Hrálo se s tím, co bylo po ruce

Holčičky považovaly za senzační hračku košíček na šití, neboť co tam se ukrývalo pokladů: knoflíčky, jehelníček, náprstek. Ale časy se mění...

Následující generaci už zvířátka z kaštanů a náprstek tolik neokouzlovaly, zato živá zvířátka byla stále k mání: u babičky jsme krmili ušáky mrkví, honili nás husy, kohouti, vosy, a kdo si oblékl červené tričko, toho honil krocan, a to už vážně končila legrace, protože vypadal příšerně a běhal rychle.

I před panelákem to žilo: skákali jsme panáka a přes švihadlo, hráli vybíjenou či na honěnou, oblíbenou zábavu skýtalo zazvonit na všechny zvonky a zmizet. Na základní škole se oblibě mezi kluky těšila hra čára, případně karty. Často bohužel hráli o holky navzdory nářkům paní učitelky, která uličníkům v hodinách občanské nauky marně vysvětlovala, že o lidi se nehraje, a v socialismu už vůbec ne.

S přibývajícími léty dostávaly hry jiskrnější náboj. Hra vadí - nevadí vypadala následovně: "Teďka jdi a dej pusu Karpíškovi. Když ti to vadí, nechoď a dej fant." Fantem se rozumělo cokoli z oblečení, a tak hra končívala tím, že nešťastnice sice nedala pusu Karpíškovi a neřekla sousedovi, že je kretén, nicméně oděvů měla pak na sobě poskrovnu.

Hra řečená flaška se podobnými okolky nezdržovala: na zemi se roztočila prázdná lahev a na koho ukázala, ten odložil cokoli z oblečení. Vyloženě drastické byly hry na každého jednou dojde a sahara. Ta první spočívala v tom, že se dosyta najedení hráči položili jeden vedle druhého a každý se všem postupně prošel po břiše. Hrálo se na vojně či na chmelových brigádách. Princip sahary? Hráčům se zakázalo pít. Tato nebezpečná hra naštěstí nemívala vítěze.