Jak přežít v base!

Praktický průvodce životem vězně Bez cigaret do vězení nelez! Tak zní hlavní životní poučka každého "basmana". Zkušený kriminálník se před cestou za mříže vždy vyzbrojí dostatečnou zásobou tabáku, protože za ten si ve vězení může koupit prakticky vše! Jak ovšem v cele přežije člověk, který není znalý místního prostředí? Člověk, který dostal »ubytování« od státu a byl doslova vhozen mezi zkušenou galerku. Něco podobného se stalo pražskému inženýru Janu D. (57), který exkluzívně Nedělnímu Blesku popsal, jak se dá přežít v base! Chystal se slavit padesátiny a místo toho skončil na Ruzyni! Dodnes Jan nechápe, jak se tak rychle mohl dostat za mříže a jak to, že se mu za neoprávněný postup soudu nikdo neomluvil. Udala ho po rozvodu bývalá manželka. Její dopis policii obsahoval zhruba toto: Můj někdejší manžel se dopouští nedovoleného ozbrojování, nosí s sebou pistoli, přestože má zbrojní pas už skoro rok propadlý. A začaly se dít věci. Proboha, dejte ten kvér na stůl "Přišli za mnou večer do kanceláře tři policisté v civilu, bylo to 2. dubna 1995," vzpomíná inženýr stavař Jan D. "Já seděl za stolem a dělal jsem něco v papírech, ale pozval jsem je dál a zeptal se, co chtějí." Na dotaz, zda s sebou má pistoli, odpověděl kladně, sáhl do podpažního pouzdra a zbraň vytáhl. "Všichni tři okamžitě zalehli, praštili sebou na podlahu a jeden zakřičel: "Proboha, dejte ten kvér na stůl!" Tak jsem poslechl." Po konfiskaci zbraně převezli policisté inženýra na služebnu poblíž Ženských domovů na pražském Smíchově. "Tam už měli v psacím stroji předem vyplněný růžový formulář. Říká se mu vazební lístek neboli »vazák«, to jsem se dozvěděl až ve vězení." Zadržený nesměl telefonovat, nebylo mu umožněno žádné spojení s venkovním světem. Převezli ho do cely předběžného zadržení v Kongresové ulici a šestapadesát hodin poté předsedkyně soudu v Praze 5 JUDr. K. vynesla rozhodnutí o uvalení vyšetřovací vazby - prý aby nedošlo k ovlivňování svědků. "Dodnes jsem přesvědčen, že jsem se dopustil ne trestného činu, ale jen přestupku, kvůli ztrátě platnosti svého zbrojního průkazu. Upřímně řečeno, nevšiml jsem si toho. Ale za to se přece nezavírá," krčí dodnes rameny inženýr Jan. Nečekaná škola přežití Každý, kdo do vězení přijde, patří nejprve na takzvaný "přibylák", kde čeká na další vývoj. Předtím ještě ale dostane vězeňskou výstroj. Pro Jana to znamenalo odevzdání šatů a "fasuňk" hnědých tepláků, žlutého pyžama (později v teplácích spal a pyžamo nacpal do polštáře, aby měl víc pod hlavou), holení (tzv. hokejka se dvěma břity), zubního kartáčku a pasty, dvou dek a dvou prostěradel. Samotný "přibylák", přízemní cela, měřil asi tři a půl na tři a půl metru, byly v něm tři dvoulůžkové palandy, splachovací záchod a malý stůl s lavicí, přišroubovaný k podlaze. "Byl jsem tam sám, tak jsem si obsadil místo dole u dveří a čekal." Ještě tentýž den přivedli dalšího nováčka, Arména, obviněného z obchodování se zbraněmi. Jan a Senar se rukama i nohama domluvili, že vlastně mají na kontě totéž obvinění, jen jeho rozsah je jiný, a s postupem času se sblížili. První noc byla pro ně nejhorší. Se setměním nastal ve vězení ruch, který si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech. "Začalo to, čemu se říká "křičení", z cely do cely, z patra na patro. Hlavně o tom, kdo přišel nový, za co sedí, kdo ho soudil a co mu nadělili," vzpomíná Jan. "Trvalo to až do páté hodiny ráno a bachaři se ani nepokusili to nějak zastavit." To byla jeho první zkušenost. Po několika dnech pochopil, že pokud chce vazbu vydržet, musí se přizpůsobit. Koňování je poctivý obchod Ve vězení ztrácejí hodnotu věci, kterých si lidé »venku« obvykle cení. Naopak - dražší je to, co se na svobodě bere jako samozřejmost. Senara i Jana si do učení vzali spoluvězňové - příští den jich totiž k nim do cely nastoupilo nových pět, vesměs recidivisté, zkušení vězeňští praktici. "Lůžko na palandě nevybylo na jednoho čorkaře, cikánského zloděje z Karlína. Tak dostal matraci a spal na zemi," říká Jan. Protože byl nejstarší, stal se jakýmsi představeným cely, jejím mluvčím a také - to z »funkce« vyplývalo - pilným studentem všeho, co k životu za mřížemi patří. Spoluvězni si to vzali na starost se vší parádou. "Nejzajímavější a nejdůležitější pro život ve vězení je umění koňování," zdůraznil Jan. Je to v podstatě výměna zboží, obchodování, svérázná burza, vedená mimořádně pečlivě, svědomitě a poctivě. Účastnil se jí každý, kdo měl zájem a přístup k oknu. Na provazech ze svázaných kusů rozpáraných prostěradel obíhala kolem dokola jednotlivých pater i směrem nahoru a dolů písemná nabídka typu: "Pánské náramkové hodinky Prim s datumovkou za cigarety. Kolik?" Cigarety totiž patří ve vězení k nedostatkovému, a tudíž nejžádanějšímu zboží. Za ně může vězeň získat prakticky cokoliv. Obchod s cigaretami byl hlavním tématem desítek psaníček, která obíhala po celách, a nikdy se nestalo, že by zabloudila nebo že by věc nedošla k adresátovi. "Já jsem takhle svoje hodinky vyměnil za dvacku marlborek. Senar měl masívní zlatý řetěz, prodal ho za tři krabičky startek. Tabák se tam cenil nejvíc." Jan měl štěstí na kurátorku. Ta úřadovala vždy v úterý a dala zprávu jeho dvěma synům. Ti sice hned oslovili otcova adokáta ex offo, ale ten o případ zájem neměl. "Musíte počkat, až budu mít čas," řekl jim prý tehdy. A tak inženýr zůstal tam, kde byl. Ponorka, suché WC a další triky "Káva nebo čaj není na cele problém, člověk ale musí umět ponorku," vysvětluje Jan. To se rozbije holicí strojek, již zmíněná »hokejka«, a z ní se vezmou oba břity. Odizolují se od sebe (napříč) dvěma kousky sirek a pevně převáží nití. Do otvorů v břitech se připevní dráty utržené z lampy nebo z odšroubovaného vypínače, jejich druhý konec se strčí do zásuvky a může se vařit. "Když drát došel, tak jsme poškodili světlo na cele. Údržbář, taky vězeň, k němu za pár cigaret namontoval drát o hodně delší a mohlo se vyrábět dál," vysvětlil Jan. Vařilo se hlavně večer a noční služba dozorců se jen občas odvážila vypnout elektřinu. Když to někdo z bachařů risknul, začal v celách tak hlasitý protest, že prý raději proud zase zapnul. Potřeba mezivězeňské komunikace byla na Ruzyni vyřešena kanalizací. "To měli na starosti vždycky ti nejmladší vězňové, zobáci. Nikdo jim nezáviděl, ale všichni na nich byli závislí. Alespoň pokud si chtěli popovídat s těmi, kteří byli zavřeni v jiných celách." V praxi to vypadalo tak, že se opakovaně namáčeným hadrem vysušila voda v záchodové míse. Dělali to všichni vězňové ve všech poschodích, synchronně. Vzniklo fakticky duté kanalizační potrubí, umožňující nerušený přenos lidského hlasu. "Divil byste se, co všechno těmi trubkami zaznělo. V naší cele seděl známý útěkář, kluk, který s různými přestávkami seděl už od šestnácti let. Nikdy nepoznal ženskou a přes ten záchod se zamiloval do Ukrajinky, říkala si Agnes a byla v cele o poschodí výš. Ti dva si vyměnili nejen slova lásky, ale i adresy a sliby, že si budou věrní, hned na svobodě že se uvidí a budou spolu žít. A přitom se nikdy neviděli." Potrubí ale přenášelo hlavně rady »právního« charakteru. Kdo a jak má změnit výpověď, aby dostal jiný paragraf, kdo a jak by měl svědčit nebo na koho se obrátit. Všichni vězňové respektovali časové limity. "Někdo řekl - potřebuju šest minut mluvení a dostal je. Nikdo ho nepřerušil." Další věcí bylo křičení vzkazů. Buď z protějšího bloku budovy, nebo i z míst mimo věznici, například ze sousedního statku. Většinu těchto sdělení zajišťovali komplicové, kamarádi na svobodě. "Na Ruzyni to měl tehdy pod palcem jistý Rus, říkalo se mu Saša, prý už šest let čekal na vyhoštění do Ruska. Seděl na "brčku", což bylo oddělení těžkých zločinců, kam se i bachaři báli chodit v menším počtu než ve třech." Saša určoval, kam, kdy a v jakém rozsahu se vzkaz dostane, a nikdo si prý nedovolil porušit jeho pokyny. A tak vězňové věděli nejen to, jak si stojí jejich záležitost, ale i jak žije jejich rodina "venku". A za to se platilo - Saša inkasoval cigarety, tabák nebo šperky a hodinky. Všechno prověřeným »koňováním«, které prý respektovali i dozorci. Klepači hlídali mříže i matrace "My jsem jim říkali »klepači«," vysvětluje Jan. Každý den byla každá cela alespoň jednou zkontrolována. Kladívka v rukách uniformovaných mužů sice »proklepla« mříže, ale oka (3 x 3 cm) na drátěné okenní mříži kupodivu vynechala. A právě tato oka byla díky rukám vězňů o dost širší, uvolněnější - aby se jimi protáhla krabička cigaret nebo jiné zboží při nočním »koňování«. "Nikdo mi nevymluví, že dozorci nevěděli, o čem je řeč," tvrdí Jan. On i další vězňové v době této operace stáli rozkročení na chodbě u zdi, o kterou se opírali vztyčenýma rukama. "Nikdy nic nenašli!" Jan byl z vyšetřovací vazby nakonec po necelém měsíci propuštěn díky tomu, že se jeho případu ujal advokát arménského spoluvězně Senara. Ten zjistil, že policie inženýra Jana D. neupozornila písemně na propadnutí jeho zbrojního pasu a že postupovala - mírně řečeno - poněkud netradičně. Nicméně inženýrovo podnikání bylo zničeno, jeho obchodní kontakty (kdo by měl co do činění s kriminálníkem?) zpřetrhány a musel začínat úplně od začátku. Potýká se s tím dodnes, ale zkušeností z vězení nelituje. Mimochodem - nevzpomíná ve zlém ani na stravu za mřížemi. Miloval klobásy, podávané pravidelně každou sobotu k večeři. "Ty byly tak dobré, že bych si je rád dal i teď, na svobodě. Ale zatím jsem nedokázal zjistit, odkud byly." I některých strážců si váží. "Když mně propouštěli, můj eskortující dozorce na chodbě uklouzl a upadl. Chtěl jsem mu pomoci vstát, ale on zasykl: "Jdi ode mě, jsou tu všude kamery, ještě ti přišijou, že jsi mně napadl a zůstaneš tu!" To mě přesvědčilo, že i bachaři vědí, kdo je tam právem a kdo ne." Necelý měsíc po svém propuštění dostal inženýr Jan D. od vězeňské správy v Ruzyni složenku. Za pobyt a stravu ve vyšetřovací vazbě mu předepsali k úhradě 1600 korun. Zaplatil je. Jeho stížnost na křivdu při uvěznění není dodnes vyřešena.