Případ zavražděného taxikáře

K Vánocům patří jmelí, mrtvoly ne. V případě, o němž bude řeč, ale vedlo právě jmelí k nálezu mrtvého těla. 12. prosince 1996 si dva kluci s kamarádkou vyrazili kus nad Štěchovicemi u Prahy do lesa, aby si tuto tradiční vánoční výzdobu opatřili. Jak později řekli policistům, chtěli zároveň přibrat i pár větví, a tak se zaradovali, když jich kus od lesní cesty spatřili celou hromadu. Začali se o ně dělit, a když je rozebrali, uviděli ze země trčet lidskou ruku. Po více než měsíci tak bylo náhodou objeveno tělo pohřešovaného taxikáře Petra Váchy (31). Stal se obětí brutální loupežné vraždy. Policejní rada Jaroslav Papírník ze zvláštního týmu »Pomníky«, specializovaného na staré a nerozluštěné případy, dělá na vraždě taxikáře Váchy od roku 1997. Za tu dobu znovu prověřil stovky stran protokolů, hovořil s řadou svědků a najezdil spoustu kilometrů. "Máme teď víc než jenom tušení o pachatelích, existují i nepřímé důkazy. Jenomže ti tři Ukrajinci, o které nejspíš jde, zmizeli." Rito jako každé jiné? Petr Vácha se ten den, 11. listopadu 1997, jako obvykle rozloučil v práci a zamířil na »druhou šichtu«. Přes den byl zaměstnancem firmy Pudys, zpracovávající vzorky půd a vody. Po večerech a někdy i po nocích ale jezdil svým bílým favoritem pro firmu Profi-Taxi. Solidně si přivydělával, bylo na něj spolehnutí. Jeho auto s nalepenou fotografií vnadné děvy na kapotě a se sbírkou plyšových panáčků a zvířátek uvnitř nebylo k přehlédnutí... Podle slov dispečerky, která byla večer vysílačkou ve spojení s taxikáři, se Vácha naposledy nahlásil v šest hodin s tím, že má rito na Prahu 7. Od té doby se po něm slehla zem. K jeho jménu na dispečinku postupně přibývaly červené tečky. Signalizovaly, že nereagoval na nabízenou zakázku, a tak i jeho volací znak pro ten večer nakonec dispečerka vyškrtla. Když už bylo jasné, že Váchovi se nejspíš něco přihodilo, protože ani druhý den nepřišel do práce, dozvěděli se o tom radiospojením snad všichni pražští taxikáři. Jeden z nich uviděl jeho vůz o den později, 13. listopadu krátce před sedmou večer, zaparkovaný směrem do Prahy na strakonické výpadovce, poblíž Barrandovského mostu. Taxikář vezl zákazníka, a tak se jen spojil s dispečinkem. Ten dal zprávu Váchovým přátelům, manželům Špoulovým, kteří vzápětí na místo nálezu odjeli. Čekal je tam šok - sedadlo řidiče v nezamknutém voze bylo prosycené krví, plastový kryt tachoměru prostřelený. Vysílačka s taxametrem chyběla, na podlaze bylo poměrně dost hlíny, promíchané se stébly trávy. Vyrozuměná policie vůz zajistila a začalo vyšetřování. Speciální policejní tým »Pomníky« je převzal v roce 1997. Náhoda přeje připravenému "Tehdy se zpracovávaly dvě verze vraždy," vzpomíná policista, "jednu jsme vyloučili po pár dnech, druhá byla závažnější." K verzi číslo 1 pár policejních informátorů vypovědělo, že "...nějací opilí cikáni vodili po hospodách na Žižkově spoutaného chlapa, o kterém tvrdili, že je jejich taxikář, kterého si koupili. Kdo z hostů chtěl, mohl ho za pár korun praštit." Nakonec se ukázalo, že jde o trapnou recesi po prohrané sázce. Verze číslo 2 vycházela z údajného Váchova poměru s jistou vdanou paní. Její manžel si pár dní po nálezu zkrvaveného auta měnil na dopravním inspektorátu poškozený řidičský průkaz ("jenomže tam charakter poškození neevidují," připoměl rada Papírník). Na vykopané mrtvole u Štěchovic byla nalezena první strana starého, »růžového« řidičského průkazu. Z protokolu vyplývalo, že ji kdosi téměř celou zničil, snad zapalovačem. Když se po ní kriminalista Papírník začal shánět, zjistil, že ji někdejší vyšetřovatelka případu (v hodnosti majora!!!) kdesi ztratila. "A tak jsem ji na expertizu do Kriminalistického ústavu poslat nemohl, a komu ten průkaz patřil, se už nikdo nedozví," vzpomíná dodnes rezignovaně. Ale pak přišla jeho šťastná chvíle... Ještě když pracoval u poříčního oddílu policie na Vltavě, se od známého dozvěděl, že jistý Ukrajinec z party lesních dělníků, pracujících »kdesi na Slapech«, shání ojetého žigulíka. "Já ho měl, ale chtěl jsem si už pořídit něco jiného," vzpomíná policista, "a tak jsem si s tím zájemcem domluvil setkání v Třebenicích, kde ta parta bydlela v ubytovně zvané dřevák." A začal se odvíjet příběh jak z filmové detektivky. Kupci byli nakonec dva a sešli se s prodávajícím kriminalistou 11. listopadu 1996. "Peníze zatím nemáme," řekli, "ale dnes jedeme do Prahy do Holešovic za kamarády a zítra je mít budeme." Jaroslav Papírník vyřídil formality spojené s prodejem vozu a druhý den, 12. listopadu (tj. den po zmizení taxikáře Váchy), ho chtěl prodat. Jenomže Ukrajinci už auto nechtěli. "Peníze máme, v nich to není," řekli tehdy a ukázali peněženku s naštosovanými tisícovkami. "V útvaru »Pomníky« jsem ještě nesloužil, a tak jsem si to všechno dal dohromady až o rok později, po svém nástupu," vzpomíná rada Papírník. "Váchovi v autě tehdy prostřelili hlavu, vzali mu tržbu asi 16 000 korun a náramkové hodinky. Kulku máme. Kromě toho ho svlékli z košile, ale svrchní bundu mu zase oblékli." Vrazi kromě toho mrtvému, předtím než ho u Štěchovic zahrabali, nařízli kolenní klouby tak, aby se tělo do jámy vešlo. "To všechno ukazovalo na otrlé lidi, zvyklé na krev, smrt a také - což bylo velmi důležité - na terén, kde mrtvolu zakopali." A právě Ukrajinci z ubytovny v Třebenicích v lese u Štěchovic tehdy ošetřovali mladé smrčky, aby je zvěř neokusovala. Rada Papírník rozjel diskrétní vyšetřování. Uklízečka z ubytovny mu řekla, že se na jednom pokoji na klice okna objevila plyšová figurka kašpárka (podobná zmizela z auta oběti), podle fotografie identifikovala u téhož cizince vysílačku, kterou měl ve voze Vácha a která rovněž zmizela. "Jenomže Ukrajinci se nějak dozvěděli, že šetříme kotakty, které s jejich rodáky Vácha v Praze kdysi měl. Prý měl dokonce převážet auta pro ně někam za hranice. A tak podezřelí z vraždy zmizeli. Hledáme je i přes Interpol, víme naprosto přesně, o koho se jedná, a z našeho hlediska je otázkou času, kdy případ uzavřeme. Musíme ty lidi ale zadržet - a oni vědí, že je hledáme," shrnul policista Papírník. "Tenhle pomník možná brzy padne." Zvláštní policejní tým "Pomníky" sídlí v Praze, v Bartolomějské ulici č. 4. Jeho vedoucím je major Michal Mazánek, který velí zkušeným analytikům, specialistům na práci v terénu a operativcům, vynikajícím v rozpracování podezřelých osob. Tato skupina, která se věnuje výhradně nevyřešeným případům násilné trestné činnosti - hlavně vraždám - vznikla v roce 1992. Zatím je úspěšná ze zhruba padesáti procent. Veškeré informace, vztahující se k případu zavražděného taxikáře Váchy, mohou čtenáři Nedělního Blesku sdělit na telefonní čísla 974 861 600 a 723/982 014.