilí, dával si říkat "pane inženýre". Po práci soukromně podnikal, byl manažerem brněnské firmy MSI GWC (podle policie provozovala obdobu známé hry "letadlo") a sháněl pro ni klienty. Prodával rovněž její "zlaté" a jiné karty, byl dealerem s drogistickým zbožím (prodával je ve velkém, ale peníze si nechával pro sebe). Aktivit měl víc než dost. Potřeboval totiž peníze, náruživě hrál na automatech. Nakonec měl dluhy všude, kam se podíval, a začal vytloukat klín klínem. Proto se začal připravovat na likvidaci věřitelů. 19. prosince 1994 ve vrátnici Pozemních staveb v Sokolově zabil strážného Jaroslava Hejduka a vzal mu pistoli. S ní chtěl postřílet všechny, kterým dlužil. Jeho sousedka ze čtvrtého patra Alena Klíčová neskrývá, že Vacíka nesnášela. "On byl takový slizký, vtíral se ke každému, snažil se hned navazovat známosti. Já ho poznala v Sokolově, když jsem si byla vyzvednout pas, u něj v kanceláři. A pak jsem ho uviděla tady na chodbě, jak spravuje zvonek. Sousedce Svatavě, té učitelce, ho nikdo nezáviděl, měla, co chtěla." V paneláku se teď říká, že byt ovdovělé učitelky nosí smůlu. Její manžel kdysi dávno rozbil rodinného trabanta a ženy se prý tak bál, že strčil hlavu do trouby a pustil si plyn. Totéž udělala ona poté, co Vacíka zatkli jako masového vraha… 11. ledna 1995 přišel Vacík do bytu k vietnamskému stánkaři Toovi, který mu půjčil 30 000 korun a chtěl je zpět. Když ho zastřelil, zjistil, že v bytě je v sousedním pokoji Toova dcera Oldřiška (nar. 1988) a zabil ji rovněž. Pak si počkal na její matku, Jindřišku Toovou (nar. 1966) a střelil ji zblízka do hlavy. Mladá žena měla asi za týden porodit dítě - nenarozená holčička zemřela v jejím těle! Vietnamští přátelé zavražděného policistům Vacíka popsali jako možného podezřelého, ale popis se hodil na hodně lidí - oblek, kravata, pan inženýr… Policie nasadila na podezřelé sledovací službu, ale Vacík jako bývalý policista začal něco tušit. O míře jeho otrlosti svědčí, že dokonce přišel na ples chodovské policie a tam vyzvídal, co je v případě vyvraždění vietnamské rodiny nového… Následující den byl zatčen. Soud nad ním vynesl trest doživotí. Dnes je na Mírově. Z policejního spisu: Znalci konstatovali, že vztah obviněného k pravdě je ryze pragmatický, jednal v zištném úmyslu. Jde o polymorfního psychopata s rysy nezralosti, hysterickými, schizoidními a agresívními. Stupeň jeho společenské nebezpečnosti je třeba považovat za mimořádně vysoký. Nevidomý vrah Paní Miloslava Suchanová z Borovan u Písku se podle svého syna Pavla (28) ještě dodnes psychicky nevzpamatovala ze své důvěřivosti. Žila sama a čas od času si musela kvůli svým zdravotním potížím jít lehnout do písecké nemocnice. Tam se s seznámila s Josefem Potočkem, byla prý jata soucitem k nevidomého muži, který se po nemocniční chodbě s potížemi pohyboval a ťukal bílou holí. Slovo dalo slovo, a když oba zralí lidé zjistili, že jejich osudy jsou si v mnohém podobné, pozvala paní Suchanová svého nového přítele, aby žil spolu s ní, v jejím rodinném domku. "Já byl v té době na vojně," jakoby omluvně říká syn Pavel, "a tak jsem k tomu mámě nic říci nemohl. To až pak, ale už bylo pozdě." Potoček se na novém místě cítil dobře, rád navazoval další známosti, často chodil do zdejší hospody U rybníka a dával najevo, že je člověk znalý světa. Čas od času ale z Borovan odejel. Na nádraží do Písku ho odvezla paní Suchanová nebo sousedi, kterým tvrdil, že jezdí na hroby rodičů a do ústavu někde na severu Čech za sestrou. Jakmile si byl jist, že je z dohledu známých, odložil tmavé brýle i slepeckou hůl a dal se do toho, co uměl nejlépe. Do podvodů s byty, a potom i do zabíjení. Policisté zjistili, že Potoček se velmi dobře živil nabízením neexistujících bytů. Byt 3+1 nabízel třeba jen za 600 000 korun a bral si hned zálohu. Nějakých dvacet nebo třicet tisíc, ale i padesát naivní lidé rádi dali, aniž by byt vůbec viděli. Když se Potočkovi zdálo, že vzbudil podezření, nechal se hospitalizovat na očním oddělení nějaké nemocnice (naposledy v Děčíně, kde byl také zatčen) s diagnózou vysokého nitroočního tlaku, jehož simulování uměl perfektně. Na pár dní tak zmizel z dohledu. Do Borovan se vracel už zase jako slepec, odkázaný na pomoc jiných. 26.října 1995 se ho v této podobě pokusila na plzeňském nádraží parta cikánů okrást o rádio. Jeden muž je ale zahnal a dal se s Potočkem do řeči. Svěřil se mu, že jede od matky z Chranišova od Nového Sedla, že maminka je nemocná, také už špatně vidí, ale že tvrdošíjně žije sama, že si nedá říci… O den později byla Marie N. (nar. 1913) mrtvá. Potoček jí ukradl čyři tisíce na hotovosti, koženou peněženku (hodnota 100 Kč), zlatý řetízek (1000 Kč), reklamní hodinky Quartz (50 Kč), modlitební růženec (50 Kč)a další drobnosti. Okolí genitálií stařenky podle pitevní zprávy nadto "deformoval manipulací s relativně tvrdým předmětem". Vraha Pavel Suchan po návratu z vojny z domku vyhnal. "Matka ho ani nebránila, vždyť i ji okradl o mikrovlnnou troubu, kterou pak někde prodal, a další věci. Škoda byla hezkých pár tisíc," řekl. Za zmínku stojí, že v Borovanech Potočka řada lidí za slepého přestala pokládat poměrně brzy. Viděli ho, jak bez potíží přechází cestu, uhýbá před kočárkem, překračuje kaluž a podobně. Ale nikdo paní Suchanové nic neřekl! Ona ho litovala až do poslední chvíle… Potoček byl odsouzen k devatenácti letům vězení. Oběsil se v Plzni na Borech 9. dubna 1999. Z policejního spisu: Potoček se pohyboval po celém území ČR a obratně navazoval kontakty se staršími ženami. Pro svoji údajnou slepotu dokázal vyvolat soustrast, které pak zneužíval. Má nadprůměrné schopnosti v oblasti matematických kombinací, ale velmi nízkou seberegulaci. Podvodně získaný majetek jej posiluje v jeho schopnostech dosahovat bezpracných zisků na úkor jiných. Využije všech možností, aby takto mohl profitovat, lítost k ostatním osobám neprojevil nikdy.