Zdeňka Polanská (53) a její muž Jan (53) z Přerova se před dvěma roky rozhodli změnit svůj život. Jejich dvě dospělé dcery se už odstěhovaly a oni toužili po novém impulzu.
„Vždycky jsme pokukovali po bydlení na venkově a manželka právě hledala práci. Já jako učitel jsem měl k sociální oblasti blízko a rozhodli jsme se, že zkusíme pěstounství,“ vzpomíná Jan Polanský. Když úspěšně prošli přípravou, nastěhovali se do SOS dětské vesničky v obci Chvalčov, která je obklopená kouzelnou přírodou. Očekávali, že dostanou do péče starší děti, nakonec se k nim ale nastěhovalo pět sourozenců, z nichž nejstarší Petr chodil do první třídy, ostatní do školky.
„Nejdřív jsme byli trochu překvapení, ale pak jsme si řekli, že to zvládneme. Věděli jsme, že jinak by děti nejspíš nemohly vyrůstat spolu. Zase tolik pěstounů ochotných vzít si pět dětí, a ještě jiného etnika, není,“ říká Zdeňka Polanská.
Polanští platí za pronájem třípatrového domu v SOS dětské vesničce dotovaný nájem 4500 korun. „Hradíme si veškeré energie, a to mi připadá z výchovného hlediska rozhodně lepší než dřívější systém, kdy pěstouni žádné poplatky neplatili. Pak totiž bylo jedno, že se topí do otevřených oken a plýtvá se vodou. Děti se neměly kde naučit hospodařit,“ myslí si Jan Polanský, který stále pracuje jako učitel.
Pěstounkou »z povolání« je jeho žena, jež přidává vlastní zkušenost. Děti, které přijdou do pěstounské rodiny z ústavní péče, jsou prý zvyklé na absolutní materiální dostatek. „Když něco rozbily, říkaly mi: Teto, zajdi do skladu a přines nový hrneček. A já jsem jim musela vysvětlit, že my žádný kouzelný sklad nemáme a všechno musíme koupit v obchodě," vzpomíná.
Zpočátku byly děti trochu zmatené a potřebovaly čas, aby si zvykly. „Pětiletá Evička vstávala pravidelně ráno v půl páté a chodila za mnou. Chtěla mít někoho dospělého jen pro sebe. Seděla a držela mě za ruku. To jí stačilo,“ usmívá se Zdeňka. Děti byly z rodiny odebrány kvůli zanedbávání. Biologická matka je s nimi ale v občasném kontaktu. „Výchova je zatím legrace. Až půjdou děti do puberty, bude to určitě horší. Ale věříme, že to zvládneme,“ dodává Jan.
