Rukojmí: Na vlastní smrt v tu chvíli nemyslíte

Byl vám ten muž podezřelý od začátku?

Od začátku se choval slušně, vystupoval klidně. Na obličeji a oku měl obvaz, v tom jsme v době chřipkové epidemie, kdy s rouškou přes obličej chodí i po Praze dost lidí, a při sdělení, že je po operaci krku, neviděly s kolegyní žádné podezření.

Co se ve vás odehrálo ve chvíli, kdy lupič vytáhl zbraň? Jak jste to prožívaly?

Pocity se slovy vyjádřit snad ani přesně nedají. Ohromný stres, snaha chovat se maximálně klidně a nijak ho nerozrušit, nevyprovokovat, nepopsatelný strach o děti, o rodiny, o kolegy, jejichž likvidací nám bylo oběma od počátku vyhrožováno. Na vlastní likvidaci snad ani v tuto chvíli moc nemyslíte.

Jaký je to pocit, když exploduje rozbuška a zásahová jednotka vtrhne do místnosti?

Bylo to nečekané. Veliký úlek po výbuchu a následný křik, poté ohromná úleva, že je snad konec.

Dokážete se vrátit zpátky na pobočku a dělat stejnou práci?

Ano, ale myšlenky jsou ještě velmi často zpátky.