Vůbec poprvé se vyhlašovala trofej za nejlepší příběh roku držitelů Značky spolehlivosti. Získal ji spolek Děti patří domů, který se věnuje náhradní rodinné péči a rozvoji hostitelské péče. Odnesl si tak cenu Zlatý banán Asociace veřejně prospěšných organizací ČR (AVPO ČR).
„Vyjadřuje to snahu dívat se organizacím usilujícím o Značku spolehlivosti takříkajíc pod slupku. Chceme vědět, zda důsledně plní své poslání a zda dobře hospodaří,“ říká prezident AVPO ČR Marek Šedivý. „Sešlo se nám hned několik silných příběhů,“ dodává ředitelka Monika Jindrová s tím, že konkrétní příběhy by mohly pomoci proti snahám útočit na neziskový sektor jako celek a prezentovat jeho práci jako zbytečnou. Posuďte sami, zde jsou 3 nejlepší oceněné.
O osudu Kubíka se muselo rozhodnout do týdne
Manželé Jurovi z Bakova nad Jizerou vychovali vlastní dceru. Když pak opustila domov, rozhodli se pomáhat dětem, které neměly tolik štěstí jako jejich slečna. Proto se přihlásili do programu krátkodobých pěstounů. Osud k nim poslal Kubíčka, kterého se po předčasném porodu zřekla biologická, drogově závislá matka. Měli se o něj starat jen rok, ale už ve čtvrtém měsíci se ukázalo, že trpí poruchou CVI, tedy centrálním poškozením zraku. „Jeho oko sice vidí, ale mozek nedokáže informace zpracovat. Navíc Kubík nedokázal používat pravou stranu těla,“ říká pěstounka Jitka.
Když bylo miminku půl roku, narazila rodina na organizaci EDA – Raná péče. Její odborníci se dítěti začali věnovat a pokrok se díky intenzivnímu cvičení dostavil. „Dnes mu je 19 měsíců a jeho zrakové reakce jsou výrazně lepší. Zajímá se o vše kolem sebe a propojuje koukání s hmatem,“ říká pěstounka. Zlepšují se i jeho pohybové schopnosti.
Příběh Jakuba a jeho krátkodobých pěstounů nakonec dopadl jinak, než bylo v plánu. Když se totiž úřady dozvěděly o chlapečkově zdravotním stavu, Jurovým sdělily, že rodinu pro Kubíčka coby postiženého, a navíc polovičního Roma prostě nenajdou. V tu chvíli měli Jurovi na těžké rozhodnutí pouhý týden! Buď u nich zůstane, nebo skončí v ústavu. „Kudy jsem chodila, tudy jsem plakala. S rodinou jsme ale rozhodli, že zůstane u nás,“ popisuje paní Jitka. Organizaci EDA si nemůže vynachválit. „EDA byla jediná, která tu pro nás byla. Pomohla nám zachránit lidský život, který by byl jinak smutný a beznadějný. Prostě mu dala šanci žít,“ má jasno pěstounka.
Více na www.eda.cz
Hrozilo, že Lukáš zůstane v ústavu celé dětství
Lukáš byl nejstarší chlapec ze sourozenecké skupiny a v dětském domově vyrůstal dlouhých 9 let. Přestože byl i se svými sourozenci tak dlouhou dobu v registru dětí vhodných pro náhradní rodinnou péči, nenašel se nikdo, kdo by poloromským sourozencům nabídl domov. „Lukášův osud začal nabírat jiný směr, když se začal kamarádit s Danem, se kterým ho spojovala láska k hudbě. Jenže režim dětského domova nedovoloval, aby mohl Lukáš odjet k Danovi třeba na celý víkend,“ vypráví Ivana Dvořáková z organizace Děti patří domů.
V tu chvíli ale zasáhli Danovi rodiče. „Dozvěděli se o možnosti hostitelské péče a otevřeli cestu Lukášovi do neznámého světa,“ líčí Dvořáková. Chlapec pak mohl zažít obyčejný život v rodině, jakou nikdy nepoznal. „Sociální pracovnice dětí však neviděla ráda, že jeden ze sourozenců by měl dostat šanci, kterou další dvě děti mít nemohou. A tak se nakonec hostitelská péče rozšířila na celou skupinu,“ říká Dvořáková. Právě organizace Děti patří domů pomáhá s rozvojem hostitelské péče pro děti z dětských domovů.
Lukáš vystudoval vyšší odbornou školu, dnes má manželku a malou dcerku. Jelikož chápe, jak je pro děti z dětského domova důležité mít někoho svého v běžném světě, zapojuje se do různých pracovních skupin, účastní se seminářů, kurzů a workshopů, aby zvýšil naději i pro ostatní děti.
Více na www.detipatridomu.cz
Lenka už 6 let řídí účetnictví firmy
Organizace Tamtamy zaměstnává osoby se zrakovým postižením, neslyšící, lidi s psychickými problémy, onkologickou diagnózou, po transplantacích nebo s pohybovým handicapem. Jednou z nich je i Lenka, která se narodila předčasně s diagnózou dětské mozkové obrny. „Narodila se úžasné mamince, která, přestože sama trpí Crohnovou chorobou, se jí ze všech sil věnovala. A to i přesto, že na malou holčičku zůstala sama,“ říká Mirka Kroupová, ředitelka Tamtamů.
Lenka později i přes všechny strasti, které nemoc obnáší, zvládla dokonce i maturitu na obchodní akademii pro zrakově postižené v pražských Butovicích. Díky organizaci Tamtamy získala práci snů. „Šlo o brigádu na 14 dní. Pak jsme jí ale nabídli pozici fakturantky,“ říká Kroupová. Lenka se nejprve dostala k vystavování faktur, jenže později ukázala, že dokáže mnohem víc. „Dostala se k opravdovému účetnictví ve firmě,“ dodala ředitelka s tím, že Lenku nominovali do soutěže Zdravotně postižený zaměstnanec roku. Pro Tamtamy pracuje už dlouhých šest let.
Více na www.tamtamy.cz
