Pokus o ohleduplnou vraždu

Pět minut po půl osmé ráno 8. září 2000 zaduněl na předměstí Skutče na Chrudimsku výbuch. Jak potom policisté zjistili, téměř nikdo z "poloměru doslechu", který byl asi 200 metrů, mu žádný zvláštní význam nepřikládal. V okolí je pár lomů a tam se střílí často, kvůli uvolnění nových ložisek kamene. Ovšem zaměstnanci společnosti Granita, na jejímž parkovišti k explozi došlo, a lidé ze sousedních firem ho mají dodnes před očima. Jeden z nich si živě vzpomíná, jak se Škoda Octavia combi předkem vzepjala dobrý metr vzhůru, jak zpod předních kol začaly šlehat ohnivé jazyky, provázené mohutným dýmem. Pár minut poté vybuchla i nádrž s palivem. Části škodovky byly rozmetány do stometrové vzdálenosti, z auta zbyla jen ohořelá kostra. Kupodivu oba muži uvnitř, spolumajitelé společnosti s r. o. Granita, přežili. Miroslav N. (55) utrpěl těžké popáleniny na celém těle. Jeho společník Stanislav Z. (37) na tom byl podstatně hůř. Lékaři mu museli amputovat levou nohu nad kolenem a i z popálenin se dostával obtížněji než jeho starší partner. Nálož totiž vybuchla pod volantem, celý vražedný systém nastražil pachatel na zemi tak, aby ho krylo přední kolo. Kamení znamená peníze "Podle našeho názoru ten výbuch nelze chápat jako svérázné varování, ke kterému občas v některých podnikatelských kruzích dochází," řekl poručík Pavel Plíhal z chrudimské kriminálky. "Byl to jednoznačně likvidační záměr, proto ho vyšetřujeme jako pokus o dvojnásobnou vraždu." Na případu dělá společně s kolegou, poručíkem Petrem Hudákem, který se netají tím, že vše, co bylo možné udělat, už udělali. "Oběma nám to vzalo dobrých deset let života, makali jsme tehdy fakticky bez přestávky, ale pachatele nemáme. Ale neskončili jsme, objevují se nová fakta i možnosti a tak, i když to je náš "pomník", donekonečna ho stát nenecháme." Policisté tehdy šli zejména po dvou rovinách - osobní a obchodní. Prověřovali stovky detailů a útržkovitých informací, čas od času i obyčejné drby nebo pomluvy. A tak se ještě nyní ve společnosti Granita dá zaslechnout cosi o poměru, který prý měl mít jistý člověk z vedení se sekretářkou ("když se v tom policajti začali hrabat, byly dvě rodiny na rozvod," říkalo se tehdy), a že za výbuchem stojí obyčejná mstící žárlivost. "Bylo naší povinností nevynechat nic", nechtěli být konkrétní oba kriminalisté. Slibnější byla rovina obchodní. Ve kšeftu s kamením se točí velké peníze a Granita měla tehdy spoustu pohledávek, řádově v miliónech korun. Policisté zjistili, že je vymáhala pouze legálně, přes soud i profesionála-zprostředkovatele. Ale co když se právě tohle nelíbilo? Likvidace obou majitelů firmy by mohla někomu ušetřit značné sumy. "Tohle jsme pokládali za velmi slibnou verzi, ale ani ta se nepotvrdila," vzpomínají oba chrudimští kriminalisté dnes. Zavrhnout nakonec museli i údajnou roztržku mezi majiteli Granity a skupinou podnikatelů z Mariánských Lázní. Ti si od Granity pronajali stroj na těžbu a úpravu kamenné drtě, ale na placení zapomínali. Prý tam proto došlo ke sporům, možná i výhrůžkám. "Ne, nebylo to nic podstatného," podíval se do spisu poručík Plíhal. "Horší pro nás bylo, že nám nepomohly ani detailní expertizy. Podle nich si výbušný systém mohl z dostupných součástek pořídit kdokoliv, ani způsob jeho iniciování nebyl složitý. Průmyslová trhavina, která tam tehdy bouchla, se běžně používá i v kamenolomech." Likvidace nevyšla, proč asi? Policisté připouštějí, že zlikvidován měl být možná jen mladší spolumajitel firmy, Stanislav Z. Právě on vůz používal každý den, a to nejen při cestě z jednoho sídliště ve Skutči, kde si pronajímal byt, do práce. S železnou pravidelností dodržoval svůj pracovní režim, a tak možná poskytl pachateli dost vodítek k promyšlení i přípravě činu. "Člověk, který sestrojil výbušný systém, musel Stanislava Z., jeho zvyky i způsob cestování z domova do práce dobře znát," shodli se při vyšetřování oba kriminalisté. Auto budoucí oběti stálo prakticky každou noc před panelákem, kde Stanislav Z. bydlel, ale tam pod něj nikdo nic nepodstrčil. I když na sídlišti by to bylo jednodušší než na firemním parkovišti. "Je to zvláštní ohleduplnost," pokrčil rameny poručík Hudák, "ale nemůžeme vyloučit, že pachatel nechtěl ublížit dalším lidem." Tento zajímavý rys charakteru dosud neznámého původce atentátu ho ale donutil k mimořádnému riskování. Svůj sytém totiž mohl umístit pod vůz až po čtvrt na šest ráno, kdy Stanislav Z. do firmy přijel. Svítat v ten den začalo něco málo po šesté, k výbuchu došlo v sedm třicet pět. Času na nastražení výbušniny nebylo mnoho a za zmínku stojí i to, že právě v té době tam přichází řada lidí do práce. Atentátník musel počítat s tím, že ho někdo zpozoruje. Patřil snad k těm, kdo se v těch místech pohybovali běžně? Nebo si s postupem doby dokázal uložení systému perfektně nacvičit, třeba opakovanými zkouškami? Mohl ho při tom někdo vidět? Byl to člověk-možný svědek-který si tehdy spatřené až dosud nespojil s výbuchem? "Na celém tom případu je podivností víc," řekl poručík Plíhal, "především to, že není provázen žádným požadavkem pachatele. Od majitelů Granity nikdo nic nechtěl, až dosud ne. Jakoby se někdo opravdu chtěl pomstít. Ale proč, za co? Důkazy v tomto směru nemáme, alespoň prozatím." Výbuch, který mohl zabít oba majitele Granity ve Skutči, udělal z mladšího z nich invalidu. Po částečném uzdravení se Stanislav Z. nechal vyplatit a změnil bydliště, firma má nyní jen jednoho majitele. Kdyby tehdy, v ono zářijové ráno také neseděl ve voze, byl by možná hlavním podezřelým. Jenomže tak to není, a policie to ví. Bere v úvahu ale také to, že po výbuchu se možná věci daly do takového pohybu, který vyhovuje všem zúčastněným. I proto vyšetřování dvojnásobného pokusu vraždy ve Skutči na Chrudimsku stále pokračuje.