5 příběhů roku v Epicentru: Brutální útok kyselinou na Martinu, rozhovor z bunkru i záchrana psí smečky

Příběh Martiny z Plzně, která přežila brutální útok bývalého přítele kyselinou, vzbudil nemalou vlnu emocí. Svůj příběh nám dnes 34letá maminka několika měsíčního chlapečka přišla vyprávět do studia Epicentra.

Plzeň, 18. listopad, rok 2013, ráno jako každé jiné. Martina odcházela do práce. V momentě, kdy nasedla do auta, se jí ve vteřině změnil život od základu. Do tváře jí její expartner vychrstl kyselinu, která ji zohavila tvář, oslepla a do konce ji i vdechla. Začal holý boj o život. Dlouhé měsíce v nemocnicích, náročné léčby, pochroumaná psychika, beznaděj, nakonec vystřídala neutuchající touha to nevzdát, začít znovu. Naučila se žít život v temnotě. Začala znovu pracovat a učit se novým věcem.

„Já jsem najednou přišla úplně jako do jiného světa, neviděla jsem, všechno pro mě bylo cizí, všechno pro mě bylo jiný, bála jsem se chodit ven, bála jsem se všech možných zvuků, než jsem se naučila vlastně trošku jako fungovat poslepu, když jsem si na to zvykla. Návrat z nemocnice byl pro mě snad ještě horší než pobyt v nemocnici,“ popsala Martina své první dny po návratu z nemocnice.

Dnes pomáhá lidem s podobnými osudy, jezdí ne besedy, vdala se a je maminkou. Jana Dubského, který Martinu polil 33% kyselinou sírovou, policie zadržela až tři čtvrtě roku po činu. Dubský celou dobu vinu popíral. Ve Valdické věznici si odpykává 23letý výjimečný trest.

V Izraeli žijí stovky, možná tisíce Čechů a Slováků. Někteří před válkou utekli, podařilo se jim dostat domů, jiní na svůj let dlouho čekali, další se rozhodli zůstat. Denně od sedmého října žijí ve strachu, jaký bude další den. Před raketami se schovávají v bunkrech. Slovenka Diana, která s manželem Izraelcem a dvěma dětmi v Tel Avivu žije už 13 let, nám po Skypu popsala první monety po útoku Hamásu.

„Nevím, kdy jsem naposledy jedla. Spím tak možná 2-3 hodiny v noci. Nechápu, že taková nenávist má v tomto světě stále svoje místo,“ popsala Diana a neskrývala emoce. Den, kdy teroristé z Hamásu přešli hranice a co se tam dělo, označuje jako něco, co absolutně nemůže pochopit. Diana přiznala, že z raket až takový strach nemají. Ví, že mají dobrý protiraketový obranný systém. Hrůzu jim ovšem nahánějí právě teroristé v ulicích. Některé příběhy z válkou zmítané země jsou děsivé a k lidem se dostávají ze všech koutů země.

„Já si myslím, že Hamás, jako teroristická organizace se prostě spoléhá na to, že my nebudeme sdílet, co se tady děje a nebudeme o tom hovořit. Já si myslím, že právě v této chvíli bychom měli najít tu sílu. Abychom pochopili, s kým máme to dočinění,“ řekla s odhodláním Diana a v Epicentru.

Diana se po nějaké době spolu s dětmi dostala do letadla a vrátila se na čas, v té nejhorší chvíli domů na Slovensko. Dnes je zpět v Tel Avivu po boku svého muže.

Obrovský strach, panika, krok do neznáma. Takové pocity prožívala Olga, maminka dnes už 43leté Jany Z. Prahy. Zprvu obyčejný kašel a bolest mezi žebry, následné odběry krve a vzápětí boj o život. Diagnóza zněla jasně - gA nefropatie, autoimunitní onemocnění – ledviny pracují na 40 %. Tehdy pětatřicetileté mamince dvou malých kluků se lusknutím prstů změnil život a vyhlídka jediná, transplantace ledviny. Nikdo netušil, co ji vlastně teď čeká. V jednom měla ale její matka Olga jasno hned.

„Hned jsem si byla jistá, že do toho jdu, že prostě jsem jí dala život a musí dál žít. Musí dostat druhou šanci a ode mě tu ledvinu, jestli to půjde,“ popisuje své odhodlání a neutuchající chuť bojovat o život své dcery Olga.

A šlo. Štěstí v neštěstí bylo to, že dárce byl nadosah a transplantace zas o krok blíž. Jana byla mezi těmi, kteří měli to štěstí a získala ledvinu od žijícího dárce. V roce 2022 bylo transplantováno 480 ledvin od zemřelých a 40 od žijících dárců. Pokud pacient obdrží ledvinu od žijícího dárce, získává tím mnohem lepší vyhlídky na délku a kvalitu života. A takový je i příběh dnes 43leté Jany, která před téměř osmi lety podstoupila transplantaci ledviny, kterou ji darovala její matka.

Vše začalo úplně nevinně. Hned první den dovolené na pláži rodinka narazila na smečku štěňat. Od lehátka se jim už nehnula. A jak v Epicentru prozradila moderátorka Lucie Černá, jejich dcera si všechny psy ihned oblíbila a rozdala jim jména. Každý den pak s nimi trávili na pláži. Postupně se tak i dozvídali informace o tom, jak to se psy na Djerbě vlastně chodí.

„Věděli jsme, že jednoho krásného dne po sezóně jim pravděpodobně ten život skončí. A to byl vlastně hlavní důvod, proč jsme tu akci spustili, protože jsme věděli, že dvakrát ročně je vládou nařízená likvidace. Vždycky po sezóně probíhá celoplošná, vládou nařízená likvidace právě těchhle pejsků na plážích. Tady jsme věděli, že mají před sebou třeba ještě 3,5 měsíce života, než je zastřelí,“ vzpomíná Lucie na moment, kdy se rozhodli pejsky zachránit.

Záchranou misi, ale nakonec dotáhli do zdárného konce. Sára, Lucky, Ema, Zuzanka, Eliška a Vojta, jsou doma.

Zachraňovat dětské životy a dát krajní možnost nešťastným matkám, které se v tísnivé, psychické nebo sociální situaci nedokážou postarat o novorozence. Taková byla  prvotní myšlenka Ludvíka Hesse při zakládání babyboxů v České republice.

Dojemná setkání se šťastnými dětmi, které díky babyboxům dostaly šanci na život, považuje Ludvík Hess za dostiučinění a v Epicentru zavzpomínal na jedno takové.

„Mám kamarádku z odložených dětí a říkám kamarádku, protože už je jí 14 let, je to první dítě odložený do babyboxu v Kladně. Kladno je mé rodné město, já jsem jí tenkrát pojmenoval Anežka česká, no, a když Anežka česká, dneska se jmenuje samozřejmě jinak, ale její jméno nebudu prozrazovat, mně při posledním setkání, vzala zezadu kolem ramen a řekla mi mám tě ráda, tak mi tekly slzy po tvářích,“ doj se ve studiu Epicentra Hess a dodal, že nicméně nějaké velké hromadné setkání v plánu není.

Babyboxů je u nás v současné době už 87 a za osmnáct let se díky jim podařilo zachránit už 258 dětí.