Komentář: Hledáte nocleh v Praze? Čeká vás uprchlická prověrka

Potvrzeno. Za pár dní přijedou. Z našeho bytu to ale budou mít daleko… V hlavě mi startuje organizační mašina. Mám jim zamluvit i snídani, nebo si rohlíky koupí sami? Za chvíli je ve všem jasno a ťukám do mobilu číslo prvního penzionu. To ještě ale netuším, že poslední měsíce lidi změnily tak, že při výběru ubytování hraje roli víc kritérií, než jsem zvážila – především to, jaké národnosti hosté budou. Telefon vyzvání a po pár dlouhých tónech se ozve hlas majitelky.

„Dobrý den, můžeme u vás v penzionu ubytovat příští týden tři lidi?“ jdu rovnou k věci. „Co jsou zač?“ Zkoumá dál žena.

Chvíli jí odpovídá jen ticho. (Vytočila jsem číslo penzionu, nebo zařízení se zvýšenou ostrahou?) „Jsou to naši známí...“ říkám nakonec.

„Češi?“ vyzvídá dál. „Jo.“ přitakám.

„Aha! (odfrkne si) Já jen abyste nám tady nechtěla ubytovat nějaký uprchlíky, to se mi totiž stává furt!“ vysvětluje rázně.

Zase ticho.

„No, divila byste se, ale i tací mezi námi jsou... Klidně by mi je sem poslali,“ pokračuje s ironickým smíchem a konečně i zájmem o zákazníka.

Čirý dobrodinec tahle paní asi zrovna nebude. Na druhou stranu mě zaráží, že před tím, než mě nechá zaplatit týdenní pobyt, musím projít výslechem a možná i výběrovým řízením. Bojí se? Má špatnou zkušenost? Položila by telefon, kdyby nešlo o tři Čechy, ale o tři Syřany? Možná. No nic, jedna vlaštovka jaro nedělá a jedna „penzioniérka“ taky nemluví hlasem všech.

Jenže. Uběhne pár desítek minut a začínám pochybovat, že paní, která si v telefonu stihla i postěžovat, že z ubytování moc neutrží, byla výjimkou.

„Máte příští týden volný třílůžák?“ melu znovu po 3 neúspěšných pokusech, kdy měli všude plno. Když se ozve „Ano, máme“, srdce mi poskočí. Než stihnu zajásat nahlas, táže se (zatím) medově dáma v letech:

„To je pro vás osobně?“

„Ne, pro mé známé, přijedou za námi na…“ chci dobrovolně vysvětlit.

„Počkejte!“ Skočí mi do řeči a pak chvíli převaluje otázku na jazyku. „Ale jsou to Češi, ne?“ zeptá se, když vymyslí, jak otázku jemně zformulovat.

„Jo.“ Zabručím a podrobím se dalšímu ubytovacímu výslechu.

Výsledek? Pět pokusů – tři bez šance se o ubytování vůbec bavit kvůli nedostatku pokojů, dva s uprchlickou prověrkou. Nejde o vzorek s valnou vypovídací hodnotou. Asi to ale ani není potřeba, aby si člověk uvědomil, že tu něco není v pořádku. Ať už je náš názor na uprchlickou krizi jakýkoliv, je evidentně na čase zvážit, jestli tahle česká opatrnost nesvazuje víc nás samotné než obávané migranty, kteří se v Česku ve většině případů ani neohřejí a míří dál.